Každý slaví úspěch podle svého. „Byl dopaden zaživa (…) a bude postaven tváří v tvář spravedlnosti, již svým lidem po léta odpíral,“ prohlásil v prosinci roku 2003 v Bílém domě George W. Bush o Saddámu Husajnovi. „Spravedlnost byla vykonána,“ zhodnotil v podobné pozici Barack Obama v roce 2011 smrt Usámy bin Ládina. Letos měl podobnou příležitost i Donald Trump. „Abú Bakr al-Bagdádí je mrtev. (…) Celou dobu skučel, ječel a brečel,“ řekl Trump.
Trump, jak už je zvykem, získal mnoho pozornosti tím, že lhal. Nemohl vědět, co Bagdádí říkal. Jeho jediný zdroj informací o takovém případném počínání, audiozáznam pořízený americkými vojáky při akci, nic takového neobsahuje.
Nechme nyní na pokoji pozoruhodný fakt, že dopadení významného arabského vůdce přichází vždy ve třetím roce prvního volebního období posledních tří prezidentů, akorát tak na začátek kampaně za znovuzvolení. Stejně tak nechme protentokrát plavat i skutečnost, že americký prezident dnes smí očividně a prokazatelně lhát na veřejnosti, aniž by si tím škodil. To již důkladně popsali jiní. Naopak relativně málo pozornosti si vyžádal jiný zábavný rys Trumpova vyjádření o Bagdádího posledních chvílích, a sice jeho bezprecedentní krvelačnost.
Přečtěte si esej: Trumpety a greténi
Saddáma Američané pouze zajali; o bin Ládinově smrti mluvil Obama jako o spravedlnosti, která dostala volnou ruku, tónem příslušně vážně temným. Trumpa si naopak představíte, jak sleduje masakr motorovou pilou, plácá se u toho radostně do stehen a křičí na obrazovku: „Píchni ho! Řízni ho! Pust mu krev!“
Takový nestyda, pomyslíte si. Cožpak si svobodný svět, ušlechtilými ideály vedený, nezaslouží lepšího vůdce? Inu, nerado se to píše, ale - možná ne.
Eichmann coby měřítko zla
Převažující představa o zlu a našem vztahu k němu se dnes (především na Západě) odvíjí do značné míry od událostí druhé světové války. Holocaust je natolik ohyzdný, že jej neobhajují ani největší antisemité. I takový íránský exprezident Mahmúd Ahmadínežád, nejspíš nejhlasitější současný odpůrce čehokoli židovského vůbec a Izraele zvláště, argumentuje po linii „všechno si to Židé vymysleli“. Ani on neříká „měli jich nacisté spálit víc“.
Jsme tedy zdá se schopni se většinou shodnout na tom, že pálit lidi v peci ve velkém je činnost nad jiné nepěkná.
Už hůře se však shodneme na tom, kdo a proč je za takovou věc odpovědný. V prvních poválečných letech měl společenský konsenzus za to, že to byl ten šílenec Hitler a jeho kumpáni. Vzniku a oblibě takového vysvětlení nahrálo, že šílenec a jeho kumpáni byli po smrti a nebylo s nimi například nutné obchodovat. (Už vidíme firmu HausKredit, jak si najímá PR firmu na vylepšení obrazu třetí říše.) Zároveň šlo snadno říci, že pachateli hrůz byly nacistické zrůdy, kdežto my jsme prima. Co by se mohlo světlému zítřku postavit do cesty?
Jako jedna z prvních se takovému kysličníkem odbarvenému zítřku postavila do cesty Hannah Arendtová. Její teorie o banálnosti zla, postavená na Adolfu Eichmannovi, obohatila negativní rejstřík lidské mravnosti o nový osobnostní typ. Stal se jím šedý byrokrat, člověk bez invence, vizí a pocitu osobní spoluodpovědnosti za běh světa. Takový člověk je ochotným nástrojem úmyslů dobrých či zlých, ačkoli se jen stará o to, aby vlaky jezdily včas.
