Firma, která vyoperovává reaktory, se blíží do Česka
Jsou hned dva naléhavé důvody, kvůli nimž je právě teď vhodné psát o British Nuclear Group (BNG). V uplynulém týdnu k nám z Británie dorazila opožděná zpráva, že z přepracovatelského závodu vyhořelého jaderného paliva Thorp v Sellafieldu v severní Anglii firmě BNG nekontrolovaně uniklo 83 tisíc litrů vysoce radioaktivní kapaliny s dvaceti tunami uranu a plutonia. Čerstvá zpráva z Česka je jiné povahy: společnost BNG tu v úterý 7. června otvírá regionální ředitelství pro střední a východní Evropu, kde chce využít především své know-how na likvidaci vysloužilých atomových reaktorů.
Propletené vyprávění.
Od prvopočátku se oba příběhy nechtěně prolínají. Únik byl zpozorován několik dní před příletem skupinky středo a východoevropských novinářů, kteří do Anglie přijeli nasbírat podklady o chystané expanzi firmy na východ. Nic netušící reportéři bezpečně procházeli územím jaderného Sellafieldu pod několikastupňovou dozimetrickou kontrolou. Se dvěma druhy měřičů na krku, čas od času lustrováni Geiger-Müllerovým počítačem, nakonec podrobeni důmyslným mašinkám, které člověka proměří až do konečků prstů. Připravováni, jak se chovat, kdyby pískli poplach. O výjimečnosti situace se však nikdo z provázejících odborníků nepodřekl. Veřejnosti utajenou mimořádnou událost s radiací čtvrtého stupně nebezpečnosti se britským odborníkům podařilo zvládnout, aniž to ohrozilo zdraví kohokoli z pracovníků a znemožnilo přístup do areálu. Zadržování informace o úniku radiace mělo však dvojsečný účinek. Upozornění na rizika nakládání s radioaktivními materiály přišlo právě v předvečer zakládání středoevropské pobočky britské jaderné společnosti v Praze. Na druhé straně úspěšně prověřilo způsobilost britských odborníků poradit si s nečekaným problémem, jakých se při likvidaci vysloužilých reaktorů naskytou desítky. V tomto případě jde ale o velice diskutované přepracování paliva, leckdy zpochybňované právě pro svou vysokou nebezpečnost.
Může za to buňka.
Bezpečnostní kamera, zavedená do jedné ze silně opláštěných buněk, jimiž vstupuje rozpuštěné vyhořelé palivo na přepracování v sellafieldském závodě Thorp, objevila 19. dubna trhlinu na potrubí. Závada způsobila únik tekutého paliva do záchytné jímky. Právě tak popisuje vznik mimořádné události na požádání týdeníku EURO sama firma BNG. Zpráva dále uvádí, že silně radioaktivní kapalina se zadržela v sekundárním okruhu, který je právě pro takovéto účely budován. Po objevení závady personál okamžitě spustil pumpy a začal kapalinu přečerpávat zpátky do jímky primárního okruhu. Jak by to bylo jednoduché, kdyby kapalina nebyla silně radioaktivní a kdyby čerpání nemuselo trvat několik dalších týdnů.
Kvůli poruše se celý proces přepracování vyhořelého paliva v závodě Thorp zastavil. Jak dlouho odstávka potrvá, nikdo z BNG netuší. Budoucnost závodu Thorp je v rukou britské vlády a státního likvidačního úřadu Nuclear Decommissioning Authority (NDA), který zařízení od 1. dubna 2005 vlastní. Ačkoliv je společnost British Nuclear Group rovněž stoprocentně vlastněná státem, je tržním subjektem, který podniká v zařízeních vlastněných státem a spravovaných NDA. Šéfa NDA jmenuje vláda, hlavního manažera BNG volí správní rada. Na rozdíl od úřadu NDA, který má jiné poslání a podléhá jinému ministerstvu, má BNG velký zájem na brzkém uvedení Thorpu do provozu. Chce dostát všem smluvním závazkům vůči NDA i vůči ostatním zákazníkům, a hlavně nechce na odstávce prodělávat. Jaké ztráty porucha způsobí, zástupci BNG dosud nedokáží odhadnout. Zejména, když nedohlédnou konce přerušení, na který nemají vliv. Štěstí v neštěstí, že odstávka Thorpu zastihla zařízení v době plánovaného sedmitýdenního servisního útlumu, takže nepoleze tolik do peněz.
Nelze přepracovat zázraky.
V přepracovávání paliva vidí mnozí příznivci jaderné energetiky velkou budoucnost. Vždyť z vyhořelého paliva lze 96 procent nespotřebovaného uranu po přepracování vrátit zpátky do reaktoru. Jedno procento tvoří rovněž využitelné plutonium. Odpadů jsou najednou pouhá tři procenta původní hmotnosti, ale ta stojí za to. Tento vysoce nebezpečný odpad se zalívá do skla a v utěsněných nerezových kontejnerech se ukládá.
