D o v o z n í l i c e n c e
Teskná píseň o překračování limitů při dovozu černého uhlí z Polska do České republiky se pěje už řadu let. Zatímco horníci - manažeři v dočasné shodě s odboráři - tvrdí, že je to tak, státní úředníci, přesněji řečeno ministerstvo průmyslu a obchodu, až donedávna řízně odpovídali: „Nesmysl. Z faktů, které má k dispozici týdeník EURO, jednoznačně vyplývá, že to byla lež.
Uhlí je těžká a levná komodita. Je proto výhodné vozit ho na co možná nejkratší vzdálenost. Mimoto je uhlí ve světě nadbytek, takže běží lítá bitva o trhy. Ve střední Evropě jsou exportéry černého uhlí pouze Česká republika a Polsko. To nyní opouští zámořské trhy a usiluje o expanzi do středoevropského prostoru, především do ČR a na Slovensko. Polské producenty v tom významně podporuje vláda, která svým exportérům černého uhlí dotuje třicet procent a vývozcům koksu dvacet procent běžné ceny na tamním trhu. Polští exportéři tedy mohou prodávat za dumpingové ceny. Proto bylo v rámci Středoevropského sdružení volného obchodu dohodnuto zavedení limitů na dovoz černého uhlí z Polska do České republiky. Antidumpingovým zákonem se ale náš stát chránit nemohl, protože ho až donedávna neměl…
Čisté ruce
Dovozní limity byly legislativně zakotveny vyhláškou federálního ministerstva zahraničního obchodu (560/1991) o vydávání úředního povolení k dovozu a vývozu zboží a služeb ve znění pozdějších novel, zejména vyhlášek ministerstva průmyslu a obchodu (192/1995 a 115/1995). Zasvěcenci tvrdí, že dovozní limity byly překračovány od samého počátku. To však už dneska nikdo neprokáže, neboť dávnější dokumenty byly na ministerstvu průmyslu z valné části skartovány. Je však průkazné, že například v roce 1996 bylo místo maximálně možných dvou milionů dovezeno z Polska do České republiky 3 179 885,159 tuny černého uhlí, tedy o téměř šedesát procent víc! Co je však vrcholně zajímavé - na drtivou většinu tohoto množství byla vydána úřední povolení.
Lze to zjistit porovnáním dovozních licencí vydaných licenční správou ministerstva průmyslu a obchodu s databází o pohybu černého uhlí přes hranice. Celníci zahájili kontrolu už počátkem loňského roku. S příchodem nového vedení resortu průmyslu a obchodu se do věci vložil i kontrolní odbor ministerstva a z neúplných podkladů vyčíslil překročení 1,5milionového limitu v roce 1994 o téměř 230 a dvoumilionového limitu v roce 1995 o více než 650 tisíc tun. V současné době je podle informací ministra bez portfeje Jaroslava Bašty kauza importu černého uhlí součástí sociálnědemokratické akce čisté ruce.
Uhlí dováží sami těžaři
Černé uhlí z Polska k nám v uplynulých letech dováželo několik desítek firem. Byly to jak zpracovatelské organizace (elektrárny, hutě), tak obchodní firmy a též sami těžaři. Spekulace o tom, že dovoz polského černého uhlí organizovaly v masovém měřítku hlavně těžařské firmy, tedy především Ostravsko-karvinské doly, nemají logiku - proč by si producenti omezovali domácí odbyt, když je živí hlavně tuzemský trh a vývozy přebytečného množství, pokud se uskuteční, jsou málo efektivní - a nepotvrzují je ani čísla. V roce 1996 například samy OKD dovezly asi 130 tisíc tun, což bylo o něco málo víc než setina jejich tehdejší těžby, tedy množství úměrné použití dovezeného uhlí na uhelné směsi podle požadavků odběratelů.
Daleko pravděpodobnější je, že dovoz levného polského uhlí byl (a je) výborný byznys pro překupníky a obchodníky a ruku v ruce s nimi patrně i pro státní úředníky, kteří dovozní povolení vystavovali. Při přidělování těchto opravdu cenných papírů vládl takový chaos, který těžko mohl vzniknout náhodou.
