Já, prezident Francouzské republiky

Hollande se hlásí k odkazu Mitterranda, ve slibech ale není tak odvážný. Jako vystudovaný ekonom nemůže přehlížet realitu

Chcete-li poznat budoucí hospodářskou politiku Francoise Hollanda, má smysl podívat se, jak to dělal jeho jmenovec a socialistický předchůdce v úřadu Francois Mitterrand. Ze dvou důvodů: za prvé, sedmapadesátiletý Hollande je teprve druhým socialistickým prezidentem od roku 1958; za druhé, Hollande pro Mitterranda svého času pracoval. Pokud dáte na formativní zkušenosti získané v mládí, > Hollande by si měl zapamatovat, jakým hospodářským fiaskem byla Mitterrandova první léta, ale na každý pád je dobré hlavní prvky ekonomického programu obou socialistických prezidentů nejdříve porovnat.
Z porovnání vyplývá, že Hollandův ekonomický program je o poznání méně radikální než „110 Propositions pour la France“, s nimiž vyrukovala Socialistická strana v rámci Mitterrandovy prezidentské kampaně v roce 1981. Inspirace a ideové kořeny jsou však stejné. Ostatně Hollande se do Mitterranda stylizoval do té míry, že ve volební kampani pečlivě trénoval a posléze předváděl i Mitterrandovu dikci, celý „body language“ včetně chůze. Spíše nenápadný Hollande ještě před rokem nemohl počítat s tím, že by kandidoval, kdyby se přirozený socialistický materiál na francouzského prezidenta Dominique Strauss-Kahn nebyl dopustil fatálního lapsu s hotelovou pokojskou v New Yorku. Nicméně v poslední televizní debatě se svým soupeřem Sarkozym již Hollande do potřebné rétoriky a řeči těla zjevně dorostl, když uvedl své představy o tom, co bude v případě zvolení dělat, slovy „Moi, Président de la République“ (já, prezident republiky), což použil šestnáctkrát.

Dostatečně vzdělaný

Vyhrál, mimochodem s nachlup stejným výsledkem jako před jednatřiceti lety Francois Mitterrand, který tehdy dostal 51,76 procenta hlasů. Pravda, rozdíly tu jsou. Zatímco Mitterrand ekonomii nerozuměl a během tří let také dostal hospodářství do kolen (poté musel téměř úplně změnit kurz hospodářské politiky), Hollandovi se dostalo ekonomického vzdělání měrou vrchovatou. Nejenže vystudoval dvě nejlepší francouzské vysoké školy pro tamní elity (ENA a SciencesPo), ale předtím ještě jednu z nejprestižnějších francouzských byznys škol, pařížskou École des Hautes Études Commerciales (HEC). Jeho bývalí spolužáci dnes patří ke špičkám francouzského byznysu, jako třeba šéf pojišťovny AXA Henri de Castries. Na SciencesPo navíc učil ekonomii a rozpočtovou politiku, takže tvrdit, že nemá potřebné znalosti, by byla hrubá nepravda. Na druhou stranu zjevně není přítelem velkého byznysu, od něhož očekává zvýšený příspěvek na daňových výnosech, a v zápalu kampaně přímo prohlásil, že „nemá rád bohaté“.
Nakolik se jeho programové záměry naplní, však do značné míry rozhodnou parlamentní volby v polovině června, zatímco koncem téhož měsíce se uvidí, jak vehementně bude prosazovat své názory na potřebu „prorůstového balíčku“ na summitu EU. Konečně třetí důležitý termín souvisí s přípravami rozpočtu na příští rok – v červenci se ukáže, nakolik to Hollande myslí vážně s fiskální konsolidací a nakolik dovede svoje plány realizovat přesunem mezi jednotlivými položkami, aniž by ohrozil celkový výdajový rámec. Mezitím si musí Hollande vyjasnit svoje hospodářské a zahraničně politické priority s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a čekají ho také setkání s americkým prezidentem Obamou a dalšími lídry na květnových summitech G8 v marylandském Camp Davidu a NATO v Chicagu.
Tohle všechno Francois Hollande zcela nepochybně ví a také si dobře pamatuje, jak prudce musel jeho předchůdce Mitterrand otočit kurz, když se o naplnění svého (pravda mnohem radikálnějšího) plánu pokusil. Jak již bylo řečeno, nový Président de la République je vzdělaný na nejlepších francouzských školách, které se starají o výchovu svých administrativních, politických i hospodářských elit. Absolvoval je všechny. Nechce se věřit, že by nevěděl, že jen málo z toho, na co lákal voliče, Francii skutečně prospěje a že finanční trhy sice člověk nemusí mít rád, ale že je musí respektovat – i když je prezident.

