Poldi Kladno
Prvních sto let prožily kladenské hutě poměrně v klidu. Posledních deset znamenalo katastrofu. Nejen pro značku paní Poldi, ale i pro město, které kolem ní vyrostlo. Kladenské ocelárny jsou prvním průmyslovým kolosem, který se dostal do bankrotu.
Kladenské hutě a značku Poldi nedostal na kolena konkurs, ale to, co mu předcházelo. Areál tmavnul už od roku 1995 a v roce 1996 se výroba definitivně zastavila. A eprve v rámci probíhajících konkursů se ji podařilo částečně obnovit.
V roce 1992 se původní Poldi rozpadla na dvacet nástupnických firem. Po nepovedené privatizaci a příchodu Vladimíra Stehlíka je jich nyní v konkursu sedmnáct. Jejich problémy se násobí, protože pro většinu z nich přišlo i toto krajní řešení pozdě.
Nejdůležitější firmy oceláren (Poldi-Ocel, Poldi-Ušlechtilé oceli a Poldi-Konstrukční oceli) do konkursu spadly až v roce 1997. Pozdě to bylo hlavně proto, že už dva roky nevyráběly.
Nového majitele má díky konkursu zatím jen původní historické jádro hutí, dceřiná společnost Poldi-Ušlechtilé oceli. Její budovy a pece se rozsvítily jako první, když v nich vloni na jaře začaly vyrábět Železárny Hrádek. I tento nový vlastník však nyní těžce dobývá ztracené trhy. Kuriózní je, že se rodina Stehlíků chce přes Hrádek vrátit do Kladna. Nabídla totiž jménem záhadného amerického trustu v minulých dnech Železárnám Hrádek odkup Ušlechtilých ocelí za 500 milionů korun.
Zatímco u společnosti Ušlechtilé oceli se podařilo firmu prodat vcelku a oměrně rychle, u dalších klíčových částí oceláren tento prodej vázne. V srpnu loňského roku přesto částečně ožila také novější ocelárna Dříň, kde si Třinecké železárny pronajaly jednu z válcovacích tratí Poldi-Konstrukční oceli. Původní dvousměnný provoz nyní rozšiřují na čtyřsměnný.
Ostatní části relativně mladičké ocelárny (Dřín byl dokončen až v roce 1986) zatím uplatnění nenašly. Stejně jako bývalé provozy mateřské firmy Poldi-Ocel, kde už polorozpadlé zařízení pokrývá několikacentimetrová vrstva prachu. Třinecké železárny sice chtějí i tyto provozy koupit, prodeji však údajně brání soudní spory, které vznikly kvůli dřívějším převodům majetku.
Opuštěné haly jsou podle odborníků sice smutným, ale nevyhnutelným koncem. V osmdesátých letech kladenské hutě vyráběly až milion tun oceli ročně, v té době ovšem bylo Československo „kovárnou Evropy . Říkala to oficiální propaganda, která se však už méně chlubila tím, že tato kovárna vyrábí hlavně pro země RVHP.
Přesto se ještě v letech 1991 a 1992 produkovalo 500 až 550 tun železa na jednoho obyvatele, tedy o 200 kilogramů víc než v západní Evropě. „Bylo zřejmé, že toto předimenzování přinese obrovské potíže, tvrdí dnes náměstek Hutnictví železa Jaroslav Dušek. Podle jeho odhadu mohou dnes kladenské ocelárny najít odbyt tak pro desetinu své kapacity.
Železárny Hrádek, které vloni v Kladně obnovily výrobu ušlechtilých ocelí a plánovaly po jejím rozjezdu produkci až 140 tisíc tun ročně, mají letos odbyt pro 90 tisíc tun. I tento plán však nyní kvůli finančním problémům korigují a počítají spíše se 70 tisíci tun. „Mysleli jsme, že to bude jednodušší, popisuje těžký návrat na obsazené trhy tajemník ředitele Poldi Kladno (odštěpný závod Železáren Hrádek) Dalibor Stejskal. Zahraniční odběratelé teď podle něho Poldovku testují. Vědí sice, že firma umí vyrábět kvalitní zboží, některé certifikáty jakosti se však ztratily a jiné propadly.
