Včera jsme si odbyli šichtu pro stát a teď už pracujeme na sebe. Alespoň podle Liberálního institutu a jeho výpočtu dne daňové svobody. Což má být rekordně krátká doba, jíž se samozřejmě nemohl nepochlubit náš premiér v demisi a neprohlásit to za svou velkou zásluhu.
Pomiňme, že podle společnosti Deloitte to správné datum vychází až na 23. června. A také přiznejme, že na zkracování lhůty, po niž pracujeme na stát podle metodiky Liberálního institutu, má Andrej Babiš skutečně svůj významný podíl, byť to není úplně na chlubení a není na to sám.
Ta metodika totiž vychází z podílu veřejných výdajů na hrubém domácím produktu. A veřejné výdaje v posledních letech rostou pomaleji, než je zvykem, protože proti růstu nákladů na provoz státu působí pokles investic do infrastruktury. Zkrátka stát nestaví silnice, dálnice, školy a nemocnice, a tak nám ta daňová svoboda vychází drobet lépe.
Když se podíváme na jiný ukazatel, který vypovídá něco o tom, jak nás stát odírá na daních, bude to vypadat trochu jinak. Složená daňová kvóta, která poměřuje poměr vybraných daní a pojistného na hrubém domácím produktu, začala za minulé vlády velmi výrazně růst, a to stále pokračuje. Z 33,1 procenta jsme letos na 34,3 procenta. V korunovém vyjádření je to něco kolem šedesáti miliard korun vybraných nad úroveň daňových poměru z doby před pěti lety.
O daních v Česku:
Esej: Daňové reformy jsou permanentně mimo mísu
Je to samozřejmě dané z významné části růstem zaměstnanosti a tím i počtu lidí platících zdravotní a sociální pojištění. Ale své si přihodilo třeba i zvýšení spotřebních daní z tabáku a některé další úpravy daní a přiznejme, že i zvýšení efektivity daňové správy může mít nějaký význam. Každopádně o nějakém snižování daňové zátěže nemůže být vůbec řeči.
Ne, že by to bylo něco, co naše ekonomika naléhavě potřebuje. Naše daňová zátěž je ve srovnání se stejně vyspělými zeměmi průměrná. Byť těm, co daně platí, přijde zátěž nepřiměřeně vysoká a těm, co z těch daní žijí, naopak hanebně nízká. Protože těch druhých začíná být většina, buďme rádi za to, co máme.
Na druhou stranu daleko větší pozornost by si zasloužilo přemítání, co vláda s takto vybraným penězi dělá. A to, jak je naznačeno výše, není k žádnému nadšení. Růst počtu státních zaměstnanců a jejich platů, zavádění jízdného skoro zadarmo pro důchodce a studenty, rozdávání kdekomu a proti tomu silné zaostávání v péči o to, jaká bude infrastruktura, věda a výzkum a další záležitosti podstatné pro budoucnost země, je tristní.
Přečtěte si další komentáře Pavla Párala:
