Pravicové reformy nejsou cestou ke svobodnější společnosti
Mirek Topolánek neustále skloňuje slova „nezbytné reformy“ a předsedové koaličních stran Jiří Čunek a Martin Bursík mu přizvukují. K „nutným“ reformám vyzval i prezident Václav Klaus ve svém novoročním projevu a odhadl, že si je přeje polovina národa. Měsíce jsme bombardováni tím, že neproběhne-li zásadní reforma důchodů, za 30 let budou muset důchodci žebrat. I zdravotnictví se musí zreformovat, neboť jinak se také někdy zhroutí. V tomto případě se neuvádí 30 let, ale blíže neurčená doba od několika měsíců až po desetiletí. A roste nám také příliš rychle dluh veřejných rozpočtů. HDP se nám sice zvyšuje docela pěkně, ale nemusel by, nepřijdou-li hluboké reformy, které zabrání zadlužení našich dětí a vnuků.
Samoregulace společnosti.
Osobně možná žiji v naprosto mylné představě, že zásadní změny fungování společnosti, tedy „hluboké reformy“, se nemají kromě akutních krizových situací uskutečňovat skokově a úředně shora. Navíc si asi naivně myslím, že cílem zásadních změn má být zvýšení kvality života pro drtivou většinu příslušníků společnosti a že reformy jsou pouhým nástrojem, jak toho dosáhnout. A také že demokratická a svobodná společnost žádné politicko-úřednické, skokové a zásadní změny svého fungování nepotřebuje, neboť je díky vysoké míře svobody jednotlivců schopna trvalého vývoje a postupných změn - úprav svého chodu.
Ekonomické elity chtějí změny.
Zásadní politicko-úřednické zásahy vždy končí špatně, neboť i nejgeniálnější reformátor nedokáže ve spletité svobodné společnosti složené z milionů individuálních cílů a motivací odhadnout přesně skutečný dopad svých plánů. Je naprosto signifikantní, že zásadní a do značné míry experimentální změny realizovaly a realizují totalitní státy, v jejichž politických a společenských elitách je zakořeněná představa, že společnost lze přesně řídit a ovládat. Je bizarní, že nositelem této myšlenky se staly pravicové politické strany. Možná že to však nelogické vůbec není, pokud za hybatele změn budeme považovat cíle úzkých, ale velmi mocných ekonomických elit, které jsou nejvíce napojeny právě na pravicové strany.
Mlžení ohledně důchodů.
Ve vyjádřeních ODS se reformy staly samotným cílem snažení, a ne pouhým prostředkem ke zlepšení života lidí. Plánované reformy totiž spíše kvalitu života většiny lidí zhorší, a proto se odůvodňují tím, že jinak to nejde a že jsou „nezbytné“, neboť bychom ztratili konkurenceschopnost. Otevřou však také nebývalé možnosti úzké manažersko-velkopodnikatelské elitě k expanzi a k růstu jejích zisků.
Situace ohledně důchodů se záměrně zamlžuje a komplikuje, aby výsledkem byl systém, v němž lidé, pokud možno povinně, musejí svěřovat část svých peněz soukromým společnostem, které na nich budou pohádkově bohatnout a jejich skutečné majitele odbudou nějakým drobtem, což je ještě ten lepší případ. V tom horším za desítky let skončí jako finanční letadlo a zbankrotují - prostě jim nevyšel podnikatelský záměr. Lidé spořili zbytečně.
Vydělávají jen managementy.
Po celou dobu takzvané důchodové reformy bude stát řešit situaci, za níž nejprve bude hledat zdroje dofinancování deficitu průběžného systému v naději, že jednou zestárnou generace, které si již naspořily, aby v čase, kdy to nastane, zase hledal zdroje, jak vykompenzovat vykradené fondy. Povinné spořicí systémy totiž fungují tak, že si lidé část peněz rovnou ukládají na „svůj“ domnělý účet u soukromého subjektu a o tuto částku je pak nižší platba do státního solidárního balíku. Ten se tudíž okamžitě ocitne v deficitu, který se řeší buď strmým poklesem současné výše důchodu, což je politická sebevražda, nebo půjčkou. Reformátoři také cudně mlčí o tom, že zatímco státní důchodový systém spotřebuje na svůj provoz zhruba jedno procento vybrané částky, soukromé spořicí společnosti mezi deseti až dvaceti procenty. Na systému tedy skutečně vydělají jen majitelé a managementy finančních ústavů, které soukromé důchodové účty vedou.
Zneužívání zdravotnictví.