Krize jako šance

Existuje i jakási obezlička, kterou vyzkoušeli mnozí před ním. A sice překvapené konstatování, že truhla, z níž se mělo občanům nadělovat, je bohužel prázdná. Možná že se taková obezlička najde, neboť Cour des Comptes (Nejvyšší účetní dvůr) vedený bývalým socialistickým poslancem Didierem Migaudem má koncem června dokončit zvláštní audit veřejných financí. Těžko předpokládat, že by dospěl k jinému závěru, než že rozpočtová situace je ale doopravdy špatná. Jak říkají obzvlášť vychytralí Angličané: „Never miss a good crisis!“ Čímž míní, že krize je příležitost ke změně. A to platí i pro francouzského prezidenta, ať už sliboval cokoli.

===== Co slibovali voličům ===== Sliby Francoise Mitterranda v roce 1981:

1. 150 tisíc pracovních míst ve veřejném sektoru a velkolepý program investic do veřejné infrastruktury a bytové výstavby
2. Znárodnění devíti průmyslových skupin
3. Obrana francouzského franku před spekulací a podpora domácí ekonomiky (snížení podílu zahraničního obchodu k HDP na 20 procent)
4. Posílení odborů a pracovních smluv na dobu určitou
5. Zavedení 39hodinového pracovního týdne a pětitýdenní dovolené
6. Zvýšení minimální mzdy 7. Zavedení „solidární majetkové daně“ pro bohaté
8. Zvýšení dědické daně pro bohaté
9. Úpravy daně z příjmů (redukce sazeb u nízkopříjmových, zvýšení u vysokopříjmových)
10. Zavedení cenové regulace „tam, kde konkurence zjevně nefunguje“ a nulové sazby DPH u základního zboží

**Sliby Hollanda v roce 2012**:

1. Přijmout 60 tisíc nových učitelů a asistentů do škol (velmi podobný slib jako u Mitterranda)
2. Zároveň mít do roku 2017 vyrovnaný rozpočet (tohle Mitterrand nesliboval a Hollande bude k dodržení slibu tlačen především Německem vzhledem k paktu stability)
3. Zdanit bohaté s příjmy nad jeden milion eur ročně mezní sazbou daně z příjmů 75 procent 4. Omezit využívání jaderné energie (to Mitterrand v programu neměl)
5. Snížení spotřebitelských cen v utilitách (to se velmi podobá cenové regulaci v odvětví, kde „konkurence zjevně nefunguje“) 6. Umožnit odchod do důchodu v šedesáti těm, kteří odpracovali 41 let (těch ovšem není mnoho, takže fakticky Sarkozyho prodloužení věku odchodu do důchodu na 62 let zůstane v platnosti)
7. Nižší zdanění práce (to je velmi rozumný návrh, ale stejný měl i Sarkozy) a nižší zdanění malých a středních podniků
8. Doplnit fiskální kompakt o „prorůstová“ opatření 9. Oddělit investiční bankovnictví od komerčního 10. Prosadit přímé nákupy vládních bondů Evropskou centrální bankou