Rovněž původní tuzemští odběratelé, například Škoda Plzeň, mladoboleslavská automobilka či Aero Vodochody, teď nakupují hlavně v Itálii, i když jim doprava dodávky prodražuje. „Věřím, že je to jen otázka času a dosavadních smluv, zdůvodňuje nižší než předpokládaný odbyt Stejskal. I Dušek upozorňuje, že u speciálních druhů oceli je Poldovka jedinečná. Přesto se zatím do země dováží zhruba 70 tisíc tun oceli, které by se mohly v Kladně vyrábět.
Kromě ztráty původních trhů a celosvětové recese odvětví se na pádu kladenských hutí podepsaly také fatální chyby a trestné činy konkrétních lidí. V dlouhém seznamu chybujících by tak měla hned za Vladimírem Stehlíkem, jeho synem a společností Marko (firmu řídili až do roku 1997) figurovat jména vládních a bankovních úředníků. První zodpovídají za smlouvu o nepovedené privatizaci, druzí za poskytování předem ztracených úvěrů.
K velkým věřitelům patřily kromě bank i státní instituce, například Fond národního majetku a Správa sociálního zabezpečení. I když Stehlíkova Poldi neplatila věřitelům prakticky od roku 1994, s konkursem nikdo nespěchal. Ještě v únoru roku 1996 tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý veřejnost ujišťoval, že existuje řešení, které konkurs odvrátí. „S generálním ředitelem Vladimírem Stehlíkem jsme našli variantu, která by umožnila zabránit konfrontaci a okamžitým návrhům na konkurs, prohlásil tehdy. Spásnou variantou mělo být spojení se Soudkovou Škodou Plzeň.
Přestože první návrh na konkurs byl podán už v roce 1994 a k jeho prohlášení nedošlo kvůli formálním chybám, další návrhy následovaly až po zastavení většiny provozů v roce 1996. A jestliže se pak všechny tři klíčové firmy oceláren ocitly v konkursu až v roce 1997, bylo to hlavně kvůli úspěšné snaze Stehlíkových právníků.
Právě pro banky je konkurs Poldi příkladem, že domácí legislativa nedokáže věřitelům zajistit jejich práva. Někdy si ovšem nevidí na špičku nosu. Například Komerční banka nyní uplatňuje nárok na přednostní uspokojení pohledávky, a zdržuje tak dokončení konkursu, přestože její zástavní právo v tomto případě podle zákona zaniklo. Peníze totiž půjčila v době, kdy už byl podán návrh na konkurs.
I soudci přiznávají, že zákon není dokonalý. Jeho hlavní chybou je však podle nich to, že dlužníkům umožňuje příliš mnoho úhybných manévrů. Stehlíkům se v Poldi dlouho dařilo (právě s pomocí bank) proces nejprve oddalovat a poté protahovat a brzdit. Například jen na podjatost soudce jejich právníci podali jedenáct žalob. Dokončení konkursů a předání všech částí Poldovky novým vlastníkům nyní brání to, co následovalo v tomto „oddechovém čase . Poldi totiž mezitím několikrát změnila vlastníka. O „svůj majetek se tak nyní soudí například německá firma Spontan, která koupila akcie uměle vytvořeného Poldi Steel od lichtenštejnské firmy Blax Corporation. Na začátku devadesátých let zaměstnávaly kladenské hutě celou čtvrtinu obyvatel osmdesátitisícového Kladna. Teď do chátrajícího areálu přichází denně necelé dvě tisícovky lidí. V hutích se sice znovu pracuje, agonie však trvala příliš dlouho, takže je odepsalo i město. I když obrovské hangáry bývalé Poldovky zejí prázdnotou, nový průmyslový park se buduje na opačné straně Kladna.
