Plán liberalizovat obchod mezi Evropskou unií a Ukrajinou se může stát ranou pro český hutní průmysl. „Když se otevře trh pro zboží z Ukrajiny a bude se vozit bez cla, tak nepřežije polovina českého hutního průmyslu,“ varuje podnikatel Ivo Dubš, který vydělal miliardy na obchodu s kovy a v oboru hutnictví.
Už se mnou dělá deset let, ve třiceti jsem ho donutil, že zanechal volejbalu.
E15: Hrával jste za reprezentaci basketbal. Nyní ve vaší firmě Demonta Trade s vámi pracuje syn, který dlouho reprezentoval ve volejbale.
E15: Dokážete firmu společně vést?
Už společnost vlastně neřídím, řídí ji syn. Dělám jen finance, investice a finanční transakce. Občas mu něco řeknu, ale on už si stejně dělá, co chce.
E15: Jak se nyní Demontě daří?
S tím, čím jsem začínal (obchod s kovovým šrotem – pozn. red.), máme obrovské problémy. Zavíráme jednu firmu za druhou.
E15: Zavíráte i v oblasti obchodu s kovy?
Obchod se kvůli internetovým aukcím dostal do takové situace, že marže jsou čím dál menší a máme dnes obrovské problémy vejít se do provozních nákladů.
E15: Vlastníte ale i menší hutě?
V Čelákovicích a Mníšku jsme je zavřeli už loni kvůli rentabilitě. Jede nám už jen Jablonec. Dopláceli jsme na ně ročně sto milionů korun. Rozprodáváme strojní zařízení a nemovitosti, revitalizujeme je a pronajímáme ke komerčním účelům.
E15: Je to kvůli situaci na trhu?
Tam je jiný problém. Nákup se řídí podle cen kovu na burze, které zdaleka neodpovídají jeho reálné hodnotě, protože si s ním hrají hedgeové fondy. Ty hýbou nejen s kurzy měn, ale i cenami komodit. Dnes už každý ví, že například tuna mědi v Rotterdamu stojí 5428 dolarů, a chce po vás tuto částku. V hutích u barevných kovů přitom zhruba 88 procent nákladů tvoří kov.
E15: Cena kovu je příliš nízko?
Tuna mědi do katod se vyrobí za 1700 až dva tisíce dolarů. Na burze stojí pět tisíc. Výrobce mědi je proto na tom dobře, protože má marži tři tisíce dolarů. Když jste ovšem ten, kdo katody zpracovává, tak už kupujete měď za pět tisíc dolarů. Odběratel vám však dá zase za tu měď jenom pět tisíc dolarů plus navíc například deset procent, které představují takzvanou hutní ztrátu. Nikdy totiž nevytavíte sto procent mědi zpátky. Takže vám dá celkem 5500 dolarů. Jen si však spočítejte, jak solární energie zdražila elektřinu. A toho Němce nezajímá, že platíme o deset procent víc za elektřinu, protože na tom někdo zbohatl.
E15: Dotklo se vás v minulých letech zdražení elektřiny?
Samozřejmě. Stejně tak plyn. Z Ruska kupujeme plyn za nějakých 425 dolarů za tisíc kubíků a na Ukrajinu ho Rusové dodávali za necelých 300 dolarů. To je obrovský rozdíl v nákladech. Když poslouchám naše ekonomy a politiky, tak pořád mluví v makročíslech. Ano, v makročíslech mě to vždycky vyšlo, horší je to v mikro, tedy v reálném byznysu.
E15: Jak hodnotíte devizové intervence?
Myslím si, že je to dobrá věc. Národnímu hospodářství pomohly. Moře lidí to sice kritizuje, ale já si myslím, že to byl jediný tah, který umožnil po recesi nastartovat ekonomiku.
E15: Pomohlo vám to?
Pomohlo, samozřejmě. Už jen tím, že když dnes prodáte, tak peníze vám přijdou za 120 až 150 dní. Když jste čekal na zaplacení například tří milionů eur a mezitím euro posílilo o korunu, tak jste měl vydělané tři miliony korun, aniž jste něco udělal. Naopak velkou ranou může být dovoz z Ukrajiny. Když se totiž otevře trh pro zboží z Ukrajiny a bude se vozit bez cla, jak se v unii rozhodli, tak nepřežije polovina českého hutního průmyslu.
