Jadýrko, snítka s pupeny, ošatka jonatánů, ohryzek v popelnici...

Perex místo podtitulku
Vlasáč se přisune k dredaři na jeho pokyn ještě blíže a rozezní svůj nástroj. Dredař chvilku poslouchá, pak se přidá. Nejprve dredař vlasáči spíše přizvukuje, ponechává iniciativu hostovi, ale postupem času se projevuje stále více. Vrchol večera přichází uprostřed koncertu, několikaminutový improvizační duet dredaře s vlasáčem zakončí Bobby McFerrin hurónským smíchem, směje se i jeho kolega. Pak si plácnou a dredař vyzývá publikum k ještě většímu potlesku pro Dana Bártu.
Osmatřicetiletý zpěvák je na vrcholu. Prodané desky počítá na desetitisíce, jeho zpěv se zlepšuje, exceluje ve skupinách J. A. R. a Illustratosphere, s nimiž připravil třetí CD. Byl rovnocenným partnerem jednomu z nejuznávanějších zpěváků světa Bobbymu McFerrinovi…

Co vám McFerrin po vystoupení řekl? Vypadal úplně nadšeně…
Nic. Myslím, že se nám ulevilo, že to dobře dopadlo. To se stává při improvizaci i jindy. Vlastně vždycky, když to sepne. Ale s ním, před tolika lidmi, je to mnohem silnější, přiznávám. Já jsem byl šťastný i proto, že jsem se při vystoupení nějak nemohl dostat do pocitu, že je to On, i když jsem se na něj občas podíval, nedává-li mi třeba nějaké znamení. Měl jsem radost, že jsme si spolu zahráli. Myslím si, že z toho měl taky radost, i když jsme se předtím neznali. Obdržel jsem výuční list, dal jsem mu desku, on řekl: „Nice job, man,“ (dobrá práce - pozn. redakce) a odimprovizoval do noci.

Jak jste se dostal k příležitosti s ním zpívat?
Marek Vrabec, šéf pořadatelské skupiny, která sem Bobbyho McFerrina pozvala, mi zavolal, že je zvykem, že si Bobby McFerrin zve na své koncerty nějaké hosty, tak jestli chci… Vyžádal si nahrávku, dvě tři věci, že je přepošle Bobbyho managementu a že se uvidí. Nejdříve to chvíli viselo. Pak jsem dal Markovi jednu živou nahrávku, která obsahovala improvizační pasáž, a dvě písničky z nové desky, nezeditované a nesmíchané rough mixy. Pak to zase chvíli viselo. Nakonec se Marek zeptal, jestli si troufnu hrát sám, a já jsem řekl, že jo.

Nebyl jste nervózní z toho zpívat vedle muzikanta McFerrinova kalibru?
Byl, ale paradoxně jsem se uklidnil, když jsem se dozvěděl, že nebude žádná secvičná, že se „domluvíme“ během zvukové zkoušky před koncertem. Nebyl jsem si jist, co přesně po mně „bude chtít“, ale tušil jsem improvizaci a měl tu výhodu, že jsem McFerrinovu práci znal a mohl zúročit všechnu svoji zkušenost z improvizací s J. A. R., s Illustratosphere, z hraní s triem Roberta Balzara, s Yvonne Sanchezovou a s Vizitou. Tam jde navíc o improvizaci čistou, bez rámce a tématu, úplně z místa. Vlastně se nemůžete bát něčeho, o čem nic nevíte, jedině že nebudete mít co nabídnout. Ale i to patří k věci. Jarda Dušek na to často upozorňuje před představením. Tři dny jsem se uklidňoval, abych nebyl nervní a zatažený, což mi často hrozí. A pak jsem si šel pěšky koupit novou košili.

Nebál jste se, že vás nic nenapadne?
Bál, tak jsem si pro jistotu těsně předtím připravil takovou krátkou volnou melodii, že ji zazpívám, abych se dostal do zvuku a zvykl si, že zním, a že snad vymyslím nějakou figuru. On ale začal zpívat dřív, než jsem si myslel, tak jsem musel okamžitě tu představu opustit, protože by se nám to hned zbořilo.

