Glosy postaršího technokrata
Každý z nás má v životě zabudované nějaké rituály. Začíná to už ráno třeba výběrem nohy, kterou vstaneme, sprchou či snídaní, již si vychutnáme. Držíme pěsti, palce, hladíme talismany. Někteří z nás si neodpustí cigaretu u kávy nebo zakázané kouření na refýži při čekání na tramvaj. Sportovci se drží kolem ramen, skandují pokřiky. Večer před spaním vyprávíme dětem pohádky.
Takový byl ovšem minulý svět. Počítače a komunikace nám přinášejí nové možnosti. Někdo se už nedokáže pohybovat po ulici nebo běhat bez sluchátek přenášejících „empétrojkovou“ hudbu. Vypínáme (a hlavně zapínáme) mobily, abychom nepřišli o nějakou SMS. Samozřejmé jsou pozdní starty na schůzky se spolehnutím, že se telefonem přece omluvíme. E-mailové zprávy kontrolujeme, kdykoli se dostaneme k počítači. Děláme to nejen v kanceláři, ale i v kavárnách a u benzinových pump. Každou hodinu sledujeme kurz akcií, abychom střídavě propadali euforii anebo panice. Na našich počítačích blikají dashboardy; musíme přece každou minutu držet palec na pulzu byznysu. Bráníme se před viry a spamy, aby naši miláčci přežili v použitelném stavu. Archivujeme, abychom nepřišli o terabyty „důležitých informací“. Sledujeme trend nových hejblátek na trhu - nesmíme zaostat, a být stále in. Schůzky, poznámky a úkoly cpeme do našich hraček, kožené diáře jsou staromódní. Některé z těchto rituálů se naštěstí pro nás spouštějí samy, jinak bychom skončili v psychiatrických zařízeních.
Problém je v tom, že tyto věci začínají připomínat nervózní tiky, i hudba je více méně šum, který nevnímáme. Chuť kávy je méně důležitá než e-maily, které si u ní čteme. Vymizeli charizmatičtí řečníci bez papíru a vizuálů. Místo nich sledujeme powerpointové prezentátory. Jejich „slajdy“ jsou přeplněné k nečitelnosti nebo jsou plné prázdných frází, pro něž má angličtina kouzelné slovo – bullshit. Ohromují nás audiovizuálními efekty, ne obsahem sdělení. Méně čteme, skoro vše je na internetu. Ten máme pro jistotu už i v koupelně, protože relaxace ve vaně by jinak nebyla úplná. Přestáváme chodit na koncerty, videoklipy je nahradí…
Nemohu se zbavit pocitu, že dříve jsme si rituály nějak více vychutnávali a hýčkali. Stíhat ty nové je nepřetržitá honička. Jsou taky nějak neosobnější, počítače přece jen zatím obtížně nahrazují přátele, rodinu a osobní kontakty. Doufám, že ti, kteří pravidelně uléhají do trávy a dívají se do mraků, čtou si v posteli a vyhýbají se kanálům na silnici, hned tak nezmizí.
