Jak by se mohla opět postavit na nohy

Společný experiment měl původně ...

zajistit prosperitu. Nedokázal to. Pro ozdravení ekonomiky by přitom stačilo docela málo.

Ve vzletném jazyce používaném při podobných událostech nejvyšší úrovně si dvoudenní schůzka šéfů evropských vlád v Lisabonu vysloužila označení “summit znalostí a inovací”. Vlastně proč ne? Byl březen roku 2000 a Starému světu se zdánlivě začínalo dařit. Růst evropského hospodářství akceleroval, zatímco ekonomika Spojených států zpomalovala. Zavedení eura jako nové jednotné měny pro 305 milionů Evropanů zdánlivě předznamenávalo blahobyt. V krátkém a zářivém okamžiku slávy se Evropa ocitla takřka v oblacích.

Jenže zřejmě vystoupala příliš vysoko a představitelé evropské patnáctky během dvou jarních dnů v Lisabonu ztratili kontakt s realitou. Zcela vážně se zavázali, že během deseti let dosáhne evropská ekonomika ročního růstu tří procent – tempa, jaké Evropa nezažila od počátku sedmdesátých let. Počet pracovních míst měl vzrůst o deset procent. Produktivita měla vyletět díky obrovskému technologickému pokroku. V roce 2010 bude Evropa disponovat nejdynamičtější ekonomikou planety – tak to alespoň slibovalo lisabonské usnesení.

Překvapivé je, že předložené cíle tehdy zpochybnilo jen málo Evropanů. Jedním z nich byl tehdejší náměstek polského ministra zahraničí Radek Sikorski. Bývalý funkcionář Solidarity má dlouhodobou zkušenost s úředními polopravdami. Když ve své varšavské kanceláři sledoval zprávy z Lisabonu, tak smíchy málem spadl ze židle. “Popravdě řečeno,” vzpomíná Sikorski, který se nyní specializuje na transatlantické vztahy, “jsem se tak nezasmál od dob, kdy komunistické politbyro zveřejňovalo naprosto nerealistické prognózy ohledně budoucí výroby. Bylo to úplně stejné.”

Propaganda? Nejsme daleko od pravdy. V posledních dvou desetiletích Evropa prošla řadou ekonomických lží. Jednotný trh podpoří hospodářskou aktivitu. Zavedení Eura odstartuje nový rozkvět. Rozšíření Evropské unie na východ obnoví moc Starého světa. Trpkou realitou je, že dnes je EU neschopnou ekonomikou par excellence a už druhou dekádu stále zaostává za Spojenými státy. Doběla rozžhavená americká ekonomika akcelerovala ve třetím čtvrtletí na 7,2 procenta, oproti očekávanému růstu 0,3 procenta v eurozóně, a tím jenom podtrhla prohlubující se propast. Dokonce i japonské hospodářství letos roste dvakrát rychleji (viz graf). Hrubý domácí produkt na Evropana, který vzrostl z padesáti procent americké úrovně v roce 1950 na osmdesát procent v roce 1990, nyní znovu propadl na 65 procent a stále klesá. André Sapir, ekonomický poradce prezidenta Evropské komise Romana Prodiho a zároveň autor zničující kritiky evropské konkurenceschopnosti, připouští, že počínaje jednotným trhem až po jednotnou měnu nesplnila evropská politická opatření to, co se od nich očekávalo. “Skutečností zůstává, že růst v Evropě za posledních dvacet let nebyl příznivý,” dodává Sapir.

Zatím nejsou na obzoru skoro žádné dobré zprávy, které by tyto chmury zaplašily. Alespoň že šéfové evropských vlád a mnozí občané konečně dostali strach: uvědomili si, že musí přebudovat poválečný evropský sociální stát, nebo zůstat o tolik pozadu za Spojenými státy, že už je nikdy nedohoní. Navíc si Evropa musí hlídat i jiné země. “Před dvěma roky se ještě s Čínou vůbec nepočítalo,” říká Erkki Liikanen, evropský komisař pro podnikání a informační společnost. “Nyní již představuje pro Evropu velkou hrozbu.” Liikanenův největší problém: evropské investice do výzkumu a vývoje zaostávají nejen za Spojenými státy, ale i za východní Asií. “Evropa ztrácí půdu pod nohama,” tvrdí mocný generální ředitel společnosti Nestlé Peter Brabeck-Letmathe.

