Česko-slovenská sopranistka má diář plný do roku 2010
Perex Operní pěvkyni už k úspěchu dávno nestačí jen krásný hlas. V současném drsném hudebním byznysu hraje velkou roli kromě uměleckých schopností také neokoukanost, mládí, štíhlá postava, výdrž, pevné nervy i umění být ve správný čas na správném místě. Všechny tyto atributy splňuje slovenská sopranistka žijící v Praze Simona Houda-Šaturová, která v posledních letech dosáhla úspěchů na zahraničních operních a koncertních scénách „Musíte mít štěstí dostat ser ke správným lidem. A to jsem měla,“ říká pěvkyně o svém nedávném přestupu na mezinárodní úroveň. Ale jak vyplývá z jejích dalších slov, až tak prosté to nebylo.
Říká se, že operní byznys patří k nejdrsnějším. Jaké vy máte zkušenosti? Myslím, že tlaky jsou až neskutečné. Posluchač chce být oslovován novými tvářemi, novými hvězdami, což je, myslím, častokrát nespravedlivé. Protože když někdo zpívá deset let na úrovni, a pak je vystřídán někým jen proto, že je mladší a neokoukanější, tak to není fér. I když je nová tvář třeba Garanča (lotyšská mezzosopranistka Elina Garanča, vysoká atraktivní blondýna - pozn. redakce), která je samozřejmě báječná. Tak si říkám, na jak dlouho jim ta Garanča vydrží, než budou mít potřebu angažovat někoho nového. Nároky na zpěváky jsou stále vyšší a vyšší. Je smutné dozvídat se o tom, jak si zpěvačky nechávají dělat plastické operace, aby vydržely déle, aby prostě mohly zpívat. To podstatné, o čem je opera, se vytrácí. Když se pohybujete na vrcholu, je tam nesmírný tlak. Mám pocit, jako by se pak i vytrácela radost ze zpívání.
Je tedy důležité mít dobrého hudebního agenta či manažera? Jak se hodně pohybuji v zahraničí, tak vidím, že práce manažera je alfou a omegou úspěchu umělce. Je hezké, když někdo dobře zazpívá a koncert se povede, ale to, co je za tím, to je boj a byznys jako cokoliv jiného.
Jak jste se vlastně dostala do této pěvecké extraligy s drsnými pravidly? V uplynulých dvou třech letech jste vystupovala se známými dirigenty i orchestry vlastně po celém světě. Kdy nastal ten zlom, který z operní pěvkyně lokálního formátu udělal žádanou umělkyni v zahraničí? Měla jsem jedno zásadní setkání v Praze s panem dirigentem Leopoldem Hagerem, který mě doporučil své agentuře. Ta se okamžitě ozvala a spolupráce začala. Musela jsem absolvovat předzpívání, postupně přicházely další a další nabídky, až to dospělo do současné fáze vystupování se známými osobnostmi světa klasické hudby.
Vy jste předzpívala také dirigentovi Christophu Eschenbachovi a v září 2006 jste při koncertu v Paříži nahradila slavnou Barbaru Bonneyovou… Už samotné předzpívání bylo zážitkem. Letěla jsem na sever Německa na jeden zámek blízko Hamburku, kde Eschenbach zrovna zkoušel s mládežnickým orchestrem na festival Schleswig-Holstein. Předzpívala jsem mu po zkoušce, bylo asi deset hodin večer, a to předzpívání mělo atmosféru, kterou jsem nikdy předtím nezažila. Tak pozitivní energii a inspiraci jsem od něj cítila. Asi jsme si padli do oka, protože mě okamžitě pozval na záskok do Paříže. Vloni jsem s ním zpívala ve Filadelfii a v New Yorku a těším se na naše budoucí projekty. Koncert s ním v Carnegie Hall cítím jako vrchol dosavadní kariéry.
