Stát se o početné historické památky nedokáže postarat, peníze na opravy přináší reklama sponzorů
Kultura a umění jsou naším největším bohatstvím, zaklínají se pravidelně všichni italští premiéři. Italové se rádi chlubí, že i podle UNESCO se na území jejich státu nachází většina uměleckých a historických památek světa. Jenže se ukazuje, že část tohoto obrovského kulturního bohatství chátrá a Itálie se i se svým mořem a Alpami propadla ve světovém žebříku turistiky až na šesté místo.
Ještě donedávna vládlo na Apeninském poloostrově tabu, podle něhož veškeré památky či muzea musejí být ve veřejné správě.
Výjimku činily jen některé soukromé sbírky, například římská galerie Doria Pamphili. Až na přelomu století přesvědčil bývalý římský starosta Walter Veltroni ostatní politiky o tom, že prodávat v muzeu knihy, fotografie či plakáty a nabízet návštěvníkům v příjemném prostředí kávu či minerálku není znesvěcením kulturního stánku.
Peněz ostatně nebylo nikdy dost, a když po roce 2009 přišla hospodářská krize, začalo se škrtat. A bez ohledu na slavnostní projevy se škrtalo nejvíc právě v kultuře a ochraně nespočetných památek.
Poprask v Benátkách Starostové začali hledat východisko. Již v roce 2009 byly fasády různých historických budov v Římě, Miláně, Florencii či Neapoli pokryty lešením, před nímž visely reklamy sponzorů, kteří opravu budovy zaplatili. Během několika měsíců jich bylo v Římě asi 30, a v Miláně dokonce více než 200.
A pak přišly Benátky - reklamy na hodinky značky Rolex či šperky Bvlgari na Dóžecím paláci a na mostě Ponte di Rialto vyvolaly pozdvižení. Slavný ředitel Britského muzea Neil MacGregor a ředitel newyorského Muzea moderního umění Glenn Lowry napsali tehdejšímu italskému ministru kultury Sandrovi Bondimu protestní dopis.
Ministr neodpověděl, ale učinil to za něj starosta Benátek Giorgio Orsoni: „Za návštěvy Dóžeciho paláce každoročně inkasujeme přes sedm milionů eur, z kterých financujeme existenci všech muzeí v obecní správě. Bez sponzorů bychom Dóžecí palác nemohli opravovat. Nejsme žádní barbaři.“ Hráz byla protržena a slovo sponzor přestalo mít u politiků negativní nádech.
Koloseum, most i kašny Diego Della Valle, spolumajitel luxusní obuvnické společnosti Tod’s a fotbalového klubu Fiorentina, při jedné z početných návštěv Říma navrhl v roce 2011 starostovi Giorgiu Alemannovi akci na opravu a záchranu Kolosea. Smog a otřesy provozu působí tomuto slavnému monumentu větší škody než početní dobyvatelé věčného města. Starosta souhlasil, ale celá věc musela jako obvykle jít k soudu, protože někdo protestoval, že to znamená „vydat historické bohatství soukromníkům“. Jiní se zase nechali slyšet, že by to byli udělali sami, ale bohužel je to nenapadlo…
Nakonec Della Valle dostal zelenou až letos v červnu. Dohodu uzavřel s římskou radnicí a ministerstvem kultury. Za to, že na opravu Kolosea uvolní 25 milionů eur, získalo sdružení Amici del Colosseo (Přátelé Kolosea) právo 15 let používat stejnojmennou značku na „oděvech, obuvi a galanterii, jakož i na parfémech, cenných slitinách, hodinkách a špercích“. A firma Tod’s si samozřejmě bude moci odepsat 25milionovou částku z daní.
Rekonstrukce by měla trvat alespoň dva roky, ale je pravděpodobné, že se prodlouží.
Pomocnou ruku podal Koloseu i nově zvolený římský starosta Ignazio Marino, který se přes protesty části obyvatelstva rozhodl vykázat z okolí této historické památky soukromou dopravu.
Privátní firmy zachraňují i pověstné římské kašny a fontány, které ohrožují nejen nešetrní turisté, ale především smog. Obecní správa podepsala dohodu s několika sponzory, kteří se postarají například o opravu slavné kašny Barcaccia u Španělských schodů. Oprava celkem pěti kašen přijde soukromníky na zhruba 900 tisíc eur. Výměnou budou moci během rekonstrukce na zakrytých památkách inzerovat své výrobky.