Pro každého něco
Základní věc je ta, že licencí bylo prostě vystavováno (nikoliv paděláno, ale úředním postupem, v ministerských zdech vystavováno) podstatně víc, než kolik zákonná norma připouštěla. Údaje z prověrky celníků hovoří o tom, že v roce 1996, který byl v tomto směru nejdrastičtější, bylo papírově v pořádku, tedy s licencí, téměř 3,140 milionu tun dovezeného černého uhlí - o více než polovinu větší množství, než dovoloval limit. V menší míře to probíhalo i v jiných letech, aniž by to vnitřní ministerské kontrolní mechanismy odhalily.
K tomu nemalou měrou přispíval také nápadně špatný systém evidence a archivování. Licence jednoho čísla existovaly v několika rovnocenných exemplářích vystavovaných podle toho, kolik hraničních přechodů hodlal dovozce využít. To znamená, že dejme tomu z úředně povolených 25 tisíc tun se při použití čtyř přechodů (to jsou čtyři exempláře) mohlo pohodlně stát 100 tisíc a všechno by bylo košer, protože na opravdové úřední povolení s ministerským razítkem je každý celník krátký. Tento příklad je teoretický, ale z praxe je dokladováno, že na úřední povolení jednoho čísla bylo dovezeno i o třetinu větší množství uhlí. V šestadevadesátém roce to bylo celkem asi 270 tisíc tun.
Dalším velmi účinným postupem byly změny v dokumentech. Postup byl takový, že licenční správa ministerstva průmyslu provedla změny na originálech licencí, což se však nepromítlo v kopiích určených k celnímu řízení. Ostatně v systému, kde nebylo nutné cifry vypisovat slovy, bylo možné k řádovým změnám pohodlně dojít i svépomocí, neboť, jak známo, pouhým připsáním jediné cifry se z tisíců stávají desetitisíce, z desetitisíců statisíce a tak dále.
Zvuky ráje
Předseda vlády Miloš Zeman v této souvislosti nebojácně hovoří o korupci. Prokázat ji, to už je věcí orgánů činných v trestním řízení. Určitě je však zajímavé, že většina pracovníků, kteří na ministerstvu průmyslu a obchodu s přidělováním licencí v inkriminované době přicházeli do styku, už z úřadu z vlastní iniciativy odešla nebo odchází, často právě do uhelných společností. Někdejší vrchní ředitel pro hornictví Josef Dorůžka je dnes na odchodu, když mu Miroslav Grégr krátce po svém nástupu zrušil funkci, ředitel odboru hornictví Miloš Loužecký odešel z ministerstva na konci loňského roku.
Mezi znalci poměrů se říká, že tuna „nadlimitního polského černého uhlí cinká jako půldolar. Někteří hovoří dokonce o dvou dolarech. Jsou to jednoduché počty: při objemu, o nějž byl limit překročen v roce 1996, by takto velice sympaticky zvonilo nejméně 18 milionů korun. Ale kdo ví, jak to vlastně bylo? Nabízí se i varianta nehmotného - lépe řečeno prvoplánově nehmotného - plnění například ve formě zaměstnání či členství ve statutárním orgánu některé ze zainteresovaných firem.
Grégrovo ministerstvo patrně leccos ví, ale zatím mlčí jako skaut, ač by ani nemuselo, protože je prokazatelné, že v roce 1998 už žádná licence nad limit vydána nebyla.
Důvodné podezření
Na stručném ministerském stanovisku, které týdeník EURO získal po několikadenním úsilí, je zajímavé, že uvádí o něco nižší údaje, než k jakým dospěli celníci. V roce 1996 podle ministerstva „přešvihla licenční správa limit „jen o 880 tisíc tun, přičemž zájem o licence byl asi šestinásobný. Nad objem vydaných licencí bylo podle Grégrova úřadu v roce 1996 dovezeno asi 241 tisíc tun, což se opět liší od údajů celní správy, která při své kontrole vyčíslila toto překročení na zhruba 367 tisíc tun. Z toho asi 268 tisíc připadá na postup při vydávání licencí (několik exemplářů, rozporné údaje a podobně) a zbytek na nesprávný postup celních orgánů. Ty se na situaci podepsaly například tím, že propustily víc uhlí, než na kolik zněla licence, propustily uhlí na licenci vydanou pro jinou komoditu nebo i na dokument z předchozího roku.