Dal vám McFerrin na zkoušce nějaké pokyny?
Ne. Posadil mě vedle sebe a pokynul mi, abych zpíval, abych to vykopl. Vytvořil jsem na místě takový krátký vzoreček, on se ihned připojil, zpíval schválně proti mně, pak mne nechal chvíli zpívat sólo nahoře, pak chvíli dole, jen „držel basu“, pak jsem nic nedělal, jen jsem přizvukoval, aby mohl zpívat on. Snažil jsem se na něj napojit a za chvíli byl konec. Přistáli jsme unisono. Tím jsme si to vlastně řekli celé: Já začnu, on se přidá a pak se budeme snažit udělat nějakou hudbu. Prostě si mě proklepl rovnou při práci, aby věděl. Aby po mně nechtěl víc, než můžu dát. Bude to znít možná blbě, ale byl to takový rutinní muzikantský postup a já jsem si to vlastně takhle představoval, proto jsem si ani nic moc nepřipravoval. Ještě jsem chvíli zpíval sám, aby zvukař věděl, jak mi zní hlas, a on seděl tiše. Trošku jsem se styděl, ale jen o trošku víc, než jsem zvyklý. Pak jsme se párkrát potkali v zákulisí, on mi řekl: „Keep singing, nice to meet you and let’s have fun“ (zpívejte dál, rád jsem vás potkal a bavte se - pozn. redakce) a zeptal se mě, jestli se dobře slyším.

V jednom dokumentu jakýsi muzikant řekl, že mu McFerrin otevřel dveře k improvizaci, předtím vůbec netušil, jak umí improvizovat. Naučil McFerrin něčemu vás?
Udělal mě šťastným, pohráli jsme si a pobavili přitom lidi. A mně se druhý den na našem „obyčejném“ koncertě zpívalo lehčeji a volněji. Věděl jsem, že on taky zrovna někde zpívá…

S Illustratosphere jste vydal desku Animage. Rozdíl mezi předchozími deskami této sestavy nebyl příliš velký, posouvá se vaše hudba na tomto třetím albu?
Vida, já myslím, že byl velký. I teď mám pocit, že je Animage jasně odlišitelná, ale to může být dáno tím, že to znám nazpamět, nebo dokonce tím, že jsme to s tím záměrem psali a nahrávali…

I můj názor je pochopitelně subjektivní. V čem je tedy Animage jiná?
Je to stručnější a pestřejší zvukově. Aranžérsky rozmáchlejší a je tam poměrně dost sborů na straně jedné a na druhé drobné tvary, dua a kvartety, písně bez bicích. Filip Jelínek hraje na trombon, smyčky a programmingy. A jsme starší a sehranější o pár let, kluci hrajou lépe…

Předchozí dvě alba byla velice úspěšná. Prvního Illustratosphere se prodalo 31 tisíc, druhého Entropicture 24 tisíc kopií. Kolik prodaných kusů nové desky by pro vás znamenalo úspěch?
Dvacet tisíc, ale patnáct by bylo taky fajn.

Vaše předchozí desky se navzdory úspěšnému prodeji a příznivým ohlasům kritiků nedostávaly do rádií. Čím to?
Hudební dramaturgové komerčních rádií standardního typu celkem svorně tvrdí, že jsou naše písně příliš těžké pro „obyčejné“ lidi. Mají nějaké testovací metody… Myslím, že to je jen jejich dojem, ale nedá se s tím nic dělat. Mají své představy a leckdy i rozkazy, jak má vypadat pauza mezi reklamními bloky.

Hraje roli i jakási nerozdělitelnost desek?
Myslím, že ne. Ani si nemyslím, že to někdo z nich poslouchal, zda se to náhodou nehodí. Spíše máme už takovou nálepku. Ale jistý si tím nejsem, neptal jsem se všech.

