Radikální finanční reforma chce odebrat komerčním bankám schopnost tvořit peníze; ten úkol má zcela připadnout centrální bance
Sedm let po nejhorším krachu od roku 1929 nemají finanční regulátoři stále ani potuchy o skutečných rizicích, jimž jsou velké banky vystaveny, napsal v dubnu šéfekonom Bank of England Andrew Haldane. Odkazuje na rizika takzvaného stínového bankovnictví, jež uchovává zásadní části bankovního hospodaření mimo účetní záznamy. „Globální systém je křehký, což znamená, že je chronicky náchylný ke kolapsu,“ komentoval to Bill Emmott, někdejší dlouholetý šéfredaktor týdeníku The Economist. „Když Andrew Haldane mluví, poslouchá ho vůbec někdo?“ ptá se.
Shodou okolností zhruba v té době vyšlo najevo, že někdo poslouchá dobře, a sice někdo, kdo k tomu má spoustu dobrých důvodů. Vláda Islandu, jenž se na přelomu září a října 2008 ocitl na samém pokraji finanční zkázy, publikovala studii ekonoma Frostiho Sigurjónssona s názvem Měnová reforma: Lepší měnový systém pro Island. Jakkoli není jisté, že systém skutečně lepší bude, Sigurjónssonova práce rozhodně nezapadla.
Hlavní premisa logicky vychází z vládního zadání: vymyslet systém, který by zabránil opakování kolapsu z roku 2008. Slovy deníku Financial Times tehdy „Island fungoval jako obrovský a úspěšný hedgeový fond“ - se všemi jeho riziky. Sigurjónsson, poslanec za vládní středopravou Progresivní stranu, to vzal od podlahy. Z těch mnoha věcí, které si mohl vybrat jako ústřední zlo, zvolil schopnost komerčních bank tvořit peníze - a rozhodl se jim ji vzít.
Peníze jako příslib Obrat „schopnost tvořit peníze“ zní necvičenému uchu podivně. (Specialisté, jimž je to jasné jako facka, zde prominou; ale když to může na svých stránkách vysvětlovat publikace Financial Times, čtenáře týdeníku Euro to snad také nezabije.) Peníze tak, jak je známe, tedy bankovky a mince, jež většině z nás s bolestnou pravidelností chybějí v peněženkách, nemají jinou hodnotu než tu, kterou jim přisoudí naše kolektivní důvěra. Původně to byly jen zlatnické poukázky, což do jisté míry napomáhalo jejich stabilitě. Od té doby (přesně od roku 1973, kdy se vazby dolaru na zlato kompletně vzdaly USA), co si každý stát může bankovky tisknout, jak se mu zlíbí, záleží na míře disciplinovanosti, s jakou se toho šidítka zdržuje.
To není vše. V době, kdy většina transakcí hotové peníze ani nezahlédne, je pro komerční banku velmi snadné říci, že u ní máte milion korun úvěru. Jedním počítačovým entrem tak „vznikne“ milion, jejž si banka vede jako pasivum do té doby, než jej splatíte. Jediné omezení, které banka v tom konání kromě vlastní soudnosti má, je požadavek na kapitálovou přiměřenost, tedy kolik peněz z vkladů si musí ponechat v rezervě (viz tabulka a graf).
Samozřejmě i elektronický milion je jen výrazem důvěry; slíbili jste bance milion plus úroky a banka vám věří (dokážete-li prokázat, že ty peníze nepotřebujete, ale to je téma na jiný text). Věří vám ráda, protože na tom nakonec vydělá. A v tom vidí Sigurjónsson ono zlo: právě proto, že na tom vydělávají, mají banky sklon půjčovat si od ostatních a samy půjčovat jiným (rozuměj slibovat a nechat si slibovat) více, než je zdrávo. O kolik více? Inu, islandský příklad poslouží nad jiné jasně: ačkoli objem tamní ekonomiky vzrostl ve 20 letech před krizí třikrát, zásoba rychle použitelných peněz (pro fajnšmekry M1) vzrostla devatenáctkrát. Při tolika sériových
příslibech je zákonité, že někde někdo selže - a peníze pak najednou scházejí všem účastníkům řetězce slibů.
Produkt mrtvého mozku Sigurjónsson samozřejmě není geniálním objevitelem této slabiny statu quo. Týmž tématem se zabývali - a k více či méně podobným návrhům došli - chicagští ekonomové v čele s Irvingem Fisherem v roce 1936; Milton Friedman v roce 1948 a nakonec i provokativní zpráva Mezinárodního měnového fondu z roku 2013 (jejímž spoluautorem je český ekonom Jaromír Beneš). Finanční systém si je této slabiny vědom i dnes; regulátoři proto zvyšují požadavky na kapitálovu přiměřenost a vymýšlejí mnoho dalších opatření. (Vážně nezahálejí: když totéž řešil v USA v roce 1930 Glassův-Steagallův zákon, potřeboval na to 37 stran textu; nová verze téže snahy, FrankůvDoddův zákon, má 848 stran a dalších 30 tisíc stran prováděcích předpisů.)
Jenže, jak praví citát z úvodu textu, kvůli stínovému bankovnictví a dalším úhybným manévrům zainteresovaných finančníků je systém v podstatě stále stejně náchylný ke kolapsu. Sigurjónsson si tedy řekl, že to je celé jaksi levárna, a rozhodl se vzít to z jedné vody načisto: banky by směly půjčovat jen tolik, kolik ve skutečnosti mají. Jinými slovy, požadavek na kapitálovou přiměřenost by byl sto procent. Jediný, komu by podle návrhu připadla role tvůrce peněz, by tak byla centrální banka.
