Italský rod Primavesiů si nechal v Olomouci postavit secesní vilu. Letos ji vláda zapsala mezi národní kulturní památky. Osudy unikátního domu byly pohnuté, první pokus o rekonstrukci skončil fiaskem, dnes však vila znovu ožívá.
Autor: Jakub Hněvkovský
V samém středu Olomouce, na starých hradbách mezi kostelem a univerzitou, stojí unikátní secesní vila Primavesi. Letos rozšířila seznam národních kulturních památek. Architektonický skvost dlouho chátral, ale nyní v něm zásluhou podnikatelů zase pulzuje život.
Až Společnost přátel Itálie bude 21. května slavit dvacáté výročí svého vzniku, její členové a hosté se sejdou právě na terasách vily Primavesi. Přijede také dvacet italských novinářů, kteří se vydají na takzvanou jantarovou stezku.
Je v tom notný kus symboliky: Italský podnikatelský rod nechal vilu postavit a ta po něm nese jméno. Zásluhu na revitalizaci části objektu má podnikatelka Jana Lerchová, která na Apeninském poloostrově strávila kus života, a právě v její restauraci se podávají italské speciality. Ve vile sídlí rovněž firma, která v Olomouci provozuje obchody s italským značkovým oblečením.
Zrod slavné vily
„Rod Primavesiů žil původně u jezera Como a do Olomouce přišel jako řada jiných italských rodin koncem 18. století,“ líčí Pavel Zatloukal, ředitel olomouckého Muzea umění. Z tehdy neklidné Lombardie si Primavesiové přinesli do střední Evropy podnikavost. Začali tu bankovnictvím, pokračovali textilním průmyslem a cukrovarnictvím. Nabyli značného jmění a propojili se s místními měšťanskými rodinami.
Otto Primavesi se zahleděl do vídeňské herečky Eugenie Butschekové s uměleckým přízviskem Mäda. Vzali se v roce 1894. O deset let později se rozhodli, že si postaví nový vlastní dům. Území na hradbách zrovna procházelo asanací. Manželé získali parcelu a za projektanty si zvolili dva významné vídeňské architekty Franze von Krausse a Josefa Tölka.
Vzor ve staré Anglii „Tato vila je pravděpodobně jedním z posledních výhonků anglického životního stylu, který zásadně změnil představu o tom, jak má vypadat měšťanské obydlí,“ vysvětluje profesor Zatloukal. Vila si nehraje na zámek nebo šlechtický palác se špalírem reprezentačních pokojů, které bývaly situovány směrem do veřejného prostranství. Angličané k tomu přistupovali jinak. Rozvíjeli tradici pozdně středověkého domu, který je koncipovaný nikoli od fasády, nýbrž obráceně – fasáda se přizpůsobuje tomu, co je uvnitř. „A tam vidíme naprosto funkční rozvržení domu, což bylo do té doby u nás málo obvyklé,“ doplňuje Zatloukal. Už před sto lety měli v domě ústřední topení. Topilo se uhlím; vedle kotlů byla turbína, která vyráběla elektřinu, protože veřejná elektrárna v Olomouci ještě neexistovala. V domě dokonce fungovalo i centrální vysávání prachu. Galerie a škola zpěvu
V přízemí je obytná hala, ze které směřuje otevřené schodiště na ochoz, a z něj se vstupovalo do ložnic a koupelen. „Tohle se ve střední Evropě začalo prosazovat až s nástupem secese, která tak překonala historizující a aristokratické utváření stavby,“ podotýká Zatloukal. Dnes se z ochozu vstupuje do jazykové školy Odysseus, kterou provozuje Petr Chrobák, dále například do místní pobočky České tiskové kanceláře.
Vcházíme do projekční kanceláře architekta Františka Zajíčka, jednoho z autorů rekonstrukce vily. „Je tu nádherné prostředí, asi jedno z nejlepších v Olomouci,“ líčí architekt, který se zabývá občanskou a bytovou výstavbou, proč se usídlil právě zde. „Máme tady rovněž galerii, kterou provozujeme jako nezisková organizace,“ ukazuje. Na stěnách můžeme zrovna obdivovat obrazy akademické malířky Anny Vančátové a učitelky výtvarné výchovy Moniky Došlíkové.
Další kancelář slouží firmě Bensis, jež v Olomouci provozuje tři značkové prodejny Benetton a Sisley. „Zlákal mě ten krásný výhled,“ říká její jednatel Jakub Lerch.
Z jiné místnosti se ozývá rytmická hudba. Jde o školu popového zpěvu Michaely Mrázové. Umění ovšem do této budovy neodmyslitelně patří.