Hitu z filmu Snowboarďáci On My Head se však nebáli…
Těžko říct, jak to bylo. Snowboarďáci asi prošli skrze nějaké testovací síto. Naštěstí.

Nebo si dramaturgové více než vás k písni asociovali představitele z filmu. Myslíte si, že existují lidé, kteří si vaše desky kupují právě proto, že jsou na nich písně příliš těžké pro „obyčejné“ lidi? Jako jakousi známku posluchačské náročnosti?
To si také dovedu představit a sem tam mi někdo naznačí, že bychom mohli být předmětem jakéhosi snobství. Na koncertech ten dojem ale nemívám. Ani se tím moc nezabývám. Možná že raději.

Jakou roli hrají koncerty pro vaše příjmy?
Když jsme teď byli ve studiu a nehráli, zjistil jsem, že významnější, než jsem si myslel.

Animage je třetí album Illustratosphere, právě po třech albech jste skončil v Alici. Jste hudební dobrodruh, nehrozí teď něco podobného? Nepotřebujete změnu?
Na to vůbec nemyslím.

Proč jste vůbec v Alici skončil? Docházely vám rockové nápady, nebo už vás to nebavilo?
Pro první to druhé, zjednodušeně. Hrál jsem v té době i s Die El. Eleffant, v muzikálu Jesus Christ Superstar, začínal v J. A. R., přestěhoval se do Prahy… Tak se to tak semlelo, trochu jsem se od Alice „odrodil“.

A začal poslouchat jazz.
Jo. Přišel jsem na to, že existuje jazz a funky a Wonder a latina. Musel jsem to nějak zpracovat a použít a v Alici nějak nebyla vůle nebo energie, to se stává.

Takže Steviemu Wonderovi vděčíme za tento přerod?
Těch lidí je asi milion.

Když sumarizujeme vaši kariéru, co pro ni bylo nejzásadnějším zlomem? Hit Slim Jim, konec s muzikály, začátek projektu Illustratosphere, či něco úplně jiného?
Tohle je těžké zodpovědět, protože to nevím. Všechny ty vámi zmíněné „milníky“ měly svou sílu. Ale asi to byl Jidáš (Bártova role v Jesus Christ Superstar – pozn. redakce.), vstup do J. A. R. a založení Illustratosphere. Přesné to ale není. Z jiného úhlu pohledu to mohla být první píseň, kterou jsem napsal, ukončení experimentování s psychotropním autošílenstvím, setkání s muzikanty, se kterými spoluhraji, nebo první deska s Alicí. A určitě to bylo to, že jsem prostě začal hrát a zpívat. To všechno ostatní už je jen „kontinuální korýtko“.

Znamenala hudební změna i změnu lidskou?
Trochu to jde ruku v ruce a trochu obojí s věkem víceméně samo, jakkoliv se některé věci změnit prostě nedají. Nebo se vejdou jedna do druhé: jadýrko, snítka s pupeny, ošatka jonatánů, ohryzek v popelnici, stopka v prachu cesty, hromádka listí v závětří, štíhlý kmínek, sukovatý pařez, rozkvetlý sad, jistá vůně a chuť, opilý motýl, zapomenutá reklama na zubní pastu, štrůdl či zničehonic se vyloupnuvší představa hříchu a pokušení - všechno to je tak nějak pořád hra o jablko.

Bude váš žánrový vývoj ještě pokračovat?
To si nemyslím, nějak totiž nevím kam. Elektronická hudba mne neoslovuje, hip-hop taky ne, na klasiku nemám fond a ten „správný úchop“. Myslím, že už budu dělat jen to, co jsem dělal vždycky - zpívat písničky, které píšu a hraju s lidmi, se kterými mne baví hrát a které baví hrát se mnou.

Jak to vypadá s plánovaným albem J. A. R.?
Něco se jistě přichystá, uvidíme, co přinese léto.