A teď ta dobrá zpráva: Evropa může najít potřebná řešení. Rychle rostoucí země, jako jsou Finsko, Irsko a Španělsko, s prorůstovou politikou experimentují už léta. Dokonce i ve francouzsko-německo-italském jádru eurozóny jsou vůbec poprvé zpochybňovány některé posvátné zásady poválečné éry. Začínají se snižovat daně, důchodové zabezpečení se reformuje tak, aby občany přimělo pracovat delší a nikoli kratší dobu a redukují se příliš štědré podpory v nezaměstnanosti. Ve Francii se diskutuje o výkonovém platu pro horní vrstvy šestimilionové armády státních úředníků. V Německu kancléř Schröder přesvědčil parlament, aby koncem října schválil reformy, které v příštím roce umožní snížit podporu v nezaměstnanosti, což je věc, o kterou se nepokusila za celou dobu své vlády ani premiérka Margaret Thatcherová. “Po mnoho let existovala hráz, která bránila velké reformní vlně,” říká Kurt Biedenkopf, bývalý premiér východoněmecké spolkové země Sasko. “Teď se konečně začíná hroutit.”
Stejně jako mnoho kritiků i Biedenkopf tvrdí, že současné reformy přicházejí s křížkem po funuse. Nejsou dost rozsáhlé a bude příliš dlouho trvat, než budou mít nějaký efekt. Odpůrci změn naopak neustále varují, že protržní reformy změní Starý svět na nelítostnou a nestabilní ekonomiku amerického typu, kterou Evropané nebudou tolerovat. Tyto názory nacházejí širokou odezvu.

Proto je nepravděpodobné, že dojde k radikálnímu posunu směrem k masivní deregulaci pracovních trhů. Pokud by však Evropa podnikla alespoň nějaké kroky krátkodobého charakteru, mohla by získat hmatatelný důkaz v podobě vyššího tempa růstu. Mohl by to být skutečně počátek “Nové Evropy”, v níž by se zachovaly klíčové prvky tolik milovaného sociálního státu, například neexistence extrémní chudoby, ale současně by se objevily známky hospodářského rozvoje. Ze studie BusinessWeek/Global Insight vyplývá, že řada drobných opatření by během příštích deseti let mohla zvýšit roční tempo růstu Německa o půl procenta. Všechna by ovšem musela být konkrétní a důrazná - od snížení daně z příjmu na 33 procent (z průměrné evropské úrovně 38 procent), posunutí důchodového věku na 67 let z nynějšího průměru 63 let, zvýšení tlaku na nezaměstnané, aby se stěhovali za pracovními místy – aby prokázala, že Evropě může i přiměřené množství změn skutečně pomoci (viz tabulka). Pouhé navýšení HDP o 0,2 procentního bodu by například mohlo ve Francii do roku 2010 vytvořit více než milion pracovních míst. “Může to být evropský model ke generování růstu. Starý kontinent nutně nemusí jít americkou cestou,” říká Nariman Behravesh, hlavní ekonom společnosti Global Insight se sídlem v Lexingtonu ve státě Massachusetts.

Skrytý potenciál

Nevýrazný růst a nejistá budoucnost nutí Evropany, aby svá eura spíše šetřili než utráceli. Pokud by spotřebitelé měli jistá zaměstnání a cítili se bohatší díky snížení daně z příjmu, byli by ochotní utrácet víc peněz, a tak podpořit růst. Už tomu začínají rozumět i politici. Přední německý politik pravého středu Friedrich Merz se nedávno odpoutal od minulosti a navrhl výrazné zjednodušení složitého německého daňového zákona a snížení nejvyšší sazby z příjmu ze 48,5 procenta na 36 procent. Návrh by do ekonomiky napumpoval odhadem 11,6 miliardy dolarů. “Evropa má obrovský růstový potenciál,” tvrdí Michael Hume, hlavní ekonom pro evropskou oblast ve společnosti Lehman Brothers.

