Příbramský podnikatel Jaroslav Starka přežil o vlásek
Nebýt ligového účinkování fotbalového klubu FK Marila Příbram, jméno kontroverzního příbramského podnikatele a bosse tamní kopané Jaroslava Starky by snad pomalu upadlo v zapomnění. Jeho spory s radnicí o milionové částky kvůli kulturnímu domu na místním sídlišti i dohady o podílu na únosu šéfa Union Group Itala Giuseppa Roselliho jako by v posledních dvou letech pokryl soudní a policejní prach. Jenže od předminulé soboty je kolem Starky zase rušno. Dosud neznámý útočník se jej pokusil před jeho domem na jihu města zabít: ze spršky nejméně jedenácti střel vyvázl padesátiletý byznysmen „pouze“ s průstřelem hrudníku a paže a se škrábancem na uchu. „Měl jsem štěstí, že mě Bůh tady nechal,“ křižoval se zotavený Starka minulý čtvrtek již opět ve své oblíbené pražské restauraci.
Porucha není ve vašem přijímači.
Starka tvrdí, že útok začal o den dříve, kdy jeho žena – mimochodem lékařka příbramské nemocnice – slavila narozeniny a doma se sešla širší rodina. Starka zapojil nově koupenou televizi a v celé vile přestala jít elektřina. „Jsem opatrný, vždycky jdu na terasu podívat se do ulice, protože i když jsem nikomu neublížil, zbraň dnes seženete snadno a je spousta bláznů. Ale ulice byla v pořádku, nic závadného jsem neviděl. Tak jsem šel před dům nahodit pojistky,“ vylíčil Starka týdeníku EURO svou obezřetnost. Do sobotního večera pojistky vypadly ještě třikrát, nahazovat je chodil i Starkův patnáctiletý syn. Když po hokejovém přenosu vypadly pojistky popáté, vyrazil syn před dům znovu, ale otec vyšel za ním a poslal jej zpět pro šroubovák. „Byla už tma, zdvihl jsem víko kufru u mercedesu, vylovil nůž a otevřel elektroskříň, uslyšel jsem však za sebou poryv, prudce jsem se otočil a u tmavého osobního vozu pět metrů ode mě přes ulici stál člověk, oběma rukama držel zbraň a začal střílet. Podle zvuku to vypadalo na samopal škorpion s tlumičem, uzpůsobený pro jednotlivé výstřely,“ popisuje Starka. Krvácející ihned prokličkoval mezi svými auty do garáže, proběhl do přízemí a zamkl se. Policie zjistila, že střelec oběť chvíli pronásledoval.
Devět milionů pachatelů.
Starka tvrdí, že netuší, kdo by za útokem mohl stát. Nic podobného se mu prý nikdy nestalo, ochranku údajně používá až dnes. Přesto je přesvědčen, že šlo o najatého střelce, takže se útok může v budoucnu opakovat. „Půjdu po něm, vypátrám ho,“ říká s tím, že ochranu nabízenou příbramskou policií odmítl.
Jenže najít nepřítele může být ve Starkově případě složité. „To může být úplně kdokoli,“ řekl týdeníku EURO podnikatelův přítel Tomáš Pitr, potravinářský magnát ze skupiny kolem ústecké Setuzy. Říká, že možných pachatelů je „devět milionů“, protože za všemi násilnostmi v Příbrami se lidé naučili vidět Starku. „Přitom to je jen normální člověk zapálený do fotbalu. Kolikrát jsem mu navrhoval, aby se přestěhoval do většího města, kde by byli reální sponzoři, že to dáme dohromady s Bohemkou, ale on je patriot. Říká: já bych to těm lidem nemohl udělat, to by mě dřív musel někdo zabít,“ vypráví. Byť se to málem stalo, Starka se ani dnes nemíní z Příbrami stáhnout.
Parta číšníka Karbana.
O Starkově minulosti se ve městě vyprávějí legendy. Začínají už u jeho otce, který se přistěhoval z Berouna. Jako horník v uranových dolech utrpěl úraz a v 70. letech se stal vlivným provozním v rekreačním zařízení Solenice u Orlické přehrady (pamětníci vzpomínají, že se mu přezdívalo „Kulhavý ďábel“). Jeho transakce včetně distribuce přepáleného tuku po restauracích prý vyšetřovala tehdejší Bezpečnost; sféru vlivu si ale rozšířil i jako šéf učňovského střediska Uran v Příbrami. Syn šel v jeho šlépějích: vyučil se číšníkem, pomáhal otci vést kiosky v autokempech Trhovky a Popelíky. Později si přivydělával hraním karet. „Když se na schůzi ROH řešilo, že prý dělám ostudu pinglům, říkal jsem si, že nehraju z vášně, ale pro peníze, a až půjde bolševik od válu, že budu mít provozovny a hrát nebudu,“ vzpomíná Starka. Byl ve vazbě, týden prý pak jezdil s náklaďákem u podniku Zelenina. „Ale zjistil jsem, že se tam krade, a šel jsem hrát zpátky karty.“ Bar U Koníčka, kde za socialismu hrál, po revoluci koupil. „Teď je dům na spadnutí, budu ho muset zbourat a postavit úplně nový,“ dodává. Starka svému byznysu vládl tvrdě, obklopen ostrými kamarády. „To je kšeft. Kde se točí hotové peníze, tam vždycky musí být tvrdost,“ komentuje to Pitr.
Úplně normální kšeft.
Provozovatel pronajatých příbramských barů, heren a diskoték (dnes prý už volný čas raději tráví doma) expandoval i do Prahy. V době, kdy měl velkou diskotéku na Žižkově, se dal dohromady s dávným příbramským sousedem Vratislavem Čekanem, tehdejším majitelem fotbalové Viktorky. Následovala éra příbramské Dukly, Marily, aféry s kulturním domem a s únosem Roselliho. O podnikání v Praze, kde má druhé bydliště, ale Starka mlčí. „Já bych o té Praze nechtěl mluvit. Jsem součástí skupiny, která něco má, nechtěl bych poškozovat lidi, kteří se mnou pracují. Nejsou to veřejné domy, ale restaurace, pronájmy. To jsou kluci, kteří spolu vařili. Děláme úplně normální kšeft,“ uzavírá Starka.
