Zatímco některé země, jako třeba sousední Německo, se v posledních letech od jaderné energetiky spíše odklánějí, Česko (a řada dalších) na ni naopak hodlá spoléhat i v budoucnu. Jaká cesta je tou správnou, se pochopitelně ukáže až s odstupem. Faktem každopádně je, že na stranu atomu se v předchozích měsících začali přidávat i další velmi vlivní hráči, a sice nadnárodní technologické společnosti. Ty láká hlavně perspektivní novinka, kterou mají být malé modulární reaktory (SMR).
Za zájmem těchto firem o jadernou energii stojí především jejich rostoucí spotřeba elektřiny způsobená prudkým rozvojem umělé inteligence (AI). To jednotlivé společnosti nutí hledat různé alternativní zdroje, přičemž právě SMR se jim podle Wall Street Journal mají zamlouvat ze všeho nejvíce – což ostatně potvrzuje i velké množství nově uzavřených kontraktů.
Třeba začátkem října americký Alphabet, který je mateřskou společností Googlu, podepsal smlouvu o nákupu energie s firmou Kairos Power. Podle ní má vzniknout zcela nový projekt SMR s výkonem až 500 megawattů. Rozhodně však není sám.
Na svém vlastním 320megawattovém modulárním reaktoru pracuje i online prodejce Amazon, který za účelem jeho vývoje spojil síly se společností X-Energy. A stejně tak i softwarová a poradenská společnost Oracle počítá s výstavbou tří reaktorů SMR, ty mají mít celkový výkon dokonce přes jeden gigawatt.
SMR podporuje Gates i Altman
Hlavní rozdíl SMR oproti klasickým jaderným elektrárnám je ten, že díky menší velikosti je lze vyrobit v továrně, což by z dlouhodobého hlediska mohlo podstatně snížit náklady na vznik nových reaktorů. Díky tomu se jejich výzkumu a návrhu věnuje řada firem, jež podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAE) aktuálně pracují na více než 80 různých konceptech SMR lišících se svou velikostí, typem používaného paliva či chladicí kapalinou.
Základní typy SMR jsou ale v podstatě jen dva. První z nich spočívá v konstrukci jakési zmenšené verze stávajících jaderných elektráren jen s malými úpravami. Tuto cestu razí třeba společnosti NuScale, GE Hitachi, Holtec nebo Westinghouse.
Hlavní výhodou jejich přístupu je přitom fakt, že díky podobnosti s klasickými elektrárnami bude tyto SMR možné postavit mnohem dříve. Například NuScale už ostatně získala první potřebná povolení od amerického ministerstva energetiky, takže podle aktuálních plánů by mohla první komerční SMR dokončit už v roce 2029.
Poněkud odlišným směrem se vydaly společnosti Oklo, podporovaná šéfem OpenAI Samem Altmanem, TerraPower s financemi od zakladatele Microsoftu Billa Gatese nebo již zmíněné Kairos Power a X-Energy. Tyto firmy chtějí vybudovat SMR, jež budou používat jiný typ chladicí kapaliny, kterým může být třeba roztavená sůl, tekutý kov nebo plyn. Kromě toho se ale soustředí i na odlišný druh paliva jménem HALEU, což je speciální druh nízkoobohaceného uranu.
Nevýhodou této technologie je především její nový přístup, který zatím nebyl dostatečně otestován a prověřen. Což by se ale naštěstí mohlo brzy změnit, protože například kalifornský Kairos, jenž s výstavbou zkušebního reaktoru začal letos v červenci, už na něj první povolení úřadů získal. Komplikované je každopádně také zajištění samotného HALEU, které se zatím v komerčním měřítku vyrábí pouze v Rusku (ačkoliv je pravdou, že americké ministerstvo energetiky už udělilo první licence pro jeho výrobu na území USA, takže i tento problém by měl brzy zmizet).
Náklady můžou klesnout o polovinu
Jak již bylo řečeno, hlavním důvodem stojícím za rozvojem odvětví SMR reaktorů jsou finanční úspory při jejich výstavbě. Nové „klasické“ jaderné elektrárny jsou totiž v posledních letech budovány spíše výjimečně, takže chybí dostatek potřebných odborníků, dodavatelů a nezbytných průmyslových zařízení, což celou stavbu výrazně prodražuje.
Pokud by ale SMR mohly vznikat v továrnách, po počátečním rozjetí výroby by se jejich cena měla výrazně snížit. První projekty tedy sice budou dosahovat nákladů na vyrobenou megawatthodinu energie zhruba ve stejné výši jako u klasických jaderných elektráren, s každým dalším reaktorem se už ale o něco sníží, takže za pár let by mohly oproti současnosti klesnout o 45 až 60 procent.
Modulární reaktory navíc podle odborníků díky svému menšímu měřítku nedosahují v absolutních číslech tak vysokých nákladů, což je činí lákavějšími pro investory. A stejné je to pak i s případným překročením nákladů (jelikož jedna miliarda dolarů navíc u SMR nezní tak děsivě jako 15 miliard dolarů navíc v případě klasické jaderné elektrárny – byť poměrově k celkové velikosti investice jsou tato čísla podobná).
Fukušima se nezopakuje
Další podstatnou výhodou SMR má být kratší doba výstavby. Nově by mělo od získání povolení k dokončení elektrárny stačit i méně než 10 let. To je samozřejmě podstatně rychlejší tempo než u klasických jaderných projektů, což zájem investorů opět spíše zvyšuje.
Ještě mnohem důležitějším faktorem by ale měla být vyšší bezpečnost SMR. Při chlazení reaktoru se totiž celý systém spoléhá na přirozenou cirkulaci chladiva, což jej činí méně zranitelným v případě jakýchkoliv problémů. Třeba k jaderné havárii v elektrárně Fukušima ostatně došlo proto, že zemětřesení vyřadilo z provozu dodávku energie potřebnou pro chlazení elektrárny. U návrhu SMR od NuScale by ale přerušení dodávek reaktor samotný nijak neohrozilo.
Hudba nejbližší budoucnosti?
Před zahájením masové výstavby SMR je samozřejmě nutné vyřešit ještě několik technických problémů. Ty se týkají třeba již zmíněných dodávek paliva a chladicích kapalin.
I díky všem výše popsaným výhodám jsou ale odborníci přesvědčeni, že právě malé modulární reaktory mohou být důležitou součástí budoucího energetického mixu. Vzhledem ke značné podpoře od velkých technologických firem navíc do rozvoje celého odvětví proudí stále větší množství peněz, takže lze očekávat, že ke spuštění prvních komerčních SMR by mohlo dojít skutečně už za pár let.