Vila se ocitla ve velmi zajímavém historickém kontextu. Z jedné strany barokní kostel, z druhé strany jezuitská kolej, také barokní. Architekti se pokusili tomuto prostředí přizpůsobit alespoň střechou. Zatímco fasády byly naprosto moderní, střecha barokizující. Stavba tím získala nezvyklý charakter. Unikátnost vily však spočívá hlavně v sepětí umění a řemesel, jímž formovala nový životní styl.
„Angličany již v první půlce 19. století začala dráždit skutečnost, že tovární velkovýroba likviduje staré krásné řemeslo. Umělec již není řemeslníkem a dělník již není tvůrčím pracovníkem. Pokus napravit to se táhne jako červená nit celým 19. stoletím a tady svým způsobem vrcholí,“ zdůrazňuje historik moderního umění Zatloukal.
Obrazy, sochy, řemeslo Primavesiové se v době dokončení vily, tedy v roce 1906, seznámili s významným vídeňským secesním sochařem Antonem Hanakem. Ten začal vilu doplňovat sochařskou výzdobou, většinou s námětem ženy nebo dítěte. Zřejmě nejvýznamnějším dílem, které pro vilu vytvořil, byla kašna Živá voda. Zároveň navrhl některé uměleckořemeslné prvky, například kryty radiátorů ústředního topení, a mozaiky. „Na provedení mozaik si Primavesiové nenajali řemeslníky, ale s dětmi lepili kostičku po kostičce, a tím se vlastně stali jejich spolutvůrci,“ podotýká Zatloukal, „zrušily se tak přehrady mezi návrhářem, dělníkem a tím, kdo si dílo objednal.“ Uměleckořemeslně provedené byly i obložení stěn, osvětlení, dveřní kování a podobně. Všechny prostory byly vybaveny originálním nábytkem. Hanak seznámil Primavesiovy s malířem Gustavem Klimtem. Námětem jeho obrazů, které si rodina objednávala, byla především žena – jako dítě, jako femme fatale i jako matka. Primavesiovi postupně vybudovali sbírku asi patnácti špičkových malířových pláten. Republice nevěřili „Primavesiovi se nadchli pro myšlenku obrody životního stylu,“ konstatuje Zatloukal. V roce 1918 však vzniká nezávislé Československo. Rod, který byl historicky spojen s habsburskou monarchií a měl úzké vazby s Vídní, nové republice nevěřil. Svůj majetek na Moravě rozprodal a přesídlil do rakouského hlavního města. Tam Primavesiové pokračovali v podnikání. Jejich hlavním motivem se stala touha pokračovat v obrodě uměleckých řemesel. Veškeré prostředky věnovali proslulým dílnám Wiener Werkstätte. Dvacátá léta však vyznávají úplně jiný ideál – purismus a funkcionalismus. Když přišla velká hospodářská krize, dílny skončily bankrotem. Z ruky do ruky Novým majitelem vily se stala Akciová rafinerie rolnických cukrovarů v Přerově. V roce 1926 cukrovary převedly vilu na doktora Františka Koutného, který ji nechal upravit na soukromé sanatorium. Byly přistavěny dva velké operační sály. V suterénu, kde je dnes vyhlášená středomořská restaurace, se tehdy nalézala márnice. Po smrti doktora Koutného přestalo sanatorium prosperovat. V roce 1939 je od vdovy koupil doktor Robert Pospíšil. Prováděly se zde břišní, gynekologické a urologické operace; mnozí obyvatelé Olomouce se zde narodili. V roce 1952 stát přistoupil k vyvlastnění léčeben. Okresní ústav národního zdraví využíval objekt jako ambulantní zařízení. V původní rodinné jídelně vznikla rehabilitační tělocvična s dřevotřískovou podlahou. V osmdesátých letech byla vila v rámci městské památkové rezervace vyhlášena za chráněnou památku moderní architektury. Vznikl projekt rekonstrukce, která měla vile vrátit původní tvář. K plánované obnově však nedošlo. V roce 1991 zažádala o restituci dcera posledního soukromého majitele Olga Dvořáčková. Vilu převedla na svou dceru Pavlu Honzíkovou, příbramskou fyzioterapeutku. Nová naděje Brzy po restituci se ozval stavitel a potomek rodu Wolf Dieter von Primavesi, že by měl zájem o celou vilu či alespoň nadpoloviční část. Majitelka však nabídku odmítla. O rekonstrukci a pronájem projevila zájem společnost Primavia. Vilu chtěla přestavět na podnikatelský klub, kde by byly ubytování, zábavní část, právní servis a další služby. V roce 1994 se