To je trochu nepohodlné, protože kus Adolfa Eichmanna (ať už jeho konkrétně Arendtová vystihla správně, či nikoli, o což se historikové přou) bydlí v každém člověku, jenž je ochoten ráno vstát ajít do práce, o níž si nic zvláštního nemyslí. Takový obrázek zla si pochopitelně vyslouží méně společenské obliby než představa, že pokud nenosíte holínky a knírek a nemáte ve zvyku mluvit nepřirozeně nahlas, jste v pohodě.
Za holínkami a knírem vpřed!
Nejspíš i proto trvalo déle, než Arendtové příspěvek v západní etice zdomácněl; o to pevněji však drží. (Žádné podstatnější revize se nedočkal dodnes, ačkoli od prvního vydání knihy Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla letos uplynulo 56 let.) Jeho varování lze zjednodušeně číst zhruba takto: po cestě, již vyšlapaly holínky s knírkem, se může velmi snadno vydat každý, kdo není schopen či ochoten jakkoli se vcítit do osudu druhého.
Nobelista Kydland: Máme dva druhy vlád, které se od sebe vůbec neliší
Člověk je však naneštěstí velmi přizpůsobivá bytost. Stala-li se novým etalonem lidství právě schopnost empatie, máte ji mít, řekli si dobrodruhové všech možných odrůd. Není snad dnes společenského hnutí, jež by tak či onak nedemonstrovalo svoji empatii s tou či onou skupinou lidí.
Čím větší ta schopnost je, tím větší míře legitimity se doufá takové hnutí těšit. Zároveň však jsme z různých důvodů svědky toho, čemu říkáme polarizace společnosti. Člověk je člověku napřed nepřítelem (podle linie dané politickým přesvědčením, pohlavím, věkem, zeměpisem, výší příjmu, barvou kůže atd.) a až potom bližním. Podle vzorce daného etickým postulátem Arendtové se tedy mnoho lidí domnívá, že by bylo pro veřejný život lepší, kdyby lidé obecně měli více empatie, schopnosti vcítit se do kůže druhého.
Pokud k těm lidem patříte, čeká vás špatná zpráva. Množí se totiž studie, které tvrdí pravý opak. Ano - čím hlouběji do pocitů druhého jste schopni a ochotni se vcítit, tím je pravděpodobnost vaší radikalizace vyšší.
Citová polarizace
Výsledky studie, na jejíž říjnové vydání upozornil časopis Wired, otiskl American Political Science Review, což je sice vědecký žurnál o politice, ale drží si dobrou pověst. „Empatický zájem neumenšuje mezistranickou nevraživost a v některých případech ji dokonce stupňuje,“ praví se v jejím závěru. Autory - politology Elizabeth Simasovou, Justina Kirklanda a Scotta Clifforda z University of Houston - ke kontraintuitivnímu sdělení vedla dvoufázová studie.
Její první díl sledoval, jak se míra empatie odráží na intenzitě politické sebeidentifikace. To zní hrozně, ale výsledek je srozumitelný i pro běžné smrtelníky: čím vyšší schopnost vcítit se do pocitů druhého respondenti měli, tím větší vykazovali rozdíl ve vztahu ke dvěma největším politickým stranám. (Tento rozdíl měřili autoři jako rozdíl mezi příznivým a nepříznivým hodnocením obou stran. Řekněme, že hypotetický liberálně smýšlející respondent mohl dát Demokratické straně hodnocení +80 a Republikánské straně -50. Studie pracuje s „citovou polarizací“ respondenta v hodnotě 130 bodů.)
Kdysi důvěryhodný nástroj přímé demokracie se proměnil v bič na příčetné politiky, kteří nadřazují rozum emocím. Čtěte více v eseji: O umění referenda
Tato první část studie zjistila, že výše takové polarizace u jednotlivých respondentů přímo úměrně korespondovala s intenzitou jejich schopnosti empatie. Jinými slovy, čím citlivější bytostí vůči ostatním lidem jste, tím důkladněji nesnášíte své politické oponenty. Ano, začíná jít do tuhého.