Víte, co mě zarazilo? Ač o vás všichni píšou jako o technicky nejlepším popovém zpěvákovi v Česku, marně jsem hledal, jaký máte rozsah.
To je takový poměrně nepodstatný parametr. Tedy když nepíšete písně pro někoho nebo muzikálové melodie, tam jste omezen, protože jiné nástroje mají rozsah daný. Já to sám nevím, něco přes tři oktávy včetně falzetu. Důležité je ale odkud kam, a to si nepamatuju.

Tři oktávy nejsou zrovna málo. Na kolik popových skladeb byste si netroufl?
Je jich hodně, jen klid. Vlastně většina. Některé mají hodně dlouhé hlasité tóny, jiné obtížné fráze nebo do hlavy mi nelezoucí melodie a tak. Jiné jsou zase trochu banální, což ale neznamená jednoduše zazpívatelné. Musel bych požádat hochy z kapely, aby mi je přetransformovali a tempově upravili. Trochu bychom si s nimi pohráli, abychom je mohli reinterpretovat. Ale to by nás musely sakra oslovit… V rozsahu to prostě vážně netkví.

Ona to byla tak trochu účelová otázka. Chtěl jsem se dostat k tomu, zda jste se nebál konfrontace s Carlem Andersonem, zpívajícím Jidáše v kultovním filmu Jesus Christ Superstar z roku 1973?
Jak se může dvaadvacetiletý dlouhovlasý rocker z Plzně něčeho bát?

Vidíte, to mě nenapadlo. Bude se váš zpěv nadále vyvíjet, nebo si myslíte, že jste dosáhl svého maxima?
Já doufám, že bude. Více po rytmu a po intonaci to bude chtít jít…

To jsou vaše slabiny? Jaké jsou vaše přednosti?
No, hlavně rytmus a intonace. Ale ne. Chtěl jsem jen naznačit, že v technice zvládnutí nástroje, která se odráží v hudební představivosti (a naopak hudební představivost „zviditelňuje“ určité nedostatky rytmu a intonace), jsou rezervy vždycky. Anebo jinak, když něco nejde, většinou je to technický problém. Ale jsou samozřejmě limity, od určité chvíle už prostě našinec rozdíl neslyší.

Je v pestrosti vašich hudebních činností snaha o nějaké seberozvíjení?
Ale je. To jde spolu s tím, jak si to racionalizuju. Že si to někdy úmyslně udělám těžší nebo trvám na tom, že dodržím melodii a frázi, kterou napíše Robert Balzar nebo Filip Jelínek nebo Míra Chyška nebo Roman Holý a tak, když na ní – notabene - trvají i oni. Ale samozřejmě a hlavně je to tím, že nehraju sám. Podobná schémátka, pomůcky a předsudky v sobě nosí všichni kluci z kapel, co spolu hrajeme. Navíc se drze domnívám, že seberozvíjením rozvíjím i to řemeslo samotné.

Jak jste na tom za hranicemi? Vycházejí vám desky, koncertujete, máte ambice tam prorazit?
Občas venku hrajeme, zatím takovým tím způsobem „s domácí finanční podporou“. Lehké to není, dostat se na nějaké pódium a přesvědčit. Ale to chce vytrvat. Prorazit je takové moc silné slovo, bohatě by stačilo občas tam mít kde a pro koho hrát.

Rozhovor vznikl na základě vašeho požadavku prostřednictvím chatu. Vždycky jsem si myslel, že jste ten typ člověka, který považuje zvukovou a vizuální stránku komunikace za nezbytnou.
To jo, ale ona právě v té podobě na papíře nezůstává, čímž se pak občas složitě dohledává význam vět a slov, která jsou ochuzena o intonaci a gesta… Navíc mi myšlenky tak nelítají, když musím psát to, co myslím. Jsem soustředěnější a stručnější tím pádem. Také si vás nemusím získávat na svou stranu. A naopak rozhovor e-mailem mi přijde jako vyplňování dotazníku. Chat je podle mého dobrý kompromis. I pro vás je to jednodušší, jen opravíte překlepy a velká písmena na začátku vět… (Bárta píše zásadně malými písmeny – pozn. redakce.)

