Většina telekomunikačních družic krouží po takzvané geostacionární dráze ve výšce zhruba 36 tisíc kilometrů nad povrchem Země, kde mohou „parkovat stále v jednom bodě, protože frekvence jejich oběhu je shodná s frekvencí otáčení planety. Družice vysílají v giga- herzových pásmech, pozemské vysílače proto musejí být silné a anténní systémy velké. Alespoň takové, jaké je možné vidět na střechách domů a na balkonech sídlištních bytů. Na druhou stranu však k pokrytí Země signálem stačí čtyři družice. Při hlasovém spojení mezi kontinenty se ovšem objevuje nepříjemný faktor, kterým je až dvacetisekundové zpoždění přenášeného zvuku. Tento čas potřebuje signál k cestě na oběžnou dráhu a zpět na Zemi. To, co nevadí televiznímu signálu a při telefonování je nepříjemné, není ovšem přijatelné pro aktuální datové přenosy. Navíc vlny o frekvenci gigaherzů obtížně pronikají překážkami, jako je obyčejný déšť.
Proto se zrodily projekty jako Iridium. Před rokem (15. května) odstartovalo posledních pět satelitů Iridium z celkového počtu šestašedesáti, které jsou třeba pro pokrytí celé zeměkoule - tedy k celosvětovému propojení satelitní telefonní sítě tohoto typu. Družice se pohybují ve výšce 780 kilometrů nad povrchem Země, což podstatně zrychluje přenos signálu a umožňuje komunikaci v reálném čase.
Původně uvažoval iniciátor projektu - americká společnost Motorola - o 77 satelitech, což je počet elektronů v atomu prvku Iridium. Odtud také pramení jméno projektu. Z úsporných důvodů je však nakonec satelitů o jedenáct méně a majitel družicového telefonu musí čekat na spojení v průměru sedm sekund, než jeho signál některá z družic zachytí. Nad hlavou telefonisty jsou v každém okamžiku nejméně tři družice. Podle potřeby je uživatel propojen nejprve na pozemní celulární síť, nebo - pokud je mimo její dosah - je přesměrován rovnou na družici. Inteligentní družice tedy komunikují nejen s telefonem, ale i mezi sebou.