Tento potenciál musí Starý svět co nejrychleji uvolnit. Dnes jsou ekonomiky Spojených států a Evropy zhruba stejně velké. Vyjdeme-li ze současných trendů, bude za jednu generaci hospodářství USA dvakrát větší než evropské, uvádí Charles Grant, ředitel londýnského Centra pro evropskou reformu. A to dokonce i při započítání rozšíření EU na východ. “Vzhledem k tomu, že rozdíl tolik narůstá, je stále těžší odstranit problémy v transatlantické komunikaci,” domnívá se Ulrike Guerotová, expertka na zahraniční politiku v berlínské DGAP. “Za chvíli už vůbec nepůjde o jednání rovnocenných partnerů.”

Politická cena za stagnaci zatím prudce stoupá. Naprostá porážka švédského referenda o přijetí eura ze 14. září vyvolává otázky o dlouhodobé soudržnosti Evropské unie. Pro Švédy stejně jako pro mnoho dalších Evropanů – od tradičně nezávislých Britů a Dánů až po bezstarostné Španěly a menší, rychle rostoucí země jako je Finsko, Irsko a Holandsko – se unie stále více stává synonymem pro pomalý růst, vysokou nezaměstnanost, ochranu upadajících odvětví a náklonnost Bruselu vůči Německu a Francii. Jestliže se však ostatní, jakoby okrajové státy, dávají do pohybu, pak právě od nich vychází naděje. Pokud bychom totiž z hodnocení vyňali Německo, Francii a Itálii, evropské tempo růstu by vypadalo podobně jako výkon Ameriky za poslední desetiletí. Na druhé straně by ovšem bez těchto tří zemí, které tvoří více než polovinu evropského HDP, z Evropy mnoho nezbylo. Nicméně Finsko i Irsko od počátku devadesátých let vykazovaly větší růst než Spojené státy. Poradce banky Barclays, ekonom Christopher Smallwood, odhaduje, že Velká Británie během jedné generace předstihne Německo a stane se největší evropskou ekonomikou. “Rozdíly v rámci Evropy jsou ve skutečnosti větší, než rozdíly mezi evropským průměrem a Spojenými státy,” upozorňuje Daniel Gros, šéf bruselského výzkumného Centra evropských politických věd.

Úspěšné země

Příkladem může být například Dánsko. Už na počátku devadesátých let zavedlo rázná opatření, které usnadňovala přijímání a propouštění zaměstnanců. Následoval trvalý růst počtu pracovních míst. Dnes tento poloostrovní stát s 5,2 milionu obyvatel vykazuje šestiprocentní nezaměstnanost, zatímco v Německu se tento ukazatel pohybuje kolem deseti. Dánská ekonomika od roku 1994 zaznamenává průměrné roční tempo růstu 2,6 procenta, ve srovnání s pouhými 1,4 procenta v Německu. Dánové snížili podporu v nezaměstnanosti i sociální odvody a zvýšili nepřímé daně. Uvolněné prostředky pak mohli přesunout do podpory vyššího vzdělání a výzkumu. Dnes je Dánsko třetím největším vývozcem léčiv na jednoho obyvatele, a patří mezi světovou špičku v biotechnologických patentech.

Úspěch Dánska a dalších zemí vytvořil pro ostatní Evropu mantinely, k nimž může směřovat. Díky jednotnému trhu a euru je nyní mnohem jednodušší sledovat rozdíly ve výkonech jednotlivých států. To vede k bezprecedentnímu zpochybňování německé Kündigungsschutz (legislativní ochrana zaměstnance před výpovědí – pozn. překladatele), která brání propouštění tím, že je pro zaměstnavatele časově i finančně velmi náročné. „Situace je taková,“ říká Jérôme Caille, generální ředitel obří švýcarské personální agentury Adecco, “že pokud určitá politika slaví úspěchy v jedné zemi, další si ji rychle vypůjčí.”

