Moderní ekonomiku zaplavila vlna procesu zvaného vertikální integrace, kdy úspěšný byznys expanduje tak, aby vlastnil co největší část vlastního dodavatelského řetězce. Ale má to svá rizika.
A nejde jen o digitální ekonomiku. Delta Airlines v roce 2012 koupily vlastní ropnou rafinerii, aby měly vždy dost paliva. Italský výrobce sladkostí Ferrero Rocher nedávno koupil v Turecku továrnu na zpracování lískových oříšků, klíčové ingredience svého nejdůležitějšího produktu, Nutelly. Kavárenský řetězec Starbucks dosáhl podle svého zakladatele Howarda Schultze „extrémní míry vertikální konsolidace“, když kávu nejen servíruje, ale také sám pěstuje a praží.
Opačný případ poskytuje Boeing a jeho letoun Dreamliner 787. Americký letecký výrobce chtěl v minulé dekádě vytvořit přelomový produkt, jenž ušetří 20 procent paliva, dá firmě náskok před konkurencí ve využití nových materiálů a vůbec bude technologickým zázrakem. Mělo to však háček: aby Boeing dosáhl co nejlepších výsledků v každé oblasti, najal na každou z nich specializovanou firmu. Celkem tak outsourcoval 70 procent výroby letounu, kterou si mezi sebou rozdělilo celkem 504 dodavatelů od Švédska po Japonsko.
Trable na sebe nenechaly dlouho čekat: jedna firma trpěla stávkami, druhá dodala svůj díl pozdě, prvky jedné provenience si nerozuměly s komponenty výrobce jiného a tak dále. Dopadlo to tak, že Dreamliner měl začít komerčně létat v roce 2008, ale až v polovině roku 2011 dokončil zkušební provoz – poté, co firma byla nucena řadu svých dodavatelů prostě převzít (pod tlakem okolností dráže, než by jinak bylo rozumné).
Společný jmenovatel, jenž má vertikálně integrovaným firmám poskytovat výhodu před konkurenty, je to, že mají blízko k zákazníkům. „Odpověď na otázku, kdo vyhraje na svém trhu, lze jednoduše shrnout,“ cituje deník Wall Street Journal investora rizikového kapitálu Anshu Sharmu, „bude to ten, kdo svému zákazníkovi lépe rozumí.“
Více čtěte v novém vydání týdeníku Euro
