Iva Pekárková: Potřebovala jsem dlouho pozorovat cvrkot na zeměkouli

Iva Pekárková patří k nejúspěšnějším českým spisovatelkám, její knihy vycházejí v řadě zemí a doma získávají ceny. Její novinka Pečená zebra (Mladá fronta) je nominovaná na cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu a její blog ve stejné soutěži usiluje o titul blog roku. „Poslechla jsem výzvy čtenářů a po dvaceti letech napsala něco o Česku. A šlo to překvapivě snadno,“ říká.

Žijete střídavě v Londýně a v Čechách, v Londýně tlumočíte, když se čeští krajané dostanou do nesnází. Jaký byl váš poslední „případ“?

Teď zrovna hodně chodím do vězení tlumočit pro Čechy a Slováky, na které byl vydán evropský zatykač. Všichni si mají odsedět trest v Česku nebo na Slovensku, ale prchli do Anglie. Všichni prosí a žebroní, aby si mohli odsedět trest tady, zřejmě jsou britské věznice pohodlnější. Jeden chlapík dokonce vymyslel, proč není možné ho extraditovat: nemůže letět letadlem, protože má cosi s vnitřním uchem, a nemůžou ho převézt vlakem nebo autobusem, protože v dopravních prostředcích zvrací.

Přesvědčil soudy?

Nakonec zatím všechny poslali, aby si trest odseděli doma. Všichni jsou nevinní, samozřejmě, tak jako obyvatelé každé věznice. Ale v případě jednoho chlapíka z východního Slovenska jsme já i jeho státem přidělená právnička získaly pocit, že je možná skutečně oběť justičního omylu. Každopádně: do vězení chodím moc ráda, už kvůli tomu pocitu, který se vás zmocní, když vylezete ven.

Tyto reálné příběhy se objevují ve vašich knihách i v blogových příspěvcích. Existuje nějaký zásadní rozdíl v tom, který příběh půjde „jen“ na internet a který rozpracujete do samostatné knihy?

Vlastně jsem ještě žádný tlumočnický příběh v románu nepoužila. Na těchhle setkáních bývá zajímavé právě to, že jsou to jen letmá nahlédnutí do životů jiných lidí. Takové „krajíce života“, jak se říká v angličtině. Jak vypadá celý bochník, to by si člověk musel dofabulovat.

Vnímáte vůbec nějaký rozdíl mezi psaním na web a do knihy, nebo se to již zcela setřelo?

Všechny delší věci, se kterými je třeba si delší dobu hrát, aby držely pohromadě, píšu v ruce. Je to pomalejší a rychlost, jakou píšu (nebo i škrábu) tužkou po papíře, víc koresponduje s rychlostí mého myšlení. Kratší články, blogy a tak si vesměs dovolím psát přímo do stroje – to jsou věci, které leckdy jdou rovnou na net. Kratší texty si dovolím editovat přímo na obrazovce, delší ne. Psaní v ruce je úžasná prevence proti psaní sáhodlouhých textů.

A platí stále, že kniha je „věčná“? Internet je přece paradoxně možná stálejší médium.

Ano, je to paradox. A kniha zaručeně věčná není, obávám se dokonce, že se její očekávaná doba života zkracuje. Ale při psaní je třeba ke každé přistupovat, jako by byla věčná, první a poslední.

Internet je zároveň prostředí daleko interaktivnější. Jak vnímáte zpětnou vazbu čtenářů ať už přímo pod články nebo třeba na sociálních sítích?

Před časem mi čtenářská připomínka poskytla inspiraci pro název knihy Multykulty pindy jedný český mindy. Občas se taky někdo ozve s informací, co je na článku věcně špatně – za to všem děkuju. Bohužel se tak přede dvěma lety diskuze začaly bohapustě opakovat. Přestala jsem je číst.

Promítají se čtenářské připomínky nějak zpátky do vaší tvorby? Necháte si do svého psaní od čtenářů „mluvit“?

No… občas čtenářům a čtenářkám poděkuju za připomínky, slíbím, že se polepším – a nepolepším se. Jde hlavně o výčitky, že bych měla používat méně sprostých slov nebo už konečně napsat něco skutečně romantického, co potěší osamělé srdce. Poslechla jsem ale ty ze svých čtenářů, kteří mi kladli na srdce, ať konečně napíšu zas něco o České republice. Trvalo mi to sotva dvacet let a přání jsem jim splnila Pečenou zebrou. O českém prostředí se mi v ní psalo překvapivě snadno.

Sama jste prošla disentem, emigrací, divokými devadesátými lety, přelomem milénia a v každém období jste tvořila. Proměnila se role spisovatele?

Za dobu, po kterou publikuju, nijak zvlášť. Už dávno to není inženýr lidských duší. A člověk má chuť říct: díky bohu. Nechci svým psaním budovat republiku ani dělat propagandu. Pokud se pokouším proti něčemu bojovat, pak je ten nepřítel lidská blbost.

Jakým tvůrčím vývojem jste prošla vy osobně? Ať už tematicky, tak třeba přístupem k psaní. Chcete nyní sdělit něco jiného než dřív?