Zbavit se ho nelze. Po přepracování radioaktivita odpadu nezmizela, ale mnohonásobně se zkoncentrovala. Od roku 1976 platí pravidlo, že zákazník si z přepracovatelského závodu odveze nejen zregenerované tyče paliva, ale i zbytkový nebezpečný odpad. A uloží si ho doma. Jak by k tomu Británie přišla, že by se kvůli přepracovatelskému závodu stala skladištěm nebezpečných odpadů z půlky světa?
Zaměstnanci BNG závidí Francouzům, že už ze svého přepracovatelského závodu v Le Haagu vyexpedovali jedenáct lodních nákladů zbytkových odpadů zpátky do Japonska. Británie se na tak velký krok teprve připravuje.
Převážení vysoce radioaktivního vyhořelého paliva k přepracování a ještě nebezpečnějšího odpadu nazpátek do země původu je krok dosti riskantní. Také v procesu přepracovávání se vyskytují silné nebezpečné koncentrace. A pro nehody, jak ukazuje právě Thorp, se nemusí chodit daleko. Přepracovávání vyhořelého paliva není žádným spásným řešením.
Také proto není jistota, co s ním bude dál. Jak sdělil vedoucí komunikace a marketingu BNG Paul Vallance, kontrakty má firma do roku 2010. Dál bude záležet na britské vládě a na likvidačním úřadu NDA, co bude dál s přepracováváním. „My nejsme vlastníkem zařízení, jenom je provozujeme,“ zdůrazňuje Vallace a dodává: „Budeme se muset přizpůsobit rozhodnutí majitelů.“
Navíc státem vlastněná firma British Nuclear Group to nemá u státního úřadu NDA nijak jisté. Úřad byl mimo jiné zřízen proto, aby v tomto resortu vytvořil konkurenční prostředí.
Nukleární město.
Pumpy pumpují, Thorp stojí. Firma poslala týdeníku EURO ujištění, že je všechno v nejlepším pořádku: „Zařízení Thorp je ve stabilním a bezpečném stavu. Bezpečnostní monitoring neprokázal ve vzduchu žádné neobvyklé změny. Rovněž nebylo nikterak ovlivněno životní prostředí ani zdraví personálu. Vstupní část přepracovací jednotky, včetně zpracování použitého nukleárního paliva, byla dočasně odstavena a jednotka se nachází v bezpečném klidovém stavu. Událost nezpůsobila žádnou újmu osobám a nedošlo ani k žádnému úniku radioaktivity.“
Budov s různým způsobem zakonzervovanou radioaktivitou je v Sellafieldu nepočítaně. A mezitím v různém stadiu rozebrání a dekontaminace trosky sedmi vyřazených reaktorů. Všechno soustředěné na ploše dvakrát dvaapůl kilometru. Budovy-konzervy stárnou, a tak starostí správců je každý objekt opečovávat, aby se uložená radioaktivita z něho nevyzářila. Do jaderného pohřebiště se proto cpou stále nové peníze. Opravu obytného domu lze odložit, skladiště s kontaminovaným odpadem se musí opravit včas.
Příkladem takové starostlivosti budiž budova s číslem B241. Vyhlíží jako moderní velkosklad, skrývá však staré prorezavělé nádrže. Třicet let se do nich ukládala tekutina s rozptýlenými částkami vysoce radioaktivního odpadu z přepracovávání paliva. Když nádrže naplnili, nikdo nevěděl co s tím. Technologové takovou maličkost v ohromném nukleárním městě plném radioaktivních odpadů neřešili.
Jednoplášťové nádrže však hrozily prorezavěním a mimořádnou událostí. Odborníci BNG museli na válce postavené na výšku nasunout ještě jeden ochranný plášť. Pak nad nádrže nasunuli ohromnou ocelovou budovu, protože jaderné riziko nedovolilo výstavbu přímo na místě. To všechno jen proto, aby se mohly zanedbané nádrže shora za stálého míchání nebezpečných usazenin vysát, obsah zabezpečit a uložit. Budova se v tu chvíli stane zbytečná a její části se samy stanou radioaktivním odpadem.
Penězožrout.
Z jedné strany tečou do budov odpady, z druhé libry. Nikdo není s to spočítat, kolik už jednotlivé akce na likvidaci jaderného nebezpečí stály. Elektrárny měly za povinnost obdobně jako u nás vytvářet likvidační fond, ale ten byl pouhým zlomkem potřebných prostředků. Většinu nákladů likvidace nese stát. Nejen to, nikdo to neumí rozpočítat na jednotlivé objekty. A tak jen odhad za všechny zlikvidované, likvidované a k likvidaci připravené elektrárny a jaderné provozy: pět set miliard liber. Tyto náklady se za prodanou elektřinu z těchto elektráren nikdy nazapočítaly a jaderné elektrárny dobývaly trhy falešnou cenou. Přesto ke konci existence těchto elektráren nebyla vůči ostatním konkurenční.
Do už vyhaslého nukleárního města, které už nevyrobí ani kilowatthodinu a musí se elektřinou zásobovat z přilehlé plynové elektrárny, chodí do práce 10 500 zaměstnanců, z toho osm tisíc z kmenového stavu BNG. Mnoho z nich tam bude mít práci na udržování radioaktivity v patřičných mezích až do důchodu.