Stejnou snahu vidíme i ve zdravotnictví. Podnikatelské skupiny se chtějí dostat k zaručenému přijmu dvě stě miliard korun ročně, které se povinně vyberou jako zdravotní daň - pojištění. Chtějí odstranit veřejnou kontrolu a regulaci nakládání s takto vybranými penězi, neboť vidí, že bez toho se jim naskýtají pohádkové možnosti. Co na tom, že tyto peníze lidé povinně platí, aby měli na co nejlepší léčbu, až onemocní. Tady se hraje o šanci ukousnout co největší díl z těchto prostředků pro své podnikání a zisk. Spotřebitel-pacient se ošálí drahou reklamou, blokádou - zatajením skutečného stavu věci. V nejlepším případě monopolním postavením, které je pro zdravotnictví naprosto typické. Ideální je vytvořit uzavřený „mafiánský“, slovenský řetězec, v němž stejná soukromá společnost vlastní zdravotní pojišťovny, nemocnice, polikliniky a lékárny. Je to dokonalý mlýn na zdravotní daně, ze kterého se majitelům nic neztratí.
Léčba deficitu státního rozpočtu.
Několika desítkám tisíc lidí s vysokými příjmy se už nechce být „tak hodně“ solidární se zbylými deseti miliony obyvatel, a proto vymýšlí „daňovou reformu“. Chtějí zrušit daně z dividend, aby si nemusely krátit vyplácené miliony či desítky milionů korun. Pro top manažery je přínosná rovná daň a stropy na sociální a zdravotní pojištění. Kombinace těchto opatření jim přinese měsíčně několik desítek tisíc korun navíc. Politici z ODS pak mají jen několik málo možností, jak výpadek ve výběru daní a v sociálně-zdravotním pojištění kompenzovat. Buď více zaplatí střední třída a výpadek srovná, nebo se sníží rozsah veřejných služeb. Svalit najednou celé břemeno výpadku výběru daní na střední třídu je politicky riskantní, a proto se přesun uskuteční v několika postupných krůčcích, aby si to většina neuvědomila. Smutné na tom je, že u nás je střední třída poměrně chudá, což není pro další vývoj společnosti vůbec zdravé. Výpadek ve veřejných rozpočtech nebude možné rychle srovnat, a proto už pravicoví politici veřejnost připravují na to, že „léčba“ deficitu státního rozpočtu daňovou reformou povede přes jeho prohloubení. Je to, jako by lékař vysvětloval pacientovi, že jeho vyléčení povede přes smrt.
Zoufalý stav veřejných služeb.
Úplnému zhroucení veřejných rozpočtů budou muset pravicoví politici tedy částečně čelit i snížením rozsahu a kvality veřejných služeb. Na každém kroku vidíme, že v České republice je sektor veřejných služeb stále zanedbán a podfinancován. Desítky nemocnic jsou v zoufalém technickém stavu. Stovky škol potřebují rekonstrukci či dostavbu. Mizerné platy mají zdravotníci, učitelé a vědci. Stovky cenných kulturních památek chátrají a desítkám z nich hrozí zánik. Silnice vypadají jako tankodromy. Vybydlené policejní služebny leckde připomínají příbytky sociálně nejslabších vrstev. Schází čističky odpadních vod, stovky hektarů zničené přírody marně čekají na rekultivaci. Ulice měst a městeček jsou plné louží a bláta, scházejí stovky kilometrů chodníků. Ve Švédsku, Dánsku či Německu podobné „obrázky“ skoro nevidíte. Tamní obyvatelé sice platí vysoké daně, ale jejich dopad je patrný na první pohled.
Nepředvídatelné důsledky.
Snižování daní a navíc takové, které prospěje výhradně několika tisícům těch nejbohatších, není cestou k tomu, jak rychle dohonit například švédský standard společnosti, ale jen k tomu, jak na tom být ještě hůř, než jsme dnes. Z mého pohledu nejsou „hluboké reformy“ dnešní trojkoalice cestou ke svobodnější a bohatší společnosti, v níž se investuje do ochrany životního prostředí, kulturního dědictví, vzdělanosti nejširších vrstev a důstojných podmínek k životu pro všechny, kdo tyto podmínky chtějí. Naopak jde o reformy pro reformy, o experimenty s nepředvídatelnými důsledky a o pokus zprivatizovat veřejné rozpočty. Není to cesta ke Švédsku, Německu či Dánsku, ale k blátivým ulicím, ještě děravějším silnicím, mizerným školám a nemocnicím, chátrajícím památkám a exodu lékařů a vědců. Jsem velmi zvědav, jak s tím budou voliči zelených, lidovců a ODS spokojeni.