K základním pilířům vašeho repertoáru patří Mozartova hudba. Pomohl vám také mozartovský rok 2006 ? Určitě mi pomohlo, že Mozart měl kulaté jubileum a já jsem se mohla v zahraničí představit právě tímto skladatelem. Pomohlo i předzpívání slavnému dirigentovi Helmuthu Rillingovi, se kterým jsem podnikla, dá se říci, světové turné. S Mozartovou Mší c moll a Izraelskou filharmonií jsme absolvovali turné v Izraeli, koncertovali například v Torontu, Detroitu, ve Venezuele… Mozart je nadále středobodem mého repertoáru a já jsem byla moc ráda, že to tak vyšlo. Během roku se ozvali další dirigenti a přicházely krásné nabídky. Rok 2006 pro mne znamenal zásadní průlom.
Naposledy jste byla ve stálém angažmá ve Státní opeře v druhé polovině devadesátých let, nyní jste již dlouho na volné noze. Vyhovuje vám to tak více? Ano. Časově a také s tím, co mě čeká, si nyní nemohu dovolit být ve stálém angažmá. To bych musela mít hodně nadstandardní smlouvu…
Jste původem Slovenka, chodila jste na konzervatoř v Bratislavě. Nemohu se proto nezeptat, když se stále porovnává kvalita české a slovenské pěvecké školy, je opravdu slovenská lepší? Já nevím. Svou roli jistě hraje pedagog. Tím, že já jsem v Čechách vlastně nestudovala a nepracovala s pedagogy, nedovolím si srovnat. Roli může hrát také řeč - slovenština je určitě melodičtější, měkčí, víc se zpívá. Tady pozoruji, že čeština je někdy monotónní. Když poslouchám rádio, mnozí používají jenom jednu notičku bez intonace, bez emocí. Myslím, že Slováci pracují s hlasem jinak. Také to může být tím, že Bratislavě vždy nahrávala blízkost Vídně. Často jsem se dívala na programy klasické hudby rakouské televize. V té slyšíte přenosy oper z celého světa, slyšíte pěvecký ideál. Dovedu si představit, že v Praze byla situace o to těžší, že srovnání se světem bylo omezené.
Po studiích na konzervatoři v Bratislavě jste zamířila do Vídně k Ileaně Cotrubasové. Když se otevřely hranice, měla jsem potřebu přijít do kontaktu s lidmi, co něco umějí. Dnes mladým trochu závidím možnosti, které mají, pěvecké kurzy kdekoli ve světě, soutěže, spolupráce s dirigenty… Zažila jsem jak Rilling i Eschenbach pracují s mladými lidmi. Ti se tak dostanou do společnosti těch nejlepších a učí se, získávají možnosti dalšího růstu a kontakty, jež jsou i v naší branži nesmírně důležité.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi českými a zahraničními dirigenty? Mám pocit, že v zahraničí se více zkouší. Je to samozřejmě těžké, určitě v tom velkou roli hrají finance. Přiznám se, že jak teď trávím většinu času v zahraničí, tak ztrácím smysl pro zdejší realitu. Jsem asi naivní, ale myslím, že muzika si to zaslouží. Já mám ráda, když se intenzivně zkouší, protože mě baví proces hledání a vůbec partnerství, když se něco tvoří. Někdy je to tady moc narychlo, někdy chtějí dirigenti vše stihnout jen na generální zkoušce. To se sice dá, ale to pak jenom odehrajete a nic víc.
Myslíte si tedy, že obecně platí, že špičkoví dirigenti - ať mladší či starší - kladou větší důraz na přípravu? Velká jména typu Eschenbacha si prostě nemohou dovolit koncert, skladbu jen tak odehrát. Každý špičkový dirigent musí oslovit něčím novým. Tito lidé prostě v muzice leží a pořád se jí zabývají. V Česku mám pocit, že to vždy tak úplně není.
Čemu dáváte přednost, koncertům nebo operním představením? Když by šlo o koncertní provedení opery, tak dám stokrát přednost operní produkci před koncertem, ale jinak mám koncerty moc ráda. Snažím se udržovat rovnováhu. V poslední době bylo více koncertů, ale teď už se zase těším na operu. Od konce dubna zpívám ve frankfurtské opeře Rossiniho Cestu do Remeše, v srpnu budu dělat také Verdiho Maškarní ples a v roce 2010 mě tam čeká titulní role v Donizettiho opeře Lucia di Lammermoor. V Praze mám na podzim projekt v Národním divadle v Mozartově Zahradnici lásky s dirigentem Tomášem Netopilem v inscenaci manželů Herrmannových.