Zatímco náklady na likvidaci stále přirůstají, kontaminové hmoty se stále zmenšují. Jejich radioaktivita neubývá, ale lidé se je snaží koncentrovat do stále menších objemů a bezpečnějších obalů, z nichž mnohé se budou muset po čase zase obměnit. Zaměstnanci BNG při likvidačních a dekontaminačních procesech získali v Sellafieldu takové znalosti a zkušenosti, že je mohou vyvážet.
Česká volba.
Obchodní ředitel firmy BNG Tony Eckford si spočítal, že v bývalém východním bloku a ve Finsku je až 70 jaderných reaktorů, jimž se do patnácti let přiblíží konec životnosti. Strategickým plánem firmy BNG je získat kontrakty na jejich likvidaci nebo alespoň různé formy spolupráce při ní. Právě zde lze využít know-how ze Sellafieldu. Jako východisko pro východní obchodní tažení padla volba na Prahu.
Rozhodovaly o tom nejen objektivní geopolitické podmínky, ale dobrá subjektivní zkušenost. Eckert do Česka před lety přijel jako manažer firmy Anglian Water a působil ve firmách Vodovody a kanalizace Jižní Čechy a Severomoravské vodovody a kanalizace. Spolupracoval tu s poradcem firmy Anglian Water Barrie Parnhamem, který se v témže období stal v obou českých firmách předsedou představenstva. Manažerskou partnerkou obou pánů byla česká právnička Monika Váňová, v současnosti výkonná ředitelka v Praze působící firmy Parnhams. Kdo z nich nebo z dalších manažerů firmy BNG nakonec zakotví ve vedení regionálního ředitelství pro střední a východní Evropu, bychom se měli dovědět při otevření firmy.
Ačkoli se v Česku žádné reaktory neblíží k brzkému dožití, Eckert si nemůže české podnikatelské prostředí vynachválit: „Česko má výhodnou infrastrukturu a v provozu jaderné elektrárny, které jsou v prvním plánu našich podnikatelských záměrů. Jejich vlastník ČEZ je navíc zákazník, který v regionu expanduje. Praha má vůbec ideální podmínky pro rozšiřování do ostatních států tohoto regionu,“ soudí Eckert.
Ani poznámka, že ČEZ má už uzavřené smlouvy na dodávky jaderného paliva, nevyvedla Eckerta z míry. Říká: „Se zástupci firmy ČEZ jsme o tom jednali. Chceme jim učinit konkurenční protinabídku. Krom toho se pokoušíme zjistit, zda bychom nemohli poskytovat nějaké služby. Díky rozsáhlým znalostem v jaderné problematice můžeme nabídnout prakticky cokoliv - od dodávky paliv, přes provozování jaderných elektráren až po jejich likvidaci.“
A hlavní důvod českého angažmá? „Z vlastní zkušenosti vím, že Česká republika má bezpečné investiční prostředí,“ říká Eckford.
Pozvolný nástup.
Ředitel Eckford si nepředstavuje, že by hned po založení východoevropské filiálky vyrazily ze Sellafieldu specializované stroje a začaly bořit nějaký reaktor. Eckford vysvětluje: „Začneme jako malá skupina a podle toho, jak se bude vyvíjet trh, budeme rozšiřovat rozsah i hloubku našich činností. Naše aktivity nejsou na jeden rok. Potrvá léta, než se nám podaří vytvořit nějakou mezinárodní operaci,“ soudí Eckford.
Britské moratorium na výstavbu jaderných reaktorů naučilo anglickou firmu vydělávat peníze na likvidaci těch starých. Nicméně i v Británii se ozývají snahy moratorium prolomit, ale zdaleka to nemá konkrétní podobu. Český náměstek ministra průmyslu Martin Pecina naproti tomu hlásá záměry, kde by jaký nový reaktor měl stát. Netáhne sem britskou firmu především tento budovatelský kolorit? Jak jinak si představit Eckfordův optimismus, že v Česku najde prostor pro jaderné služby, a neříká pro jaké? Ale to je jen sféra ničím nepodložených dohadů.
Zato vyhořelého jaderného paliva je evropský střed a východ plný. K jeho převážení do Sellafieldu by však byly zapotřebí riskantní operace, protože střední Evropa nemá mořské přístavy, které jsou k tomuto účelu považovány za nejbezpečnější. Přepracovávání českého odpadu ke konkrétním Eckfordovým cílům zatím nepatří. „To by muselo být předmětem státních dohod,“ vysvětluje obchodní ředitel, ale myšlenku nezavrhuje: „Cena palivových tyčí na trhu stoupá, a tak přepracovávání palivových článků má budoucnost. Jeho výhodou je i to, že se s přepracováváním sníží potřeba úložných ploch,“ dodává.
Bude záležet na tom, jak se regionální ředitelství pro střední a východní Evropu firmy British Nuclear Group v Česku zapíše - jestli jako všeobecně vítaný likvidátor jaderných nebezpečí, k čemuž směřuje ve svém deklarovaném záměru, nebo jako subjekt, který bude jaderná rizika ještě zvyšovat.
