Minulý týden jsem tady na příkladu zrušení třídenní karenční lhůty u nemocenské, na němž se v rámci přípravy koalice dohodly ANO s ČSSD, popisoval, jak česká politika dovede produkovat nápady s hodně kontraproduktivními vedlejšími účinky. To je sice pravda, jenže v oboru se pohybují ještě mnohem větší borci.
Chtěl bych být pod stolem, když se šéf Evropské centrální banky Mario Draghi dozvěděl, co vymysleli jeho krajané v rámci vyjednávání o společném programu Ligy severu a Hnutí 5 hvězd. Opravdovou perlou byl nápad na odpis 250 miliard eur z ještě mnohem většího italského vládního dluhu, který v rámci kvantitativního uvolňování nakoupila ECB, aby srazila rizikovou přirážku italských bondů oproti těm německým. Nejen ve Frankfurtu (sídlo ECB), ale i v Berlíně a Paříži muselo být při prosáknutí toho, co v Římě vymýšlejí, veselo.
Zatímco Emmanuel Macron je rozmrzelý vlažnou (nejen) německou odezvou na své „evropské“ nápady a zejména v souvislosti se společným rozpočtem eurozóny mluví o rozhodujícím létě, v Itálii mezitím stihli Matteo Salvini a Luigi di Maio od nápadu s odpisem dluhu zase couvnout a prohlásit jej za neaktuální.
Berlín je tradičně zdrženlivý, ale představa, že by se fiskální pravidla mohla uvolnit, aby vytvořila prostor pro italskou výdajovou expanzi (zaručený příjem 17 miliard eur ročně, zrušení důchodové reformy 15 miliard ročně) a snížení daní (za 80 miliard ročně), znervózňuje kdekoho.
Navíc, obě populistická hnutí mají zjevně jen mlhavé představy o tom, jak věci doopravdy fungují, když místo odpisu dluhu přišla s nápadem, aby Eurostat těch 250 miliard do vládního dluhu aspoň nezapočítával. „Magoři, na tom přece vůbec nezáleží“, shrnul vhled Hvězd a Ligy do světa financí jeden z vysokých bruselských úředníků.
Myslet si může, kdo chce, co chce, jenže Itálie není Řecko, ale třetí největší ekonomika eurozóny a politicky se jí nebude chtít poslouchat ani Macrona ani Merkelovou. Šéf Ligy Severu Salvini se přitom tváří velmi zatvrzele: „Čím víc nás urážejí, čím víc nám vyhrožují, tím víc se mi do téhle výzvy chce“.
Trhy tohle odmění zvýšením přirážky, potenciálně eskalujícím až do odříznutí přístupu k trhu, a tak by nedostudovaný historik Savini brzy poznal, kde jsou reálné limity politické vůle. Jenže ponechání prostoru pro pedagogickou činnost finančního trhu by znamenalo další krizi v eurozóně a ECB tady není od toho, aby něco takového znovu dopustila.
Mimochodem, tohle může být pro Unii a eurozónu opravdu zvlášť důležitý rok, takže ve vlastním zájmu doporučuji pečlivě sledovat.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
