Je to až pozoruhodné, s jakou rychlostí se dokázal dohodnout nový ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík se správcem českých veřejných financí Andrejem Babišem na zvýšení platby za státní pojištěnce v příštích třech letech. Co rok, to tři a půl miliardy navýšení.
Dřív, než vás napadne, že „Andrej před volbami měkne“, případně že se mu vůbec nechce přenechat sociálním demokratům zdravotnictví jako potenciální téma před podzimními parlamentními volbami, podívejte se na čísla.
„Státní pojištěnci“, tedy děti, rodiče na mateřské, nezaměstnaní a důchodci (přesné vymezení najdete na odkazu), představují nadpoloviční většinu české populace, téměř šest milionů lidí, za které však stát loni zaplatil podle ministerstva financí 62,253 miliardy korun. Kdysi vyšli „erární pojištěnci“ český stát podstatně levněji – ještě v roce 1995 pouhých 13 miliard korun a před deseti lety 47 miliard korun.
Jak by argumentoval zdravotnický ekonom na Ludvíkově straně?
Populace stárne a většinu péče čerpají starší ročníky – to jistě není průlomové zjištění, ale ekonomické důsledky doceníte srovnáním delší časové řady. Ještě na začátku tisíciletí stála péče o muže ve věku nad 85 a více let necelou miliardu korun, protože ho dožíval málokdo. V roce 2013 už náklady pro tuto věkovou skupinu mužů překročily hranici tří miliard korun a samozřejmě dále rychle stoupají.
Jedním z důvodu není jen prodlužující se délka dožití, ale bohužel i vysoká zátěž nemocemi u mnoha seniorů, které trápí ne jedno, ale hned několik chronických onemocnění. Takže v těchto kategoriích nehledejme u výdajů na zdravotní péči nějaký lineární průběh, křivka je podstatně strmější než růst příjmů ze zdravotního pojištění, s nímž zdravotnický rozpočet stojí a padá. Jinak řečeno, pokud má s touto demografií a nákladností péče zdravotnický rozpočet fungovat, musí růst i platby za státní pojištěnce.
Jak by argumentoval zdravotnický ekonom na Babišově straně?
V Česku jsou úhrady na zdravotní péči zejména v nemocnicích zcela nepřehledným systémem, kde ministerstvo zdravotnictví evidentně pracuje se systémem bulharských konstant, jejichž funkcí je zajistit, aby bylo pokryto hospodaření fakultních nemocnic, jejichž zřizovatelem je - chvilka napětí - ministerstvo zdravotnictví.
Tenhle exemplární konflikt zájmů se nepodařilo vyřešit za čtvrt století a uvidíme, jak se posune příprava zákona, který by postavení univerzitní nemocnice upravil a jejich řízení odstátnil, na čemž se údajně Ludvík s Babišem také dohodli. Zatímco návrh zákona o neziskových nemocnicích byl z ekonomického hlediska paskvil, na potřebě statutu univerzitní nemocnice se shodnou všichni (bitva bude o konkrétní corporate governance, protože jde o vliv a velké peníze).
Čtěte komentář autora k italskému bankovnictví:
Každopádně přechod na úhrady pro nemocnice podle případových diagnóz (DRG), který není vyloženým taháním zajíců z klobouku, a nový statut univerzitních nemocnic jsou dvě věci, na nichž ministerstvo financí v jakémkoli obsazení musí trvat, aby mělo elementární důvěru v oprávněnost rozsahu rozpočtového transferu do zdravotnictví. Platby za státní pojištěnce byly původně takovým provizoriem, než se přejde k jiné konstrukci výpočtu pojistného. Ovšem tohle provizorium se ukázalo být pozoruhodně dlouhověkým a vzhledem k tomu, že naprosto neexistuje základní politický konsensus, jak je nahradit, tady ještě dlouho zůstane.
Ministr Ludvík mluví o dohodě s Babišem jako o„přijatelném kompromisu“. Pokud jeho podstatou jsou nominálně fixované platby z rozpočtu až do roku 2020, výměnou za upuštění od indexace plateb za pojištěnce (to znamená, že nebudou dalším mandatorním výdajem, což finance při zdravém rozumu nikdy nemohou přijmout, jinak ztrácejí nad výdaji kontrolu), pak to rozhodně není Babišova prohra.
Pokud by ještě Ludvík popohnal práce na novém úhradovém mechanismu, které má na starosti jemu podřízený ústav zdravotnické informatiky (ÚZIS) vedený docentem Duškem, a předložil status univerzitní nemocnice, který je zbaví přímé podřízenosti ministerstvu zdravotnictví, pak to není kompromis, ale vykročení správným směrem, které zaslouží pochvaly.
A jistěže Andrej Babiš musí být spokojen, když se s Ludvíkem dohodl na dealu, který fakticky znamená, že kartou financování zdravotnictví už sociální demokracie před volbami nemůže dost dobře hrát.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