Na pomoc soukromého kapitálu při opravách památek se spoléhá i populární florentský starosta Matteo Renzi, o němž jsou Italové přesvědčeni, že kdyby proti Silviu Berlusconimu stál v letošních únorových volbách on, a ne starý partajník Pierluigi Bersani, byl by magnát odsouzen k porážce. Letos v červnu za sto tisíc eur na tři hodiny pronajal slavný most Ponte del Vecchio automobilce Ferrari pro reklamní účely. Poprask, který se kvůli tomu rozpoutal, utichl až poté, co starosta oznámil, že utržené peníze pomohou při stavbě nového koncertního sálu.
Na Ponte del Vecchio stojí chátrající pomník slavnému renesančnímu sochaři a zlatníkovi Benvenutu Cellinimu. Na náměstí Ognissanti se zase drolí socha Herkula bojujícího se lvem. Jejich zrestaurování za souhlasu obecní správy financují tři zámožní obyvatelé toskánské metropole Moreno Paci, Andrea Belloni a Maria Tettamantiová. A pokud jim prý nějaké peníze zbudou, nechají zrestaurovat nejméně ještě jednu další sochu.
Podobných příkladů lze najít v celé Itálii více. Odrážejí změnu přístupu italských úředníků k ochraně památek, která byla naprosto nutná, jak ilustrují dva odstrašující příklady z jižní části země.
Blamáž v Kalábrii V srpnu 1972 nalezl jeden sportovní potápěč v moři nedaleko městečka Riace v jihoitalské Kalábrii dvě starořecké bronzové sochy bojovníků. Více než 2200 let staré sochy byly naprosto zachovalé, bylo pouze třeba vyčistit je. Ve specializovaném centru v Římě byly zakonzervovány a po jistou dobu vystaveny v prezidentském paláci Quirinale. V Kalábrii ale protestovali, že sochy byly nalezeny u nich a mají proto být vystaveny v tamním muzeu, aby do chudého regionu přilákaly turisty.
Stalo se a sochy se přestěhovaly do Reggia di Calabria, na špičku italské boty. Někdejší kalábrijská metropole však pro propagaci historického pokladu mnoho neudělala, v roce 2007 do tamního muzea zavítalo jen na 40 tisíc návštěvníků. Pak bylo třeba muzeum opravit. Na to se sice podařilo získat finance z fondů Evropské unie, jenže - rekonstrukce nebyla dokončena doposud, více než 1300 dní po zahájení prací.
I teď může dobře informovaný milovník umění dvojici bronzových bojovníků z Riace obdivovat. Ovšem musí si je najít sám, jsou v budově provizorně uloženy na zádech a jejich existence je vcelku utajena.
Kdo zachrání Pompeje Veřejná správa neprospěla ani slavným Pompejím, které si na nezájem turistů rozhodně nemohou stěžovat. Přestože jedinečné muzeum antické kultury a způsobu života navštíví každoročně více než tři miliony lidí, příjmy na údržbu nestačí. Budovy a fresky trpí nedbalostí i atmosférickými vlivy, hlavně deštěm. Ukazuje se také, že výběr kustodů neproběhl na základě odborných znalostí, nýbrž příbuzenských či jiných vztahů s členy místní správy. UNESCO zaslalo Itálii varování: pokud nedojde k rychlému a účinnému zákroku, vyškrtne Pompeje ze seznamu světového kulturního dědictví.
Italská vláda jmenovala mimořádného komisaře a uvolnila peníze na opravy. Ty ale nestačí, a tak populární filmový a divadelní komik Alessandro Siani pocházející z okolí Neapole zorganizoval letos v červnu benefiční večer, jehož výtěžek měl být určen na podporu této památky. Vstupenky byly poměrně drahé, od 50 do 70 eur.
Benefice však skončila ostudou, řada lidí se vstupenkami se do amfiteátru v Pompejích vůbec nedostala, na rozdíl od jiných, kteří tam pronikli zadarmo. Siani se z pódia omluvil a představení zrušil. Přestože peníze za vstupenky vrátil, věnoval na Pompeje dalších 20 tisíc eur.
„Příště si podobnou akci dobře rozmyslím,“ dodal.
„V Reggiu di Calabria či v Pompejích by patrně soukromá správa zabránila podobnému skandálu a plýtvání zdroji. Stát by měl jen dohlížet na to, aby restaurační práce probíhaly odborně a památky nepoškozovaly,“ napsal milánský deník Corriere della Sera. „Ostatně velmi často jsou umělecká díla výsledkem podpory různých mecenášů - není důvod, proč by jimi nemohli být dnešní sponzoři.“
O autorovi| Josef Kašpar, Řím * spolupracovník redakce