Jaký máte názor na supermoderní inscenace, například když se opery z 18. a 19. století převádějí do současnosti? Přizpůsobíte se přání režiséra, nebo i odmítnete nabídku na roli, když víte, že bude vznikat něco „postmoderního“? Zatím jsem neměla problém s tím, že by mi v představení, v němž jsem účinkovala, něco nesedlo. S každým jsem našla řešení. Třeba když jsem dělala Julii v Plzni, režie (byla to jeho první) se ujal Martin Čičvák. Šuškalo se tehdy, že se to celé bude odehrávat na nádraží. Říkala jsem si: Bože, proč se to musí za každou cenu někam cpát! Jenže on to udělal tak, že když jsme dozkoušeli a bylo po premiéře, už jsem si neuměla představit jiné místo. Takže já jsem v podstatě otevřená. Když mě režisér přesvědčí a když mi koncepci zdůvodní tak, že já tomu věřím, je to pro mne v pořádku. Jeden moment se však musí vždy ctít, a to je zpívání. Pokud se režie postaví proti hudbě, je zle. Je ale potěšením, když vás režisér bere jako partnera, společně budujete postavu a nemusíte jen striktně něco dodržovat.
Konzultujete s někým své role? Máte nějaký poradní tým? Samozřejmě. V Praze je to docentka Soňa Kresáková a korepetitor ND Bronislav Procházka. V Amsterodamu, Frankfurtu a Stuttgartu mám své lidi na interpretaci německého a italského repertoáru. Myslím si, že je důležité mít i jiné uši než jenom ty svoje.
V poslední době jste vydala dvě CD, přibudou letos nějaká další? Chystá se sólová nahrávka s belcantovým repertoárem pro firmu Orfeo. Pak jedna Haydnova mše s Rillingem a pro firmu Sony bych měla natočit vánoční oratorium Camilla Saint-Saënse. Takže letos, když vše půjde, jak má, by se mohla na trhu objevit tři CD.
Chystáte nějaká vystoupení v Česku? Národní divadlo mi chystá galakoncert v březnu příštího roku k vydání belcantového CD. Doprovázet mě bude Pražská komorní filharmonie s šéfdirigentem Jakubem Hrůšou. Bohužel z vystoupení s Českou filharmonií za podivných okolností sešlo a nerada bych to rozváděla. Kromě vystoupení v Brně s Haydnovým Stvořením v prosinci tohoto roku a Poctou Haydnovi na Velikonočním festivalu další naplánované koncerty nemám. Je mi to trošku líto, před domácím publikem zpívám vždy ráda.
Říká se, že úspěšné zpěvačky mají zaplněné diáře na několik let dopředu, jak jste na tom vy? Mám ho popsaný do konce roku 2010. O dalších plánech zatím nechci před podepsáním smluv říkat podrobnosti.
Simona Houda-Šaturová
Sopranistka se narodila se v Bratislavě, kde v roce 1989 na konzervatoři ukončila studium zpěvu. Pěvecké vzdělání dála rozvíjela u Soni Kresákové v Praze, Ileany Cotrubasové ve Vídni a Magreet Honigové v Amsterodamu. V letech 1991 až 1995 byla sólistkou Komorní opery, respektive Opery Mozart v Praze a od roku 1994 do roku 1998 sólistkou Státní opery Praha. Poté co obdržela cenu Thálie za rok 2001 za roli Julie v Belliniho opeře Kapuleti a Montekové, nastudované v Plzni, začala úspěšně rozvíjet i kariéru v zahraničí, kde je v současnosti žádanou koncertní i operní pěvkyní. Od mozartovského roku 2006 se odvíjí její zatím nejúspěšnější období: vystupuje se špičkovými dirigenty (Helmuth Rilling, Christoph Eschenbach, Neville Marriner, Christopher Hogwood a další) a orchestry (Philadelphia Orchestra či Izraelská filharmonie) na prestižních festivalech (Salcburk) a ve slavných koncertních síních (Carnegie Hall).
Žije s manželem na okraji Prahy.