Není divu, že se mnozí při pohledu na tak radikální změnu ošívají. „To by banky přestaly být bankami,“ reagoval na zjednodušený popis Sigurjónssonovy idey jeden z redakčních kolegů, jenž se v takových věcech vyzná.
„Chytré dvanáctileté dítě by vymyslelo právě takový bankovní systém,“ napsala agentura Reuters. „Další nápad mrtvého mozku,“ komentoval to vlivný blog Armstrongeconomics. com.
Politici namísto bankéřů Sigurjónsson však má také příznivce. Patří mezi ně i těžké váhy, jako jsou komentátor Martin Wolf z Financial Times nebo Adair Turner, v letech 2008 až 2013 šéf hlavního britského finančního regulátora UK Financial Services Authority. „(Tato zpráva) předkládá radikální strukturální řešení problémů, jimž čelíme,“ napsal v předmluvě, „(další kroky) musejí být vedeny určujícím postojem zprávy: že tvorba peněz je tak důležitá, že ji nelze zcela přenechat bankéřům.“
Z toho plyne logická otázka - komu ji tedy přenechat? V tom je největší problém islandské iniciativy. Jestliže nelze svěřit základní funkci systému navzájem si konkurujícím profesionálům v soukromém sektoru, proč by měli tu důvěru dostat centrální bankéři?
Sigurjónsson navrhuje rozdělit tu funkci do dvou složek; centrální banka by určovala, kolik peněz se má vytvořit, a parlament by rozhodoval o tom, komu nové peníze připadnou. Je možné, že v zemích, kde lze oběma institucím důvěřovat, by to fungovalo. Ale zařídit něco takového, tedy naplnit supermocné organizace lidmi dostatečně schopnými, imunními vůči tlakům zvenčí a zároveň s veřejným prospěchem na srdci, není o nic snadnější v případě parlamentu než v případě bank.
Návrhem se na přelomu dubna a května zabývala islandská vláda. Dosud nepadlo rozhodnutí, kdy nad ním vynese konečný verdikt.
Banka Výše vkladu Výše úvěru Rezervy
A 100 80 20
B 80 64 16
C 64 51,20 12,80
D 51,20 40,96 10,24
E 40,96 32,77 8,19
F 32,77 26,21 6,55
G 26,21 20,97 5,24
H 20,97 16,78 4,19
I 16,78 13,42 3,36
J 13,42 10,74 2,68
K 10,74 0,0 10,74
Zdroj: www.marketoracle.co.uk
100
Zdroj: prosperityuk.com, wikipedia.org
Kategorie peněz…
Jak se množí peníze na Islandu: od roku 1994 stoupla celková zásoba „peněz“ zhruba desetkrát, ale objem „bankovních peněz“ mezitím
narostl devatenáctkrát. Islandská ekonomika přitom fyzicky vzrostla pouze na trojnásobek. (mld. islandských korun 1 USDZ113 ISK)
… a sektory bankovních peněz
Nejrychleji rostoucí kategorie, bankovní peníze (miliardy ISK)
Zdroj: Central Bank of Iceland
Sigurjónsson si tedy řekl, že to je celé jaksi levárna, a rozhodl se vzít to z jedné vody načisto: banky by směly půjčovat jen tolik, kolik ve skutečnosti mají.
Proč zrovna Island Islanďané měli dobrý důvod k zamyšlení nad fungováním bankovnictví - finanční krize z let 2007 až 2008 je připravila o téměř pětinu ekonomiky.
15. září 2008 Obří investiční banka Lehman Brothers jde ke dnu 25. září - třetí největší islandská banka Glitnir žádá centrální banku o půjčku poslední instance.
29. září Vláda oznamuje záměr koupit 75 procent Glitniru za 600 milionů eur; akcionáři však návrh nestačí schválit.
3. říjen Akademický ekonom Gylfi Magnússon říká v rádiu, že „islandský bankovní systém je insolventní“; následuje run na pobočky tamních bank; premiér Geir Haarde vzápětí prohlašuje, že „se nikdo nemusí obávat o své vklady“; panika končí. Později vyjde najevo, že islandské centrální bance by hotovost byla vydržela jen několik dalších hodin.
7.-9. říjen Finanční regulátor FME de facto privatizuje tři největší banky -Landsbanki, Kaupghing a Glitnir; vláda si půjčuje čtyři miliardy eur od Ruska; později přibudou dvě miliardy od Mezinárodního měnového fondu a skandinávských zemí a Polska.
Zdroj: The Globalist, Reuters, wikipedia.org Jak se množí peníze
Jak udělat ze stovky téměř pětistovku? Jednoduše, půjčujte ji. Tabulka ukazuje, že banka A poskytne bance B ze svého vkladu 100 korun (částka v prvním sloupci) úvěr 80 korun (částka v druhém sloupci), jenž se stane vkladem v bance B a tak dále. Pro zjednodušení je zde vypsáno 11 různých fiktivních bank (A-K); ve skutečnosti jich stačí méně, teoreticky jsou zapotřebí jen dvě. To celé platí za předpokladu, že je stanoven požadavek kapitálové přiměřenosti 20 procent; ve skutečnosti bývá podstatně nižší. A kdo to celé nakonec zaplatí? Když to dopadne dobře, bude růst peněz odpovídat expanzi ekonomiky; když to dopadne špatně, zaplatíte rozdíl na daních vy.
O autorovi| Daniel Deyl * deyl@mf.cz
