Vánoce, které slaví na celém světě, odrážejí specifika místních kuchyní. Zatímco u nás a v německy mluvících zemích se peče vánoční cukroví, například v Anglii nesmí na stole chybět jiný dezert - pudink.
Foto: archív Profit
K (nechvalně) proslulým vánočním dezertům nepochybně patří anglický pudink, který tak nějak vystihuje celkovou reputaci této ostrovní kuchyně. Dříve se připravoval ze směsi sušeného ovoce, ořechů, tmavého cukru a hovězího loje. Právě lůj se postaral o to, že kdo tento moučník ochutnal, dlouho na něj nemohl zapomenout. Dnes lůj nahradilo máslo a hotový pudink se polévá alkoholem, což jeho pověst poněkud vylepšuje. Britští otcové poutníci dopravili svůj tradiční pokrm i do Nového světa, Američané však o Vánocích dávají obvykle přednost tradičním koláčům, takzvaným pájům. Nejoblíbenější je ten jablečný, často se ale objevuje také páj dýňový, ovlivněný indiánskou kulinářskou tradicí.
Ve Francii a frankofonních zemích se na Vánoce peče hořící polínko, tedy bûche de Noël. Symbolizuje keltské oslavy slunovratu, při kterých se zapalovala polena jako dík slunci za jeho návrat. Toto cukrářské veledílo z plněného piškotového těsta kaštanovým krémem, srolované, potažené marcipánem a dozdobené čokoládou tak, aby připomínalo hořící polínko, se většinou kupuje; upéct ho doma si troufne málokdo.
To vánoční štoly v Německu, Rakousku a spřízněných zemích jsou k domácímu pečení o poznání vstřícnější. Štola má prý podobné pohanské kořeny jako bûche de Noël, jen francouzskou noblesu nahrazuje německá důkladnost a tvar nemá připomínat poleno, ale Ježíška zabaleného v peřinkách. Správná štola obsahuje spoustu másla, cukru, mandlí, rozinek v rumu a kandovaného ovoce a potřebuje minimálně tři týdny na rozležení, proto se peče už koncem listopadu. Hotová se ještě potírá máslem a obaluje v cukru, takže je skutečně „výživná“ a dlouho vydrží. Podle tradice se má poslední kousek sníst až o Velikonocích.
Svůj tradiční vánoční moučník mají i Italové. Je kulatý a říká se mu poněkud eufemisticky Pannetone, tedy „chlebíček“ – je totiž velký asi jako meloun. V Miláně ho prý poprvé upekl jistý mladý šlechtic, zamilovaný do Antonie, dcery místního cukráře. Aby přesvědčil otce dívky o svém citu, předstíral, že je cukrářský učeň a vymyslel báječný sladký chléb ve tvaru dómu s neodolatelnou chutí. Nový dezert s kousky kandovaného ovoce slavil úspěch a lidé na něj stáli fronty. Dlouho patřil k luxusním dezertům pro bohaté a milánští obchodníci ho dávali svým klientům jako dar. Dnes ho prodávají na každém rohu, často je zabalený v plechové krabici s rukojetí, abyste ho domů donesli bez úhony.
Jak chutnají Vánoce
Indiánská slepice dobývá svět Zatímco typické vánoční sladkosti se skutečně liší stát od státu, hlavní chod sváteční večeře či oběda ve velké části křesťanského světa opanoval největší domestikovaný pták po pštrosu. Ano, hádáte správně, je to krůta. Popřípadě krocan. Krocan má prý chutnější maso než krůta a také je větší. Ve většině amerických domácností se tedy ke slavnostnímu obědu nadívá právě on. Podává se s brusinkovou omáčkou, dušenou zeleninou a pečenými bramborami.
Z Ameriky se tyto indiánské slepice, které chovali už staří Aztékové a jiné starověké indiánské kmeny, dostaly do Evropy začátkem 16. století. Mezi dalšími exotickými dary je na španělský královský dvůr přivezli z Mexika dobyvatelé Nového světa. Krůta se jako slavnostní krmě pro bohaté rychle rozběhla Evropou, přelétla i kanál La Manche a přistála na stole francouzského krále Ludvíka XVI. Slavný francouzský politik a odborník na jídlo Brillat-Savarin označil krůtu za to nejlepší, co Amerika evropské gastronomii dala. Krůta dnes patří ke slavnostnímu vánočnímu obědu nejen v Americe, ale také v Británii a bývalých koloniích, v luxusnější verzi s kaštanovou nádivkou ve Francii a ve většině zemí Latinské Ameriky. Ostatně na Boží hod jíme pečenou krůtu (či kachnu nebo husu) i u nás.