V druhé části studie dostal každý respondent - všechno byli univerzitní studenti - k posouzení zpravodajství o tom, že vysokoškolskou kolej má navštívit kontroverzní řečník z tábora politických oponentů. Stalo se, co už nejspíš čekáte: čím empatičtější byl respondent, tím příznivější byla jeho reakce na pokus nedat takovému řečníkovi prostor vystoupit. Co víc, tito vysoce empatičtí respondenti byli také méně než ostatní rozladěni zprávou o zranění, jež utrpěl přítomný příznivec onoho neoblíbeného řečníka. Čtete správně.
Houstonská studie není osamocena. Sama cituje dvě starší studie; podle jedné fanoušci fotbalového klubu citlivěji vnímají fyzickou bolest svých klubových kolegů než bolest příznivců městského rivala. Podle druhé je člověk neochotný takové věci přiznat. Vezměme jako fakt, že lidé mají sklon přeceňovat podíl vlastních zásluh na svých úspěších a podceňovat podíl vlastní viny na svých prohrách.
Postavte tento fakt před jednotlivého člověka a téměř vždy se dozvíte, že on zrovna se téhle chyby (kognitivního zkreslení, jak říkají psychologové) dopouští řidčeji, než je průměr. Netřeba kvazititulu z psychologie, aby bylo jasné, že někde někdo nemá pravdu.
Triumf hinduistického hlídače: indický premiér Módí vybičoval emoce náboženskou rétorikou
Tedy: rána pěstí bolí slávistu více než mého spolusparťana. A jestli někdo říká, že nemám pravdu, asi mu rozbiju hubu (což vlastně navíc vadí jen málo, když ho to ani moc nebolí). Zní to absurdně, ale nikoli docela nezvykle. Podívejte se do kterékoli internetové diskuse a příkladů takového způsobu uvažování najdete milion.
Novinkou naopak je, že tomuto způsobu uvažování se daří - má-li studie pravdu - tím lépe, čím je člověk empatičtější. Zdá se tedy, že volání po posílení empatičnosti per se nemůže být lékem na hrozivé stupňování společenské radikalizace. Lidštějším jazykem řečeno, nelze čekat od empatie, že zařídí, aby člověk nebyl člověku vlkem, jakkoli by takový předpoklad mohl vypadat na první pohled logicky.
Z druhé strany ten poznatek tak docela kontraintuitivní není. Adolf Eichmann velmi dobře vnímal tíseň své ženy a dětí, když od nich byl po svém zatčení v roce 1961 odloučen. Co nechápal, byla tíseň těch, jež sám pomáhal posílat na smrt. „No, ale to byli Židé“ vyklouzlo z něj na konci procesu v odpovědi na otázku, jestli ho to srovnání někdy napadlo.
Kazuistická etika
Proč jsou tedy výsledky houstonské studie vůbec překvapivé? Jednou z možných odpovědí je, že žijeme v prostředí, jež v souladu s postarendtovským požadavkem empatie klade důraz na prostou schopnost vcítit se do cizích pocitů, zatímco způsob její distribuce nechává stranou.
Není divu. Celý kolos progresivního myšlení, západního ideologického motoru posledních desetiletí, hraje na redukci rozdílů mezi lidmi. Pohlaví je věc volby, barva kůže také. Sexualita nemá co do činění s rozmnožováním, rodinné vazby jsou bezvýznamné, hranice by neměly existovat, národní, či dokonce etnická příslušnost už vůbec ne, and the world will be as one.
Přijmeme-li takový stav za cílový, když už ne současný, pak samozřejmě nemáme zájem sledovat své vlastní chování vůči lidem, kteří jsou jiní než my. Když nikdo není jiný, pak ta starost milosrdně odpadá. A kdo nesouhlasí, ten je - inu, ten má smůlu. My jsme tady ti hodní, a kdo si to nemyslí, zaslouží rozbít hubu.
Že se to trochu vymklo z rukou? Že svůj mravní význam nese schopnost vcítit se do pocitů druhého právě ve chvíli, kdy s tím druhým nesouhlasím? Inu, bylo tady takové učení; a bylo shledáno obtížným a jako takové zavrženo. Namísto něho tu máme kazuistický přístup k etice, který jednu díru ucpe, aby otevřel druhou. A takovými děrami se i takový Donald Trump protáhne snadno.
Čtěte také:
