Skepse může být nakonec méně, než se zdá
Zkušený a dlouholetý britský diplomat - žádný euronadšenec - mi před časem vykládal, jak po druhé světové válce studoval francouzské plány na sjednocování Evropy. Jeho profesor mu naznačoval, že zbytečně ztrácí čas. „Nic z toho nebude fungovat,“ tvrdil. Jenže budoucnost dala za pravdu těm, kteří se zmíněnými projekty vážně zabývali – ať už se jim samotným líbily, nebo ne.
Dnes lze zaznamenat i názor, že umělé snahy prohlubovat evropskou integraci nakonec povedou k rozpadu Evropské unie. Nynější posílení euroskeptiků a očekávané odmítnutí ústavní smlouvy EU v referendech má být začátkem konce. Vyloučit nelze nic. Nehrajme si na věštce. Připusťme však, že pokračování evropské integrace je stále tou pravděpodobnější variantou.
Leckdo tvrdí, že se unie rozdělila na dva velké bloky, z nichž jeden je eurooptimistický, protiamerický a nezodpovědný v ekonomické politice, zatímco ten druhý zastává přesně opačné postoje. To je iluze. I po posledních volbách do Evropského parlamentu v něm budou mít jasnou převahu tři tradiční kluby – lidovců, sociálních demokratů a liberálů.
Různé věci v jednom pytli.
Italský ministr zahraničí Franco Frattini má velmi blízko k premiérovi Silviu Berlusconimu, jehož mnozí hází do stejného pytle jako britské konzervativce, polskou opozici či českou ODS. Právě Frattini však v Londýně přesvědčoval britské posluchače, že ústavní smlouva je startovním místem další integrace. Dokonce i jeden čerstvý průzkum z Polska ukazuje, že onen dokument má v této zemi více příznivců než odpůrců.
Je pochopitelné, že ústavní smlouva vyvolává různé pochybnosti. Jde o příliš složitý text, který sám o sobě většinu lidí nenadchne. Nelze z něj vyčíst, kam se Evropská unie bude ubírat. Šéf britských liberálních demokratů Charles Kennedy ale výstižně poznamenal, že ústavní smlouvu je nutné chápat jako mechanismus, nikoliv jako nějaké morální křižácké tažení. Ústava vytváří rámec a bude záležet na praktické politice, jak se využije.
Proč tedy referenda? Neměli by se lidé vyjadřovat spíše ke skutečným plánům Evropské unie pro budoucnost? Není vytváření pravidel pro to, jak politici mohou k takovým projektům dospět, spíše věcí odborníků a volených zástupců lidu? Asi ano. Na druhé straně je ovšem ústavní smlouva potvrzením dlouhodobějších trendů, které mají i své odpůrce. Nebude špatné otestovat, jak jsou vlastně skeptici silní a zda by se jejich názorům neměla věnovat ještě větší pozornost. Vyhlašování referend tedy má smysl.
Hlavně k věci.
U jakéhokoliv referenda hrozí, že lidé se budou vyjadřovat k něčemu úplně jinému, než by podle položené otázky měli. Určitě leckde budou v lidovém hlasování vidět možnost, jak vytrestat svou vládu. Tady už hodně záleží na těch, kteří povedou jednotlivé kampaně – zda opravdu dokážou zamířit přímo k věci.
Bylo by nesmyslné, kdyby se ústavní smlouva posuzovala jen podle toho, jaká stanovuje pravidla pro rozhodování v Radě ministrů. V tomto případě je kritika oprávněná. Léta se diskutuje o tom, jak systém hlasování zjednodušit a zpřehlednit. I poslední kompromis z Bruselu potěší spíše milovníky rébusů, kteří si mohou lámat hlavu nad tím, kolik zemí s jak vysokým počtem obyvatel musí rozhodnutí podpořit, kolik ho může zablokovat a kolik může dosáhnout toho, aby se rozhodnutí odložilo.
Evropská unie je však organizací 25 samostatných zemí, z nichž každá prosazuje své „pojistky“, a s tím je nutné počítat. Kompromis vypadá komplikovaně. Je to něco úplně jiného, než kdyby rozhodnutí diktoval jeden stát.
Co zajímá Evropany.
Co vlastně Evropané od unie očekávají? Kromě ekonomické prosperity je to především boj proti organizovanému zločinu. Na rozdíl od řady skeptiků na politické scéně většina Evropanů pochopila, že není v silách jednotlivých osamocených zemí čelit mezinárodní kriminalitě a terorismu. Průzkumy veřejného mínění to prokazují.
Takže: Poskytuje ústavní smlouva rámec pro efektivní působení Evropské unie v této oblasti? Ať svou odpověď předloží optimisté i skeptici. Jedno je však jisté - nikdo nemůže vyčítat otcům ústavy, že by záležitosti justice, vnitra a mezinárodní bezpečnosti pominuli. Oslabení evropské integrace by z tohoto hlediska bylo cestou do slepé uličky.
Pokud jde o ekonomiku, je to poněkud složitější. Názor, že některé důležité pravomoci by měly zůstat na národní úrovni, je zcela legitimní. Zastánci tohoto názoru ovšem mohou být spokojeni s tím, že o daních či fiskální politice se má v unii nadále rozhodovat jednomyslně.
Podle momentálního stavu mají odpůrci ústavní smlouvy skutečně silnou podporu na politické scéně tří zemí – Velké Británie, Polska a Česka. Důvodem určitě není pouze text dokumentu. Mnoho Britů cítí, že mezi jejich ostrovy a kontinentem ještě pořád zůstávají mořské hlubiny. Poláci mají přirozené obavy z toho, jak se jejich poměrně rozsáhlá země s unií sžije. A co Češi? Jsou v tom správném pytli?