Zrcadlo pravdy Šestnáct věcí, které prezident Francois Hollande určitě ví:

1. Musí vědět, že sázka na minulost se Francii v globalizovaném světě nemůže vyplatit a že z dlouhodobého hlediska potřebuje země strukturální reformy, které by posílily oslabenou konkurenceschopnost. 2. Musí vědět, že jeho předvolební sliby podle propočtů představují dodatečné výdaje v rozsahu asi 20 miliard eur, což by pochopitelně bylo s fiskální zodpovědností dost na štíru a schodek by dostal za hranici pěti procent HDP, ačkoli slíbil, že ho dostane příští rok naopak pod tři procenta HDP.
3. Musí vědět, že výrazné „přešvihnutí“ schodku finanční trhy nebudou Francii tolerovat, což se promítne na zvýšených nákladech dlužní služby.
4. Musí vědět, že je úplně zbytečné se zlobit na ratingové agentury, které budou vývoj v EU bedlivě sledovat, a při angažovanosti francouzských bank na jižní periferii od Řecka přes Itálii až po Španělsko a Portugalsko mohou přijít s dalším zhoršením ratingu.
5. Musí vědět, že Francie už mnoho let pěstuje deficit běžného účtu platební bilance, který za poslední kvartál roku 2011 dosáhl 10,7 miliardy eur oproti německému přebytku 47,7 miliardy eur, a že bilaterální schodek obchodní bilance překročil 35 miliard eur v neprospěch Francie.
6. Musí vědět, že Francie za loňský rok vykázala schodek veřejných rozpočtů, který byl čtyřnásobkem toho německého (103 miliard eur oproti německým 25,8 miliardy).
7. Musí vědět, že Francie zvedla za desetiletí od roku 2001 veřejné výdaje v běžných eurech o 42 procent, zatímco do Německa vyváží mnohem méně, než dováží. 8. Musí vědět, že německé banky mají za Francií pohledávky 123 miliard eur, a pokud budou vystrašené, nebudou svoji angažovanost ve Francii zvyšovat, ale právě naopak.
9. Musí vědět, že Francie už má skoro nejvyšší veřejné výdaje v Evropě, a šponovat je dál už nepůjde, už vůbec ne na vrub deficitního financování.
10. Musí vědět, že zvedat daňovou kvótu ze 45 na 47 procent v roce 2017 není zrovna nejlepší cesta, jak nastartovat ekonomický růst.
11. Musí vědět, že přímé nákupy vládních dluhopisů narazí v Evropské centrální bance a v Německu na ostrý odpor.
12. Musí vědět, že summit EU, který se bude zabývat „prorůstovými opatřeními“, žádné zázračné řešení nepřinese, protože nemůže (není z čeho).
13. Musí vědět, že od skokového nárůstu mezní sazby daně z příjmů na 75 procent pro bohaté domácnosti s příjmem nad milion eur ročně se nedají čekat žádné výnosové zázraky, protože těch domácností jsou odhadem asi tři tisíce (Francie má zhruba 65 milionů obyvatel).
14. Musí vědět, že příslib vyššího zdanění příjmů, majetku a dědictví bohatých, o nichž řekl, že je nemá rád, nebude v konečném součtu znamenat nic jiného, než že oni nebudou mít rádi jeho a „zahlasují nohama“ – přičemž i ve Švýcarsku se dá žít, zvlášť když nepřijíždíte s prázdnou.
15. Musí vědět, že Francie potřebuje ekvivalent německých reforem za vlády sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera, které fakticky neznamenaly nic jiného než velmi pomalý nárůst mezd i veřejných výdajů, a omezení štědré sociální politiky výměnou za zlepšení konkurenceschopnosti.
16. Musí vědět, nakolik špatně budou Francouzi ochotni vstřebat reformy, které jim bude vnucovat kdokoli zvenčí, ať již Němci nebo Brusel nebo finanční trhy.