Ani plavba Bosporem není špatná - průliv je sám o sobě malebný, plus k tomu připočtěte pevnosti, paláce, mešity a dřevěněné vily „yali“. Pohled sice profláklý, ale pořád krásný.
Čímž se dostáváme k meritu věci, tedy ke dvěma turistickým tipům pro slabší povahy, které už budou špatně vydýchávat ty všudypřítomné davy lidí, dokonce i v půli dubna, tedy před vypuknutím hlavní sezóny. Před šedesáti lety měl Istanbul asi milión obyvatel, tedy dvojnásobek toho, co v 6.století jako tehdy největší město na světě- Konstantinopol , ale jen necelou čtrnáctinu toho, co má dneska.
Je největší městskou aglomerací v Evropě, která se táhne na desítky kilometrů daleko po obou březích Bosporu i Marmarského moře. Po Moskvě má Istanbul nejvíc mrakodrapů v Evropě (stovku a staví se další), a vytváří se tady víc než čtvrtina tureckého HDP, což také znamená, že tohle město má minimálně o půlku větší HDP než Česko. Vedle často velmi chudých, zbožných a vůbec tradice ctících přistěhovalců (tři čtvrtiny obyvatel se tu nenarodili) má Istanbul pětatřicet dolarových miliardářů a milionářů tady musejí být tisíce: když se projedete po Bosporu, budete ty peníze vidět v nemovitém i movitém vydání.
Bydlel jsem v bývalé evropské čtvrti Pera, dnešní Beyoglu, což je hnízdo cizinců a zdejších hipsterů a alternativců, kteří zjevně nemilují současný režim a zejména ne prezidenta Erdogana, a od většinové turecké populace jsou na míle daleko. Tady uvidíte opravdu početnou kosmopolitní vrstvu, která není rozlišitelná od španělských nebo italských protějšků, a to napříč generacemi. Oproti čerstvě přistěhovalým venkovanům se zahalenými ženami je ten rozdíl velký, a pnutí je cítit, jenže Turci jsou pořád zdvořilí nejen vůči sobě, ale i k cizincům. Třeba v metru je normou uvolnit místo k sezení seniorům a dámám v očekávání, což tedy málokde jinde uvidíte.
Když se z Galatské věže díváte na zapadající slunce nad Zlatým rohem, souhlasíte jak s Alexandrem von Humboldtem, tak s TripAdvisorem- tohle městské panoráma na světě nic nepřekoná, a to jsme Prahou hodně rozmazlení. Kromě povinného turistického standardu, kde se musíte připravit na ukrutné davy a čekací fronty (vyplatí se koupit si speciální kartu na vstupy do hlavních atrakcí, jež vám dá mírnou slevu, ale hlavně možnost předběhnout frontu), jsou také alternativní způsoby, jak si město vychutnat.
Jeďte ve všední den na Ostrovy Princů, oblíbené místo, kam se posílalo do fešáckého vyhnanství už od dob Říma (posledním prominentním obyvatelem tohoto typu Lev Trockij, který atdy strávil čtyři roky). Tohle je nejlepší objev- okružní plavba po souostroví v Marmarském moři, hodinu čistého času od centra, a za cenu jízdného v hromadné dopravě. Teď v dubnu tam kvetou vistárie, a všechny ty krásné bílé či pastelové dřevěné vily s vyřezávanými balkony jsou liduprázdné. Na dohled od patnáctimilionového Istanbulu si užíváte neslýchaného luxusu: být sám.
Další typ je plavba po Bosporu, opět uprostřed týdne, když kvůli něčemu jinému, tak zase kvůli těm dřevěným vilám, které si tady bohaté stavěli od 17.století až do začátku toho minulého. V zahradách na břehu průlivu jsou krásné.
Třetí tip, jděte do parku a piknikujte spolu s Turky, ovšem do trávy si sedejte opatrně. Z nějakého důvodu doslova rozmazlují toulavé kočky, kterým dokonce stavějí takovéhle domečky:
Dobré piknikové jídlo jsou plněné placky gözleme, se sýrem, mletým jehněčím, sýrem nebo špenátem nebo vším dohromady . k tomu si dejte studené předkrmy „meze“, bude spokojen: Turci je dělají vynalézavě, kombinace čehokoli, kde uvidíte čerstvé bylinky a zrníčka granátového jablka vás nemůže zklamat. Teď ještě prohlédnout, do čeho si sedáte a „Turkish delight“ může začít.
Čtěte další eurokomentáře:
Já za nic nemůžu, já jsem jen Babiš
