Mirek Topolánek dodržel sliby, teď bude opatrnější
Divit se, že Mirek Topolánek znovu přežil téměř jistou politickou smrt, když se mu minulé úterý povedlo protáhnout sněmovnou svůj batoh i s výbušnou Tlustého svačinkou či tlejícím čunkovským jablkem, je zbytečné. Už jsme si zvykli, že premiér a šéf občanských demokratů je telátkem štěstěny i mistrem nevýhodných kompromisů, který se rád směje naposled. I když stabilizace veřejných rozpočtů bude mít podobu ušitou převážně lidoveckým ministrem financí Miroslavem Kalouskem s narychlo pořízenými výšivkami z dílny Vlastimila Tlustého, to podstatné pro Topolánka a jeho tým - udržení pravozelené koalice a vlády - zůstává beze změny.
ODS loni vyhrála volby, protože slibovala razantní změnu kurzu a hlavně nižší daně. Premiér udělal dobře, že přes obrovské povolební potíže oba cíle neztratil ze zřetele a že zůstaly i leitmotivem přijaté finanční reformy. Zatímco reformista Vladimír Špidla se před čtyřmi lety utopil v detailech a svou volební hřivnu rozměnil na drobné, Topolánkovo kormidlo stát pocítí. Jakkoli byly tahanice o batoh zmatené a nesrozumitelné, výsledkem je odvážný posun k mnohdy sice nepopulárním, ale předem slibovaným opatřením. Která česká vláda si dovolila zároveň zpoplatnit zdravotnictví, snížit sociální dávky a zvýšit dolní sazbu DPH? Takové skoky naposledy dělaly kabinety v první polovině devadesátých let. Lze se - dle politického zabarvení - ušklíbat, že Topolánek skáče do neznáma a že důsledkem přijatých změn může být hospodářská i sociální destabilizace, ale alternativa k Paroubkově zadlužovací cestě byla jen jedna. Nic nevadí, že na rozdíl od ambiciózní Modré šance je kompromisní batoh opatrný, krok vpřed je vyvažován třičtvrtěkrokem vzad s kalouskovsky odpovědným důrazem na rovnováhu příjmů a výdajů rozpočtu. Podstatné je, že batoh otvírá dvířka dalším nutným reformám a korekcím, které má vláda v programu a od nichž by navzdory pomalu aktuálním obavám o příští volební výsledek neměla ustupovat.
Právě to však v tuto chvíli hrozí. První vlaštovkou zpomalení může být odročení debaty o úpravě výše zdanění pro rok 2009. Topolánek utržil v souboji o batoh řadu ran od koaličních partnerů, a hlavně od Vlastimila Tlustého, potřebuje tedy oddychový čas. Jenže právě ten mu Tlustý nechce dopřát. Hraje vabank a využívá obratně každé skulinky, cítí příležitost stát se místo šéfa partaje dědicem pravicových tradic ODS neboli „ódéesovského myšlenkového schématu“, jak to kdysi nazval Václav Klaus. A boduje. Rebelovi vyhovuje, že ani schválení reformního batohu neuťalo vzrušenou debatu o daních a slevách na dani. Kalouskem nahlas vedené úvahy, jak by bylo dobré za rok vyřešit odložený renonc, jsou mu vodou na mlýn, protože může obhajobou pozic ODS - respektive své Modré šance - získávat pro svou osmičlennou platformu další spolustraníky. Příležitostí šponovat vnitrostranické zápolení a vyostřovat rétoriku bude dost a Topolánek těžko bude chtít být stejně radikální. Jednak se může vykázat řadou prakticky splněných předvolebních slibů, jednak je v jeho zájmu spory spíše uklidňovat, aby vláda vydržela co nejdéle. Opírat se však při tom jako dosud o nápady a sílu Kalouska nebude moci, to by ho Tlustým hecovaná partaj asi vypískala.
Z války o batoh vyšel oslabený i Topolánkův věčný rival Jiří Paroubek. Ačkoli vede totální válku proti vládě, prohrává bitvu za bitvou a v partaji mu mezitím roste konkurence v osobě sice cholerického, ale přece jen vtipnějšího a především méně frázovitého Davida Ratha. K tíži bude Paroubkovi přičtena i absence ČSSD při hlasování o pozměňovacích návrzích k batohu. Tu lze totiž interpretovat jako hození flinty do žita nebo přiznání nedůvěry k vlastním poslanců, eventuálně i zbytečné vyklizení prostoru komunistům. Ti se také hned chopili skvělé příležitosti předvést se národu jako jediná síla stojící v cestě pravicové přesile. Kromě KSČM se reformní klání příliš nepodepsalo ani na zelených, kteří do sporů příliš nezasahovali, jako by jim kromě zdanění energií byla hospodářská politika fuk. A co lidovci? Zahleděni do svých potíží kamenují rebela Ludvíka Hovorku, aniž by jim vadila podpora pro koalici od stejné odpadlých sociálních demokratů Miloše Melčáka a Michala Pohanky.
A stejně zvláštní je, že se Topolánek stává vítězem v situacích, z nichž by měl podle zdravého rozumu odcházet na štítě. Vždyť pacifikace nesmiřitelné Tlustého platformy se v době, kdy koalice už pracně dohodla reformní kompromis, zdála naprostou utopií. Podobně nepravděpodobné se na jaře zdálo, že by Topolánek ustál až do srpna Čunkovu aféru. Klíč k rébusu možná vězí ve větě, kterou Topolánek ještě jako šéf opoziční strany pronesl během kongresu ODS na podzim 2004. „Pokud platí teze, že politici nemají řídit byznys, pak ji Zemanova, Špidlova a v maximální míře Grossova vláda postavily na hlavu: Byznys řídí politiku!“ Co asi řídí a podporuje vládní politiku v současnosti?