Ukažme si to na příkladu: loni v červnu přijel německý ministr práce a hospodářství Wolfgang Clement do Velké Británie, aby zjistil, jak nová labouristická vláda využívá takzvaná job centres k boji proti nezaměstnanosti mladých lidí. Clement dokázal prosadit opatření, která pouhé čtyři měsíce později vytvořila německou verzi britských středisek práce.

Dokonce i Francouzi nyní Brity uznávají. Premiér Tony Blair si nedávno vysloužil kladné hodnocení za úspěšné tažení v boji s nezaměstnaností, kterou ve srovnání s kontinentem udržuje na téměř poloviční úrovni. Levicový deník Le Monde 27. října uveřejnil nadšený úvodník nazvaný “Růst a zaměstnanost: Chvála Tonyho Blaira.” Francouzský list končí slovy: “Toto je jádro Blairovy politiky Nové linie: můžete přijít o místo, ale britská společnost vám zaručí, že najdete jiné.”

Přesto však na kontinentu neočekávejte thatcherovskou revoltu. “Nechceme žádnou léčbu šokem,” říká francouzský ministr pro záležitosti drobného podnikání Renaud Dutreil. I on sám však útočí na byrokracii kolem zakládání podniků ve Francii. Požadavek na minimální kapitálový vklad do nové společnosti snížil z třiceti tisíc na pouhé jedno euro, což je jedním z důvodů, proč nové podniky začínají růst jako houby po dešti. “Je pravdou, že za ostatními zaostáváme v takzvaném duchu podnikatelské kultury, ale pevně věřím, že nyní disponujeme růstovou politikou,” tvrdí Dutreil.

Francouzský ministr má své protějšky i v Itálii, i když je zatím není moc vidět. Italské odbory jsou totiž až po uši zaměstnané snahou zaručit lidem práci až do té doby, než získají nárok na důchod. Navíc kvůli občasným stávkám vypadá Itálie čím dál víc jako neřízená střela. Malé podniky však možná brzy čeká obrovská daňová úleva. Ministr financí a hospodářství Giulio Tremonti prosazuje snížení daně z kapitálových příjmů z devatenácti procent na pouhých 12,5 procenta pro fyzické osoby, a z padesáti na 33,5 procenta pro právnické osoby. “Dnes mají podnikatelé v Itálii lepší podmínky než kdekoli jinde v Evropě,” tvrdí Simone Cimino, ředitel soukromé milánské firmy Natexis-CAPE.

Velkou nadějí francouzských, německých a italských politiků je kumulativní efekt těchto opatření, které by nemusely tolik bolet. Ostře je sledují zejména malé země. Obávají se, že drobné reformy nepřivodí růst v srdci eurozóny dostatečně rychle. Navíc i politici z dynamické části Evropy váhají. Španělský premiér José María Aznar udělal pro španělský růst mnoho, ale když došlo na deregulaci trhu práce, přešlapoval na místě. Pokrok při deregulaci pracovního trhu v Německu a ve Francii by mohl nastartovat stejný proces i ve Španělsku. Menší státy už ovšem svoje plány splnily. Pokud se cíle lisabonského summitu nemají odkládat do stále vzdálenější budoucnosti, je nejvyšší čas, aby své plány začali plnit i nejdůležitější členové evropské rodiny.

DROBNÉ REFORMY S DALEKOSÁHLÝMI ÚČINKY Nabídka reformních kroků, jak ji vytvořil časopis BusinessWeek. Návrhy vznikly na základě rozhovorů s řadou ekonomů a ve spolupráci s firmou Global Insight, která s pomocí svých ekonomických modelů vypočítala dopady navrhovaných reforem pro Francii, Německo a Itálii. A neklamný závěr: i malý krok může mít velké důsledky. Celkově by se zredukovala velikost vlády i daňového zatížení, zvýšila zaměstnanost a podpořil ekonomický růst.

DANĚ:

• Postupné snížení daní z příjmů fyzických osob z průměrné úrovně 38 procent na 33 procent. Snížení nejvyšší daňové sazby ze 48 procent na 40 procent.