Myslím (doufám), že jsem se v posledních třiceti letech, tedy od doby, co jsem psala Péra a perutě, naučila docela dost o světě a lidech. Je pro mne snazší psát příběhy postav, které se mi v ničem nepodobají, a mám pocit, že jim líp vidím do hlavy. Víc teď píšu o různých národech, kulturách a rasách, dřív mě taková témata taky zajímala, ale cítila jsem, že potřebuju ještě hodně dlouho pozorovat cvrkot na zeměkouli.

A co vývoj jazyka? Například v době normalizace oficiální spisovatelé neměli příliš používat hrubé výrazy ani psát o intimních záležitostech. Naopak v disentu to byla svým způsobem přednost. Cítíte nějaké obdobné tlaky dnes?

No až na to, že mi dva bývalí nakladatelé „odprdelovávali“ a „odpíčovávali“ texty, celkem ne. Na blogu se musím krotit, abych neporušila blogerská pravidla, tak tam používám sprostá slova méně často. Musejí se vytečkovávat a s tím je vždycky víc práce. Chtěla bych jen připomenout, že i když jsem prý považovaná za dosti hubatou autorku, sprostá slova v mých textech nikdy nejsou samoúčelná.

Setkala jste se s tím, že by váš jazyk lidé odsuzovali častěji jen kvůli tomu, že jste žena?

Nikdo mi nic podobného neřekl, do očí rozhodně ne.

Vaše prvotina Péra a perutě vyšla v exilovém nakladatelství ’68 Publishers manželů Škvoreckých, zasahoval nějak redakčně Josef Škvorecký do vašeho rukopisu?

Pan Škvorecký se nejdřív trošku zhrozil, když zjistil, že „péra“ jsou s dlouhým é, a dal si dvě a dvě dohromady. Pak doporučil, ať vypustím kapitolu, o níž se vyjadřoval jako o „lesbické epizodě“. Nemyslím, že by to dělal z přehnaného puritánství, dokonce tvrdil, že se mu lesbická epizoda líbí. Ale bál se, že čeští exulanti, roztroušení po světě, přestanou kupovat knihy vydané ’68 Publishers, jakmile si přečtou tu strašně sprostou Pekárkovou…

A další dojmy ze spolupráce s manželi Škvoreckými?

Viděla jsem na vlastní oči, jaká makačka to byla udržovat v chodu exilové nakladatelství, hlavně pro paní Salivarovou.

Co ostatní nakladatelé v průběhu let, kdy vydáváte svoje knihy?

Často jsem měla smůlu na redaktory, kteří mi – proti mé vůli – přepisovali texty, dělali to i nakladatelé. Naštěstí jsem si vytvořila základnu lidí, se kterými je radost spolupracovat a kteří své práci rozumějí. Jsem ten typ, co si texty před vydáním pečlivě kontroluje a hádá se o každou čárku či písmenko. Mám holt zkušenosti s „počešťovači“, kteří mi do textů vnesli chyby.

Je pro vás stále ještě psaní zábavou, vášní, nebo k němu přistupujete už spíše jako k práci?

No… občas je to práce, ale nemohla bych bez ní být, takže vlastně zábava.

Dá se psaním knih na tak malém trhu, jakým je česky mluvící region, uživit?

Určitě, záleží na tom, kdo jste a co píšete. Předpokládám, že česká kotlinka neuživí nikdy víc než tři až pět komerčně nejúspěšnějších autorů.

Jaké knihy čtete vy sama? Váš oblíbený autor a proč?

Já čtu všechno. Pravda, vyhýbám se knížkám s podezřele růžovými obálkami, u nichž hrozí, že to budou romance. Mám to štěstí, že umím anglicky stejně dobře nebo líp než rodilí mluvčí, a tak si můžu užívat nesmírné spousty skvělých knih od nesmírné spousty skvělých autorů. Před pětadvaceti lety jsem zbožňovala Toni Morrisonovou, milovala jsem ji dávno předtím, než dostala Nobelovu cenu. Dnes bych se neodvážila začít jmenovat autory, kteří mě zaujali, nevešli by se sem a určitě bych někoho důležitého vynechala.

Sledujete současnou českou tvorbu? Zaujal vás někdo nový?

Ano, snažím se. Jsem ovšem, jak říkám, rozmazlená z anglosaské literatury a ta se už pár set let pyšní skvělým vztahem k humoru. Najdete ho snad v každé dobré knížce, i těch, které vůbec, ale vůbec nejsou o legračních věcech. To mi v české literatuře chybí: máme buďto autory vyrábějící humor, s větším či menším úspěchem, anebo ty „seriózní“, kteří vyrábějí literaturu.

Chybí mi umné spojení obého v jedné knize, určitá nadlehčenost, stříbrný vítr rozhánějící chmury. Ale abych jmenovala aspoň jednoho českého spisovatele, který mě v poslední době zaujal: Markéta Pilátová – líbí se mi, že dokáže úžasně vstřebat cizí kultury a psát o nich, tak jak se o to ostatně pokouším i já.

Čtěte také:

Spisovatel Joshua Ferris: Toužíme patřit k něčemu lepšímu, než jsme sami

Profil Umberta Eca: literatura ztrácí neúnavného hledače významů