Chorvaté vstupem do EU mnoho nezískají. Ztratí výhody na balkánských trzích a práce v zahraničí bude jen na povolení
To téma si zaslouží větší klid v sále.
Opravdu se divím, že to kolegy nezajímá. Těmito slovy loni v červnu tehdejší místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Vlasta Parkanová umravňovala hlučící dav, který vůbec nevěnoval pozornost tomu, co ministr zahraničí Karel Schwarzenberg předkládá. Vstup Chorvatska do EU prošel jako první bod programu automaticky a bez jediné připomínky.
Ve znamení podobného nezájmu pravděpodobně proběhne i toto pondělí, kdy Chorvatsko oficiálně vstupuje do EU. Na rozdíl od veselic a ohňostrojů, které doprovázely přijetí Česka a dalších devíti zemí do unijního spolku v roce 2004, není přijetí Chorvatska žádným mezníkem. Ani pro Čechy, z nichž 650 tisíc ročně zavítá k Jadranu na dovolenou.
Na občanku jezdíme k moři už dávno, vlaječky EU chorvatští hoteliéři vyvěšují již léta a za benzin, který je v Chorvatsku levnější než u nás, budeme pořád platit kunami.
Nic převratného se nestane ani v Bruselu. Chorvaté tam již měsíc mají svého eurokomisaře Nevena Mimicu, který dostal na starost ochranu spotřebitelů. A na dvanáct řádných chorvatských europoslanců, kteří vzešli z dubnových voleb, čekají prozatím jen letní prázdniny.
Nadšení vystřídala skepse Rozšíření EU o 28. zemi v pořadí bychom přesto pozornost věnovat měli. Vstup balkánské země do Unie v době velkých ekonomických turbulencí není bezproblémový a Chorvaté se navíc stávají plnohodnotnými členy spolku, který se jim během vyjednávání měnil před očima. Zatímco v roce 2004, kdy Brusel odklepl Chorvatům přihlášku, bylo členství v klubu považováno za stvrzení návratu do Evropy po devastujících občanských válkách, které se přehnaly Balkánem, dnešní Chorvaté nejsou o nic optimističtější než Řekové nebo Portugalci.
Poněkud ironicky získala druhý největší počet hlasů v eurovolbách Ruža Tomašićová, bývalá filmová kaskadérka, která v EU vidí jen možnost, jak mít plný přístup k evropským fondům. „Spravujme zemi tak, jak chceme, a ne tak, jak nám přikážou jako sluhům,“ pustila se loni do Bruselu.
Jenže právě euroskepse v kombinaci s využíváním evropských fondů může být pro chorvatskou ekonomiku medvědí službou.
Na první pohled se Chorvatům otevírají netušené možnosti. V následující bruselské sedmiletce v letech 2014 až 2020 získají na eurodotacích téměř 12 miliard eur. To je téměř desetkrát víc, než kolik do Chorvatska Brusel nainvestoval za posledních pět let v rámci předvstupní pomoci. Zatímco poradenské firmy zaměřené na dotace EU mají žně, kritici oprávněně poukazují na to, že místo podpory vědy nebo školství může být penězovod přesměrován do kapes regionálních politiků a byznysmenů.
Pokud jde o korupci, nemá Chorvatsko o nic lepší pověst než třeba Bulharsko nebo Rumunsko. Stejný objem peněz, který do roku 2020 do Chorvatska přiteče z bruselské pokladny, spolykala v posledních deseti letech podle odhadů washingtonské nevládní organizace Global Financial Integrity korupce. Kvůli ní byl prozatím nepravomocně na deset let odsouzen někdejší premiér z let 2003 až 2009 Ivo Sanader. Úplatky, které skončily na tajných lichtenštejnských kontech, měl brát mimo jiné od maďarského ropného koncernu MOL nebo později zkrachovalé banky Hypo Group Alpe Adria.
Chorvatsko se navíc potýká se strukturálními problémy. Zatímco například Záhřeb nebude mít se spolufinancováním evropských dotací problém, 40 procent chorvatských měst a obcí již nyní čerpá mimořádné prostředky od státu, protože není schopno se svým rozpočtem vyjít.