Na druhé straně si takhle můžete jen domýšlet, zda si z vás ten druhý, dloubaje se v nose v mariuhanovém opojení, nedělá legraci. I vy sám jste v jednom rozhovoru poté, co jste naznačil, že naše společnost padá za horizontem, napsal: „Přeháním, remcám, poněvadž jsem v jednom kole, sorry.“
To byl zrovna jako na potvoru rozhovor face-to-face, kam jsem dorazil pozdě… Tuhle větu jsem dopsal při autorizaci místo scenáristického: „ále“ (pokusí se o omluvný úsměv a mávne rezignovaně rukou).

Není špatná interpretace vašich slov způsobena vaší složitostí?
To já nevím, možná ano. Jenže já si nemyslím, že bych byl nějak drasticky složitý. V podstatě jsou to dost obyčejné myšlenky, jen mi většina věcí přijde poměrně nejednoznačná, takže mne nutí dovysvětlovávat a dovysvětlovávat… A v mluveném projevu jsem dost zmatečný, pořád na mě doléhají nějaké zobecňovací choutky.

Promiňte, ale není složitost vaše image? Jako by k té pro obyčejné lidi těžké hudbě patřila…
Já nevím, jestli právě teď, když se snažím nějakým způsobem popsat co nejvěrněji, co cítím a myslím, promýšlím nějakou image. Nicméně je pravda, že mi jistá odtažitost vyhovuje, protože je velmi podobná bezpečné vzdálenosti, jestli to tedy není moc složité nebo nedej pánbu image. Budovat image je poměrně náročná věc, energeticky určitě. Jednodušší je se na to vybodnout, ale do podvědomí a nevědomí si nevidím.

Bekovka k vám ale patří, ne?
Nosím čepice. Mám jisté výhrady k některým svým proporcím (tohle by mohlo vypadat, že si vytvářím image vyrovnaného člověka, což také skutečně dělám), a taky nemám rád, když mi táhne na čelo a do uší a prší na brejle. Nějak se v čepicích prostě cítím líp…

Před šesti lety jste podle svých slov hledal koně, na kterém zrovna jedete. Už jste ho našel?
Ale snad. To byl spíše jen takový pokus nějak shrnout, že mám sem tam potíž uvolnit se při tvorbě a při hraní. Už je to lepší, skoro se mi chce říct, že mnohem.

Tím koněm je Illustratosphere?
Spíše zpívání obecně. Nebo psaní textů. Ale to jsou takové průvodní jevy nějakého hledání nebo tápání spíš obecnějšího rázu, co souvisejí s pokusem o vyjádření nebo tak něco.

V textech jste zaznamenal posun? Nová deska Animage je podle vašich slov z velké části o postavení muzikanta ve společnosti. Je to asi poprvé, co se v textech zabýváte nějakým sociologickým tématem. Bude pravidlem, že Dan Bárta bude zpívat o něčem?
Poprvé to není. To téma spíše vychází ze stavu, v jakém se momentálně nacházím, že se vůči hraní a muzice vymezuju a snažím se to nějak pojmenovat. Ani záměr v tom nebyl, nějak to vyplynulo samo. Ale náběhy jsem měl i v Alici a v J. A. R., asi to nebude jen tak samo sebou. To postavení muzikanta ve společnosti je ale jen takové nalegračnělé shrnutí.

Kdysi jste v jednom rozhovoru uvedl, že chcete moralizovat. Proč vlastně nekážete prostřednictvím svých písní?
Já si v nich zatím zametám před vlastním prahem :-)

Bude to dlouhý proces?
Doufám, že se mi to nabádání podaří nějak do písně propašovat, aniž bych musel někomu radit, co a jak má dělat, nebo ještě hůře, abych se to snažil radit světu.