však firma Primavia ocitla v platební neschopnosti. Stavební společnost proto přerušila práce. Zanechala po sobě vysazená okna a dveře, omítky otlučené až po cihly, poničené mozaiky – budova tak byla v mnohem horším stavu než před restitucí. Majitelku čekalo hledání uměleckých předmětů po restaurátorských dílnách a nový pokus o rekonstrukci vlastními silami. Na opravu kriticky poškozených částí získala dotaci, jejíž podmínkou bylo zpřístupnění části vily veřejnosti. Nejcennější podlaží již bylo rekonstruováno do původní podoby. V horních patrech vznikly malometrážní byty s krásným výhledem do parku. Obnova krok po kroku postupuje. Majitelku však nijak netěší, že se vila stala národní kulturní památkou. „O rozhodnutí vlády jsem se dozvěděla z médií v den schválení,“ uvádí Honzíková, „odpovědné orgány zřejmě názor a vyjádření majitele nezajímá.“ Majitelka tvrdí, že už kvůli statusu městské památky se neustále potýkala s byrokracií, zbytečnými průtahy a problémem, jak vyhovět nákladným požadavkům kladeným na majitele ze strany památkových institucí. A bojí se, že teď to bude ještě komplikovanější. Restaurace Primavesi
Pro mnohé obyvatele Olomouce znamená vila především restauraci, kde podávají hlavně skvělé ryby a plody moře. Neotevřela ji profesionální kuchařka či manažerka, nýbrž bývalá administrativní pracovnice. „Vystudovala jsem jen střední ekonomickou školu,“ glosuje Jana Lerchová, „ale mám asi postřeh, co na trhu chybí.“
Po maturitě pracovala na generálním ředitelství podniku Sigma Olomouc. Protože uměla italsky, dostala se do Itálie na obchodní oddělení jako korespondentka; působila v Miláně a v Římě. Po návratu se provdala. Manžel je inženýr zabývající se čerpadly. V roce 1974 s ním jela do Iráku, kde pracoval na projektech závlah a úpraven vod. Žili tam téměř šest let.
„Po návratu jsem se věnovala rodině a pak jsem až do roku 1990 pokračovala v Intersigmě. Uvítala jsem, že se otevřely možnosti pro podnikání. Dala jsem si inzerát do samoobsluhy, že budu učit děti angličtinu. Byla to velká troufalost, protože sama jsem angličtinu nevystudovala, jsem autodidakt,“ podotýká Lerchová.
Počátkem devadesátých let k nám jezdili Italové a hledali obchodní příležitosti. Tlumočila jim a překládala. To už si vydělávala lépe než v Intersigmě. Stále si však přála vybudovat něco vlastního. Už tehdy měla přání otevřít pizzerii, ale z řady důvodů k tomu nedošlo. V Mnichově jí jeden italský restauratér poradil, že když není z oboru, měla by si spíš otevřít prodejnu Benetton. Kontaktovala tedy pražského výhradního zástupce a během pár měsíců otevřela první značkovou prodejnu Benettonu v Olomouci. Nakonec jich bylo pět, což je v stotisícovém městě výjimečné. Další přibyly v Brně.
Po dosažení důchodového věku prodala olomoucké Benettony nejstaršímu synovi, právníkovi, a brněnské výhradnímu zástupci Benettonu v ČR. Nepodnikat však dlouho nevydržela.
Bez podnikání nevydržela**
„Jednou jsme seděli v restauraci a syn říkal, že naproti skončila vietnamská jídelna. Napadlo ho, že by to bylo dobré místo pro vegetariánskou jídelnu. Věděli jsme, že v Olomouci tato služba chybí,“ vzpomíná Jana Lerchová. V roce 2007 tak otevřela vegetariánskou jídelnu Green Bar.
Další impulz přišel od dodavatelů surovin, pracovníků společnosti Makro. Dostala od nich k Vánocům encyklopedii ryb. „Říkala jsem jim, že jsou na špatné adrese, tady je vegetariánská jídelna. Ale jakmile jsem v knize zalistovala, řekla jsem si, že by se to mohlo zkusit. Za několik měsíců jsem otevřela svou druhou restauraci.“
Musela investovat do oprav zdevastovaného suterénu vily, kde původně bylo technické zázemí. Restauraci otevřela v roce 2008. Začátky nebyly snadné. Podnik není v úplném centru, je na hradbách, za vysokou zdí, musí se o něm vědět. Ale terasy přitáhly hned první léto hodně zákazníků. Italská tradice tak v hanácké metropoli žije dál. Na jídlech ve vile si na rozdíl od mnoha jiných „italských“ restaurací pochutná i rodilý Ital.