Hluboká myšlenka, kterou měl exprezident Václav Klaus, že se otevřeme světu, našemu hospodářství příliš nepomohla
E15: Proč by na to doplatily hutě?
Ukrajina dnes nemá z čeho žít a musí proto vyvážet. Jediné, co mohou vyvézt, jsou komodity, což jsou rudy a kovy, a tím pádem budou stlačovat ceny dolů.
E15: Jak by to ovlivnilo hutě na severní Moravě?
Určitě přežije Třinec, který dělá výrobky s vysokou přidanou hodnotou, nedělá betonářskou ocel. Na Slovensku nepřežije nová huť, co postavili ve Strážském, která dělá betonářskou ocel. Ta se na Ukrajině vyrobí o třetinu levněji než tady. My nejsme navíc natolik uvědomělí jako Rakušané, kde v penzionu na horách dostanete jogurt, který je vyroben v mlékárně, jež je v daném údolí. U nás dostanete jogurt z Nizozemska. To platí i pro hutě. Rakouský Voest Alpine koupí jen od rakouského dodavatele, zatímco u nás koupí od kohokoli. Mittalu je to úplně jedno, ten si na národní českou hrdost nehraje.
E15: Má tento přístup dopad na rakouskou ekonomiku?
V Rakousku to tak funguje ve všech oborech. Proto dnes nemají konkurenční problémy, které mají české firmy. V rakouských hospodách máte rozlévaná vína výhradně rakouská. Totéž Švýcaři. Proto jsou tam, kde jsou. Ta hluboká myšlenka, kterou měl exprezident Klaus, že se otevřeme světu, našemu hospodářství příliš nepomohla.
E15: Kdo je vaším největším odběratelem?
Hutě, něco berou slévárny.
E15: Dotkly se vás potíže hutí?
Náš byznys by to zcela jistě zasáhlo. Hutě mají totiž jedinou možnost, a to stlačit vstupy. Když máme devadesát procent nákladů v kovu a zůstane nám deset procent na dopravu, mzdy a vešse keré režie, tak z těch deseti procent moc neušetříme.
E15: Hodnota vašeho majetku se odhaduje na více než dvě miliardy. Sedí to?
To nedokážu říct. Je to stejné jako s autem, s nímž jste přijeli. Někomu ho prodáte za 50 nebo 150 tisíc. Podle toho, jaký bude kupec.
E15: Asi by stálo méně než sto tisíc.
To je nabídka a poptávka. Kdybyste se mě zeptal před pěti lety, tak řeknu, že určitě o třetinu víc. V tuto dobu, když chcete něco prodat, tak se každý zeptá, jestli jste se nezbláznil.
E15: Dostává se už ekonomika z recese?
Nejsem o tom moc přesvědčen. Znovu říkám: v makročíslech to vychází dobře. Když ale přijdete do jakékoli fabriky, tak sice jede, ale vidíte, že není vytížená. Snad s výjimkou automobilového průmyslu. Když vezmu, kolik kovového odpadu padalo před deseti lety a kolik ho padá dneska, tak z toho jednoznačně vysledujete, že strojírenská výroba nejede. Máme dvě strojírenské firmy, které nejsou pověšené na automobilový průmysl, a máme obrovský problém sehnat pro ně zakázky.
E15: Co považujete za nejlepší investici?
To se nedá říct. Třinec byla prestižní záležitost, v posledních letech to bylo zajímavé i ekonomicky. První léta tam ale byla bída.
E15: Kvůli čemu jste prodal podíl v Třinci?
Byl jsem první privatizátor společně s Rudolfem Ovčařím a jeho společníky a Milanem Šrejbrem. První prodal svou čtvrtinu Šrejber, pak to prodal Ovčaří a poslední jsem odcházel já kvůli Scholzovi. Pořád tlačil, abychom odešli.
E15: Proč chtěl, abyste odešli z Třineckých železáren?
Se starým pánem (Berndt-Ulrich Dietmar Scholz – pozn. red.), s nímž jsme začínali, nebyl problém. S jeho synem Oliverem jsme se – jak se říká – nevešli do dveří, a tak jsme se rozešli. On chtěl tehdy vyplatit podíl z Třince, protože v té době začal investovat ve velkém.
