Spousta Irů, kteří si před lety koupili předražené nemovitosti, by některé konverzace v dnešním Dublinu raději přeslechla. Seděl jsem v baru hotelu Herbert Park a vedle mne se dva Dubliňané bavili nad realitní přílohou nejprodávanějšího deníku Irish Times. „Podívej se na tu cenu, kterou nějakej chudák za tohle zaplatil,“ řekl jeden a ukazoval na fotografii obyčejného řadového domku se třemi ložnicemi na jihu Dublinu. „Tyhle peníze nikdy nedostanou zpět,“ dodal druhý.
Měli pravdu. Podle některých kvalifikovaných odhadů potrvá irskému realitnímu trhu osmnáct let, než se ceny vrátí poblíž svých maxim z období před pěti roky. „Moje dcera si před čtyřmi lety koupila dům za tři sta tisíc eur a ještě jim zbývá splatit na hypotéce 270 tisíc,“ říká taxikář Gerald. „Nedávno se po dlouhé době, co byl na trhu, prodal dům vedle nich. Za 150 tisíc,“ dodává. To odpovídá uváděným datům, která hovoří o poklesu cen o polovinu z výšin v roce 2007. Přibližně třetina irských domácností je ve stejné situaci, kdy za svoji nemovitost stále dluží více, než kolik je její současná hodnota. Největším problémem je však to, že bez poptávky nemají nemovitosti hodnotu ani těch padesáti procent a kupců se nedostává.
Nepomohli si ale ani ti, kteří „konzervativně“ investovali do akcií domácích bank. Přišli téměř o všechno, když byly jejich podíly naředěny poté, co nad největšími finančními domy převzal kontrolu stát.
Dřív po vás peníze házeli
Zestátněné banky teď nechtějí nikoho úvěrovat, což dál ničí trh s nemovitostmi. Trpí i disciplinovaní dlužníci z řad firem i domácností, protože banky pod tlakem regulátorů až nesmyslně zpřísnily své požadavky, aby mohly restrukturalizovat finanční rozvahy. Dříve byla situace opačná. „Poštou vám chodily dopisy, že máte schválenou půjčku sto nebo dvě stě tisíc eur, stačilo zavolat na uvedené číslo a peníze jste měli obratem na účtu,“ vzpomíná na dobu před pěti lety IT specialista Andy Mills, který tehdy přišel o práci v Royal Bank of Scotland. Paradoxně dnes pracuje pro stejnou firmu na prodeji jejich britských poboček. „Vysloveně po vás ty peníze házeli, dneska nepůjčí nikomu,“ porovnává Mills, který však zůstává optimistou. „Situace je špatná, ale ne beznadějná. Pořád na tom ještě nejsme tak bídně jako Řecko,“ uzavírá.
Irské nemovitosti stojí polovinu toho, co v době největšího boomu v roce 2007. Přesto je nikdo nechce.
Na realitním trhu tak převažují kupci, kteří platí v hotovosti. Ať už jde o peníze pochybného původu nebo o ty Iry, kteří i v době dostupných půjček raději šetřili, a když ceny spadly na polovinu, využili situace. Takových je ale poskrovnu.
Jen bary jsou plné
Irsko zažívá něco, co se dá nazvat důsledkem bohatnutí společnosti, ale pozpátku. Dublinské golfové kluby rychle snižují členské poplatky, aby si vůbec udržely nějaké členy. Fitness kluby rovnou zavírají, protože kancelářští pracovníci, pokud si vůbec udrželi práci, dávají přednost bezplatnému cvičení v parku. Soukromé školy inzerují snížené školné na autobusových zastávkách, krizí postižené rodiny totiž stahují své děti z elitních a drahých studií.
Irové si vždy dají něco málo stranou na zábavu, takže dublinské bary jsou v pátek večer vždy plné.