Podstatné na vyjádření ministerstva je ale nepřímo potvrzené podezření z korupce, neboť, jak stojí ve stanovisku, „odborem kontroly ministerstva průmyslu a obchodu byly tyto otázky předány Policii České republiky, konkrétně Službě pro odhalování korupce a závažných hospodářských a trestných činů .
Bez diskuse
Druhým věcným závěrem rozběhnuté kauzy černé uhlí je nynější zlepšení spolupráce a koordinace činnosti mezi ministerstvem průmyslu a obchodu a celní správou. Náměstek generálního ředitele GŘC Vlastimil Panáček hovoří o účelné součinnosti státních institucí, jejichž společným zájmem je ochrana vnitřního trhu. Spolupráce spočívá v lepší vzájemné komunikaci a odstranění procedurálních nedostatků při udělování licencí. Celkovou povolenou částku už lze nyní pouze rozepsat, a to spolu s názvem použitého přechodu, licenční správa ministerstva informuje celníky o tom, kterým firmám byly licence vydány.
Účinnost kontroly by patrně zvýšilo, kdyby byli celníci též informováni o tom, na jaké množství bylo povolení uděleno. Ale budiž, to je věcí diskuse. Bez diskuse však je, že opatření k odstranění mnohaletého šokujícího stavu při udělování povolení na dovoz strategické komodity jsou natolik triviální, až zůstává rozum stát nad tím, proč si na ně tak dlouho nikdo nevzpomněl. V České republice se teprve nyní připravuje zákon o obchodně-politických opatřeních - zatím se ve složité problematice obchodního styku s cizinou musí improvizovat prostřednictvím ministerských vyhlášek. Během šéfování Vladimíra Dlouhého ministerstvu průmyslu a obchodu toho bylo o objektivních překážkách účinnější ochrany vnitřního trhu vyřčeno tolik, že si z toho pár lidí na úřadu - doufejme, že bez vědomí resortního šéfa - patrně učinilo živnost.
Malý krajíc
V České republice se ročně těží kolem patnácti až šestnácti milionů tun, přičemž spotřeba činí deset až jedenáct milionů tun. Přebytek těžby je odsouzen k málo výhodným exportům a dovozy z Polska tuto situaci dále dramatizují. Přitom dotované polské uhlí je do ČR dováženo bez cla, zatímco Polsko uplatňuje dovozní cla ve výši jedenáct až patnáct procent.
„Posilování pozice dovozců ukrajuje krajíc pro tuzemské firmy, tvrdí Marián Kálna z Odborového svazu pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu. „Plná liberalizace, která by otevřela český trh polským těžařům, by už v počáteční fázi znamenala nebezpečí likvidace českého hornictví nesrovnatelně větším konkurentem s asi desetinásobnou kapacitou, masivní podporou státu a dumpingovými cenami, které by se při nejbližší příležitosti změnily v cenový diktát.
Nejde ale jen o riziko závislosti na zahraničí i v posledním z hlavních energetických zdrojů, ani o obhajobu zájmů tuzemských uhlobaronů. Celá věc má ryze praktický rys finanční, protože útlum, respektive zastavení těžby je nesmírně nákladná záležitost po stránce technické, technologické a ekologické i co se týče náhrad a dávek pro uvolněné pracovníky. Je zde i hledisko sociálně-ekonomické, protože počet pracovníků v dolech ostravské aglomerace poklesl během devadesátých let na třetinu. V oblasti je víc než dvanáctiprocentní nezaměstnanost a další nápor lidí bez práce by už asi neustála.