• Snížení nebo zrušení daně z kapitálových příjmů u akcií, které společnosti prodávají za účelem restrukturalizace.

ZAMĚSTNÁNÍ

• Usnadnit společnostem všech velikostí přijímání a propouštění zaměstnanců.

• Umožnit firmám přijímat zaměstnance na časově omezenou dobu a nenechávat volná místa.

• Zvýšit možnosti důchodců pracovat na částečný úvazek.

• Vázat dávky v nezaměstnanosti na ochotu stěhovat se za prací, a tím zvýšit tlak na nezaměstnané, aby si našli práci.

• Podporu v nezaměstnanosti omezit jen na dvanáct měsíců.

• Přesunout vyjednávání o mzdách ze státem sledovaných či ovládaných sektorů na jednotlivé firmy. Opatření je přesvědčí, aby investovaly v oblastech s vysokou nezaměstnaností, protože tam jsou nižší mzdy.

• Snížit odvody zaměstnavatelů na zdravotní a sociální zabezpečení o padesát procent a stimulovat přechod na soukromé pojištění.

• Vázat podporu v nezaměstnanosti na účast v rekvalifi-kačních programech.

• Do roku 2010 zvýšit podíl zaměstnaných žen v Německu a Itálii na evropský průměr.

• Zrušit omezení otevírací doby prodejen.

• Zrušit restriktivní opatření v právnických, lékařských a jiných odborných profesích.

INVESTICE

• Sjednotit evropská pravidla pro řízení burz cenných papírů a dluhopisů a zavést společný prospekt pro všechny evropské cenné papíry.

• Otevřít trh EU pro nákupy podniků v sousedních zemích.

• Privatizovat banky ve státním sektoru.

REÁLNÝ HDP
Roční procentní změna
2005 - 2010 - 2015

NĚMECKO
Bez reforem 2,06 - 1,73 - 1,71
S reformami 2,47 - 2,21 - 2,23

ITÁLIE Bez reforem 2,32 - 1,95 - 1,94
S reformami 2,59 - 2,1 - 2,31

FRANCIE Bez reforem 2,6 - 2,2 - 2,2
S reformami 2,8 - 2,4 - 2,5

MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI
V procentech
2005 - 2010 - 2015

NĚMECKO
Bez reforem 9,62 - 8,16 - 7,55
S reformami 10,77 - 7,25 - 4,24

ITÁLIE
Bez reforem 8,03 - 7,25 - 6,74
S reformami 8,66 - 6,6 - 4,38

FRANCIE
Bez reforem 8,8 - 7,7 - 5,2
S reformami 10,6 - 6,4 - 4,4

ZAMĚSTNANOST
V milionech
2005 - 2010 - 2015

NĚMECKO
Bez reforem 38,5 - 39,0 - 38,7
S reformami 38,6 - 40,1 - 41,4

ITÁLIE
Bez reforem 24,7 - 25,3 - 25,6
S reformami 24,8 - 25,7 - 26,7

FRANCIE
Bez reforem 25,2 - 26,1 - 26,8
S reformami 25,6 - 27,2 - 28,5

VLÁDNÍ DEFICIT
V procentech HDP
2005 - 2010 - 2015

NĚMECKO
Bez reforem 2,94 - 1,04 - 0,86
S reformami 2,88 - 1,19 - 0

ITÁLIE
Bez reforem 2,62 - 1,35 - 0,47
S reformami 2,95 - 1,58 - 0,02

FRANCIE
Bez reforem 3,3 - 2 - 1,3
S reformami 3 - 2 - 1

ŽELVY A ZAJÍCI Průměrný růst HDP v letech 1999–2003 (%)

• Irsko 7,6

• Lucembursko 4,1

• Řecko 3,8

• Španělsko 3,0

• Finsko 2,8

• Švédsko 2,7

• Velká Británie 2,5

• Francie 2,3

• Dánsko 2,1

• Portugalsko 2,0

• Belgie 1,9

• Rakousko 1,9

• Holandsko 1,9

• Itálie 1,6

• Německo 1,3

Zdroj: Eurostat

Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

Překlad: Jana Fantová, www.LangPal.com