Každá irská domácnost nepřímo platí za krizi formou zvýšených daní a omezení veřejných služeb. Irsko se totiž snaží plnit podmínky záchranných úvěrů od Evropské unie ve výši 85 miliard eur, o které musel bývalý tygr požádat před dvěma lety.
Irové si ale vždy dají něco málo stranou na zábavu. Pokud vyrazíte v pátek večer na procházku po centrálním Dublinu, budete mít pocit, že žádná krize není. Bary a restaurace jsou plné jako v době konjunktury.
Jednostranná sázka, která nevyšla
Historicky se obyvatelé zeleného ostrova považovali za ty, kteří se nehoní za materiálními hodnotami. Události posledních dvou dekád tuto ideu obrátily naruby. Během hospodářského boomu se rychle ujala mentalita snadného zbohatnutí a Irsko bylo zaplaveno čistým konzumerismem. Privátní přístav Malahide severně od Dublinu je krásným dokladem toho, jak se může bohatství rychle vypařit. Správce přístavu Damien Offer vzpomíná, jak si ve zlatých časech každý realitní developer musel pořídit tu nejdražší jachtu. Většina z nich propadla bankám, které podnikatelská impéria financovaly.
Čtěte: Rozhovor s irským ministrem Brianem Hayesem
„Lidé si mysleli, že to byla jednostranná sázka, že ceny nemovitostí mohly jít jen nahoru,“ říká Ray Tilson, který v Dublinu řídí správce investičních fondů. „Prožili jsme si takový románek s nemovitostmi a nyní prožíváme těžké vystřízlivění,“ dodává Tilson. „Developeři prodávali všechny byty ještě před zahájením stavby. V devět ráno otevřeli prodejní kancelář a v poledne zavřeli, všechny byty byly prodány,“ líčí míru šílenství, jaké dosáhla nemovitostní horečka, taxikář Gerald. „Někteří si z toho udělali byznys a složili zálohu deset tisíc eur na několik bytů a rezervace pak prodávali za 12 nebo 13 tisíc,“ vzpomíná na podnikavce.
Privátní přístav Malahide severně od Dublinu dokládá, jak se může bohatství rychle vypařit.
Situace je ještě horší mimo Dublin. Ani irskému venkovu se stavební boom nevyhnul, stavěly se zde víkendové a dovolenkové rezidence. Farmáři z každého většího města pohádkově zbohatli na prodeji svých pozemků pro stavbu obchodních center, bytů či domů. Ze spousty z nich zbyla nedostavěná opuštěná torza. Takzvaná města duchů zůstávají mementem realitní bubliny.
Víra v německou marku
Krizi důvěry budou dlouhodobě pociťovat irské banky. Pokud si totiž Irové z hospodářského pádu něco odnášejí, pak je to poučení, že žádné irské instituci se nedá věřit. Poslední roky tak opouštějí domácí banky a otevírají si spořicí účty v zahraničí. Nejčastěji v Německu. „Lidé nemají žádnou důvěru v irské banky,“ říká dublinský finanční poradce, který si přál zůstat v anonymitě. „Také se obávají, že euro tuto krizi nepřežije, a proto chtějí být klienty německých bank, aby jim v případě rozpadu eurozóny byly jejich vklady převedeny na novou německou měnu,“ dodává poradce.
Čtěte také:
Existuje "zlatá" cesta z evropské dluhové krize?
Dublin věří v revizi záchranné půjčky
Mladší Irové často volí tradiční irskou cestu řešení problémů a odcházejí ze své domoviny. Nejčastěji do jiných anglicky mluvících zemí. Především do Velké Británie, Spojených států či Austrálie. Australský imigrační úřad loni zaznamenal 68procentní nárůst víz udělených irským občanům.
Jak moc se ale Irsko od svého dramatického kolapsu změnilo? Potvrdí se znovu staré irské hodnoty o opovržení materiálními statky? Jisté je jen to, že než to Irsko zjistí, prožije si ještě pár let masivní kocoviny.
Od našeho zpravodaje