Měl jsem na mysli, zda budete ještě dlouho zametat.
Obávám se, že neustanu, prach se obloukem vrací stále zpět… Ale ne, nějak mám dojem, že je mi bližší vyprávět příběhy nebo ukazovat obrazy, ze kterých plynou nějaká ponaučení. Zní to hrozně, začínám se tomu usmívat.

O čem by ta ponaučení měla být? Jestli se to dá vůbec nějak shrnout.
Právě že nedá. Nebo podobně vágně, například že svět je takový, jaký je, a to dokonce jen z mého pohledu. Hm, takže jsou to vlastně takové subjektivní dokumentární zvukomalebné lyrickoepické, zlomky, cha. Nebo dokonce nějaká podobná „uživatelská rozhraní“ :-)

Vraťme se k tomu vašemu sociologickému tématu. Jaké je ono postavení muzikanta ve společnosti?
Jak kterého. Jedna píseň naznačuje, jaké by to mohlo být, když někomu dochází dech, až vlastně medializace jeho osoby převáží nad jeho novou prací. Druhá je o maníkovi, který se prostě rozhodl, že bude hrát a hrát, svatby, pohřby, křtiny, čímž získává původnost své profese, a přestože se svět kolem něj mění, on zůstává poměrně nedotčen. V další zase bojovně mávám korouhví, že nebudu módní jen pro „falešnou slávu a pár špinavejch dukátů“, když naslouchám svému vnitřnímu pohnutí a tak. Ale nejsou to stěžejní nebo jednoznačné motivy, spíše jen úhly pohledu na nějaký výsek skutečnosti, ze kterého se mi svět pozoruje snáze, protože to nějakým způsobem žiju a odrážím, hm. Takže jsme opět u hledání koně.

A u subjektivních zvukomalebných lyrickoepických dokumentárních zlomků.
Přesně tak.

Jste vy jedním z těch zmíněných muzikantů?
Do určité míry všemi, alespoň v představách. Ale myslím, že jsou to jiní lidé, alespoň tam, kde nepíšu v první osobě jednotného čísla.

Takže cítíte své postavení ve společnosti jako pěkný pelmel? Není divu, o rozchod a návrat k přítelkyni se zajímá bulvár, píseň On My Head si pobrukují i hudebně méně nároční posluchači, Illustratosphere naopak ti nejnáročnější.
Co se dá dělat?

Naštěstí s bulvárem nemám zkušenost. Za čtyřicet let asi vaše rodinné rozpory bulvár zajímat nebudou, jakou sociální roli byste chtěl mít v té době? Prostřednictvím svých písní kázající moudrý stařec?
Představuji si takové tiché polozapomenuté ústraní s občasným výstupem v podobě nějakého drobného oduševnělého dílka… Já nevím. Doufám, že s ním budu sžitý, ať bude jakékoliv. Ale bylo by dobré, kdyby nás občas zahráli v rádiu, bude-li ještě v roce 2048 nějaké.

CV:
Dan Bárta (38)
Zpěvák, hudebník, skladatel, textař. Narodil se v Karlových Varech. V Plzni absolvoval nástavbové studium pro rentgenové laboranty a současně hrál v rockové kapele Tom Sawyer. Podstatně úspěšnější byl na začátku devadesátých let s kapelou Alice, s níž nahrál tři desky. Ještě než od ní odešel, spolupracoval již s J. A. R. a natočil desku se skupinou Die El. Eleffant!. V polovině devadesátých let účinkoval v muzikálech Jesus Christ Superstar a Evita. Až do roku 1998 hrál v popové a taneční kapele Sexy Dancers. Po bilančním albu Dan Bárta & …. z roku 1999 připravil o rok později jazzově laděnou desku Illustratosphere. Muzikanti, kteří ji nahráli, dále působí s Bártou ve stejnojmenné skupině, která již vydala další dvě alba.