„Slavonie nemá možnosti, jak konkurovat bohatým regionům na pobřeží Jadranu,“ varoval Dinko Burić, náměstek předsedy Osijeckobaranjské župy, která leží při hranicích s Maďarskem. Odhlédneme-li od chorvatské metropole, která podobně jako Praha ve statistikách regionálního HDP trčí vzhůru, jsou rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími župami Chorvatska v domácím produktu na hlavu více než dvojnásobné. Pro srovnání – statisticky nejchudší český kraj, Karlovarský, by v Chorvatsku platil za čtvrtý nejbohatší z celkem 21 žup.
Chorvatsko kvůli snadnějšímu čerpání dotací nově rozdělilo zemi kromě tradičních žup ještě do dvou regionů – jaderského a vnitrozemského. Hranice mezi nimi zhruba odpovídá také hospodářské výkonnosti země.
Při pobřeží se daří nejen hotelnictví a restauratérské činnosti, ale vůbec nejvýkonnější složce chorvatského HDP. Tím je obchodování s nemovitostmi a pronájmy. Vnitrozemské oblasti, zvláště Slavonie, která leží zhruba mezi řekami Sávou, Drávou a Dunajem, se dodnes nevzpamatovaly z občanské války.
Ta zvláště dopadla na zemědělce. Zatímco počátkem 90. let zemědělství tvořilo čtvrtinu chorvatského HDP, dnes je to méně než pět procent. Navíc zrovna Slavonie, kde sídlí také většina potravinářských výrobců, včetně slavné Podravky, na vstup do EU může krátkodobě doplatit.
Konec volných zón Chorvatsko je podobně jako ostatní země Balkánu členem Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), a obchoduje tak se sousední Bosnou a Hercegovinou nebo Srbskem bezcelně. To se ovšem vstupem do EU změní. Unijní trh vůči okolním zemím naopak cla a kvóty uvaluje, a tak je členství v EU s pravidly CEFTA neslučitelné. Chorvatsko tak musí ze spolku vystoupit – ostatně stejně to muselo udělat Česko a Maďarsko v roce 2004.
Jenže zatímco Česko částečně ochranářská opatření vnitřního unijního trhu vyřešilo bilaterálními dohodami, v Chorvatsku se nic takového kvůli nepřehledné struktuře úřadů v Bosně a Hercegovině nerýsuje. Ta je přitom hned po Itálii nejvýznamnější zemí pro chorvatský export, ročně sem míří šestina produkce. Podraží tak nejen potravinářské výrobky v bosenských samoobsluhách, ale také mléko nebo maso dodávané bosenskými farmáři do Chorvatska. Tratit bude i chorvatský tabákový průmysl. Srbsko dnes dováží třetinu cigaret z Chorvatska, což se prudce změní. Oblíbené značky licenčních „amerik“ vyráběných v TDR Hrvatska se stanou zbožím z EU, na které Srbsko uvaluje více než 50procentní daň.
Kromě zvýšených cen se nucený odchod z CEFTA podepíše také na zaměstnanosti.
Například masokombinát Gavrilović, který vyrábí mimo jiné zimsku salamu, chorvatskou obdobu uheráku, již oznámil, že klíčovou produkci přesune do Bosny a Hercegoviny. Relokaci části výroby do bosenského Prijedoru zvažuje také záhřebská čokoládovna Kraš. Nikoli prý kvůli EU. „Primárním důvodem je snižování nákladů, lepší přístup k surovinám a levnější pracovní síla,“ říká Goran Buturac, analytik chorvatského Institutu pro ekonomii.
Výhody jen na papíře Zatímco balkánská odbytiště čeká propad, může se Chorvatsko těšit na volný přístup na unijní trhy. Jenže šance, že se chorvatské výrobky uchytí ve společné ekonomice čítající více než půl miliardy spotřebitelů, je mizivá. Chorvatsko není zemí špičkových technologií a v EU nemůže konkurovat ani loděnicemi, které ještě za dob Jugoslávie měly slušné renomé. Ze tří závodů na výrobu lodí Záhřeb dotáhl do konce privatizaci pouze loděnice Brodosplit. Nový domácí investor, šroubárna DIV, za ni zaplatil jedinou kunu, a navíc si nechal dát rozsáhlé státní garance.
