Zatímco se bavíme nad socialistickým rozpočtem Babišovy vlády rozdávajícím opět kde komu a přitom momentálně díky masivnímu růstu zatím o moc nejde, kousek za našimi humny se odehrává jinačí drama. Evropská komise odmítla italský návrh státního rozpočtu jako velmi riskantní a ohrožující stabilitu Itálie, třetí největší ekonomiky eurozóny. Společnou měnu opět čekají rušné časy.
Ne, že by nápady současné italské vlády nebyly mimořádně hloupé. Snižování věku pro odchod do penze při zvyšování věku dožití je absurdní a garantovaný minimální příjem pro chudé je celosvětové selhávajícím experimentem. Jenže deficit ve výši 2,4 procenta je sice vyšší, než si komise dříve s jinou italskou vládou dohodla, ale zase nižší než deficit francouzský, který má činit příští rok 2,8 procenta.
Evropská komise odmítla plán rozpočtu Itálie na příští rok. Řím dostal tři týdny na nápravu
Vicepremiér Salvini se Bruselu vzepřel: Řím svůj návrh rozpočtu nezmění
Samozřejmě jde také o hospodářský růst a ten je v Itálii prognózován ve výši 1,3 procenta, což je hodně skromné, ale Francouzi se svými 1,7 procenta se také moc chlubit nemohou a fiskálně je ten rozdíl bezvýznamný. Velký rozdíl je ve státním dluhu, kde je Itálie se svými 131 procenty HDP v Evropě druhá po Řecku, zatímco francouzských 96 procent je zřetelně méně. Ale i to má k maastrichtským 60 procentům nekonečně daleko. Na první pohled jednoznačné měření dvojím metrem.
Ve skutečnosti má Itálie vážně problém, kterým je především refinancování dluhu. Půjčuje si o tři procentní body dráž než Německo a o dva dráž než Česko. To je ale jen zábavná hra pro investory, protože vyšší úrok standardně odráží vyšší riziko nesplacení, které je v tomto případě zjevně irelevantní, protože v případě potřeby ty bondy zase vykoupí ECB, čímž se náklady na odvrácení platební neschopnosti Itálie rovnoměrně rozprostřou na všechny členy eurozóny.
Vývoj vládního dluhu Itálie (v % HDP)
source: tradingeconomics.com
Italský problém je tak problémem celé eurozóny ale nářadí k opravě fiskálního systému drží v rukou jen a pouze italský volič, což je prekérní, protože ten nic opravovat nechce, a dokud nebude finančními trhy donucen, ani nic opravovat nebude. To je prostě jen jeden z projevů mnoha konstrukčních vad společné měny.
Ty vady jsou přitom neodstranitelné. Představa, že se Itálie a především Francie vzdají své rozpočtové suverenity během nějakých reforem eurozóny, je zcela naivní. Tenhle italský způsob skupinového manželství se společnou měnou prostě dříve nebo později skončí buď hromadným rozvodem, nebo domácím násilím. Každopádně už v nadcházejících měsících čekají euro zase trochu rušnější časy.