E15: S firmou Scholz jste založili Demontu již v devadesátých letech?
Ještě po revoluci jsem dělal ředitele podniku, kde jsem prošel několika „lidovými hlasováními“. V roce 1991 jsem odešel a začal jsem podnikat sám. Původně jsem chtěl spolupracovat s Francouzi, ale nakonec jsem se domluvil se Scholzem. A založil jsem tehdy Demontu, která koupila podíl v Třinci. Z jeho prodeje jsem nechtěl Scholzovi dát přímo peníze, a tak jsme se domluvili, že od něj koupím pro Demontu slovenské a rakouské firmy. Za půl roku pak přišel, že se chce se mnou úplně rozejít. Tři roky jsme dělili majetek, kdo si co vezme a co kdo komu zaplatí.
E15: Bylo rozdělení firmy složité?
Byla to hlavně obrovská škoda. Ovládali jsme totiž 45 procent trhu, což vám dává ve vztahu k hutím nebo bankám úplně jiné postavení. Považoval jsem to za velký krok zpátky. Oni na tom však trvali. Každý jsme měli padesát procent, proto jsme se museli nějak domluvit, jinak by to šlo všechno do kytek.
E15: Spokojené s rozdělením podniku byly nakonec obě strany?
Nikdy nejste spokojen. Až se někdo z vašich přátel bude rozvádět, i když dohodnou, tak se zkuste zeptat, jestli jsou spokojení oba. To je zhruba stejné. Majetkové věci jsou vždycky trošku složitější. Nějak jsme se nakonec dohodli.
E15: Jak rozdělení probíhalo?
Dělal jsem to se starým pánem Scholzem. Byli jsme starší, tak jsme se jednou za měsíc sešli a společně jsme handlovali. Ty si vezmeš to a já si nechám ono. Ale to má cenu makovou a to zase takovou a rozdíl se vyrovná tak, že si vezmeš tuto firmu. Rozdělení trvalo dva roky, než jsme se sešli ve Vídni u notáře a vše jsme tam podepsali, že jsme si kvit a nikdo od nikoho nemůže nic chtít.
E15: Co připadlo vám?
Nechali jsme si celé Slovensko a bývalou Demontu neboli firmy, co byly pod Demontou, plus nějaké nemovitosti. Například z Kovošrotu Praha jsem si nechal třetinu pozemků a dvě třetiny hal. Zůstaly nám také kovohutě. Rozdělili jsme si i peníze. Jim v podstatě zůstal Kovošrot Děčín a Rakousko.
E15: Vy jste působili i v Rakousku?
Bylo to dobře vymyšlené. To byl projekt, na který jsem byl pyšný. Mladý Scholz bohužel chtěl jen peníze, a to se nedalo. Když to nefunguje, tak je lepší se rozejít. Za šestnáct let se starým pánem jsme se sešli dvakrát do roka, dali jsme si večeři, on měl rád víno, já také, tak jsme u toho vypili dvě nebo tři lahve vína. A když jsme skončili a jeho prokurista něco namítal, tak mu jen řekl, pan Dubš je můj společník, ten má pravdu. A nikdy nechtěl peníze. Co jsme vydělali, to jsme proinvestovali.
E15: To jste mezi sebou museli mít velkou důvěru?
Do začátku mi půjčil šest milionů marek, což byly v té době obrovské peníze. Za rok jsem mu je vrátil a pak jsme už investovali jen z toho, co se vydělalo. Je to člověk, kterého si velmi vážím.
| Ivo Dubš (68) |
|---|
| Ovládá holding Demonta Trade a společnost HEIM Trade, přes niž vlastní například podíl v Patria Kobylí. Řízení firmy od něj přebírá jeho syn Ivo (40), vystudovaný právník a dlouholetý reprezentant ve volejbale. Mezi Dubšovy koníčky patří práce v rodinném vinohradě, velká auta a procházky se psem. |
Čtěte také:
Mládek: Omezovat export českých strojů do Ruska je nesmysl
Protiruské sankce připraví české firmy o 19 miliard, říká EGAP