Zahraniční investoři se do země nehrnou. Zatímco v roce 2008 přitekly do Chorvatska 4,2 miliardy eur, loni to byla jen necelá miliarda.
I tady se ukazuje velká závislost na spolku, do nějž Chorvatsko oficiálně vstupuje. „Jsme mnohem závislejší na zemích EU než jakákoli jiná země v regionu. A mnoho unijních investorů je v recesi,“ vysvětluje Sandra Svaljeková z Institutu pro ekonomii.
Neplatí to jen o Itálii a Slovinsku, zemích na listině unijních potížistů, ale třeba také o Rakousku nebo Nizozemsku, což jsou tradičně nejsilnější investoři na Jadranu. Češi o investování do Chorvatska nemají zájem.
S výjimkou vkládání peněz do soukromého bydlení, které jde ale přes chorvatskou realitku, a v kolonce přímých investic tak nefiguruje, dorazilo z Česka za posledních 20 let pouhých 20,5 milionu eur.
Možná jediným přímým důsledkem vstupu do EU tak bude možnost volně pracovat po Evropě. Pro mnoho Chorvatů by to mohlo vzhledem k hrozivé 22procentní nezaměstnanosti znamenat posun k lepšímu. Zejména za situace, kdy je bez práce téměř každý druhý mladý Chorvat, který vyjde ze školy.
Jenže i tato svoboda zůstává pouze na papíře. Ostatně stejně jako v případě Čechů, kterým po vstupu do EU v roce 2004 zůstaly brány sousedů zavřené. Přechodné sedmileté restrikce vůči Chorvatům uplatní Německo, Rakousko nebo Velká Británie, minimálně do roku 2016 nebudou smět Chorvaté volně pracovat ani v sousedním Slovinsku. Naopak u nás nebo v Dánsku si mohou práci hledat bez omezení. V případě Česka to ale velké lákadlo nebude. Ke konci roku 2011 u nás podle statistik ministerstva práce bylo 695 zaměstnanců a 289 živnostníků z Chorvatska.
Zejména u Jadranu tak bude i po vstupu do EU všechno při starém – z vnitrozemí bude foukat silná bóra a jugo z Afriky přinášet svěží vítr. Jen na příznivé větry směrem z Bruselu si Chorvaté ještě budou muset počkat.
Chorvaté se stávají plnohodnotnými členy spolku, který se jim během vyjednávání měnil před očima. Češi o investování do Chorvatska nemají zájem, za posledních 20 let tu utratili pouhých 20,5 milionu eur. „Kdežto v jiných lázních se hlavně k tomu přihlíží, aby hosté co nejvíce peněz promarnili, v Bašce chceme i po této stránce činiti výjimku a neposkytujeme k utrácení příležitosti. Baška stala se právě svou jednoduchostí populární a tuto jednoduchost budeme žárlivě střežiti,“ napsal Geistlich v jednom propagačním spisku. Zdroj: Pavlína Formánková, Jak Emil Geistlich naučil Čechy jezdit na Jadran
Věrní Češi na Jadranu Zatímco pro české investory je Chorvatsko dosud neobjevenou zemí, čeští turisté na Jadranu patří mezi stálice. Loni jich tam přijelo 647 tisíc, čímž jsme po Němcích, Slovincích, Rakušanech a Italech obhájili pátou příčku. Statisticky je každý desátý turista v Chorvatsku Čech, který průměrně v drtivé většině v některém z přímořských letovisek stráví sedm nocí. Dalmácie má navíc velkou tradici. První ryze „slovanské lázně“ v Bašce na ostrově Krku nechal v roce 1910 zbudovat Emil Geistlich, ředitel pražské tiskárny Politika. Pod heslem „Z pokoje rovnou do moře“ tu nabízel svěží vzduch a blahodárné účinky mořské vody. V hotelu pracoval ryze český personál a sám Geistlich dbal na to, aby se zájezdy prodávaly za mírné ceny. Měsíc u moře vyšel všehovšudy za první republiky na dva tisíce korun, což byl čtyřnásobek dělnické mzdy. Právě Baška platila na rozdíl od mondénního Splitu za low cost.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
