Česká vláda stojí tváří v tvář hrozbě dalšího privatizačního debaklu. Po krachu prodeje elektroenergetiky i petrochemie se černá mračná stahují nad projektem, který si dal za cíl dokončit odstátnění telekomunikací. Téměř tříleté úsilí o prodej 51,1 procenta akcií Českého Telecomu může přijít vniveč.
Kabinet není v lehké situaci. Argumenty pro uskutečnění transakce jsou stejně závažné jako názory, které se vyslovují proti.
Odstátnění firmy si ze srdce přejí i konkurenti Telecomu. Jsou konsternováni neustálým protežováním dominantního operátora při veřejných zakázkách a doufají, že odchod státu z firmy těmto neférovým praktikám učiní přítrž. Případné zastavení privatizace bude trhem chápáno jako ohrožení liberalizace.
Na druhou stranu opětovně hrozí, že stát získá o několik miliard méně než bylo naposledy dohodnuto. Jen letos se cena snižovala z 80 na 60 miliard, potom z 60 na 55, a nyní to vypadá, že by mohla být ukrojena další desetina. Pokaždé vidíme stejné divadlo: Vláda bezpodmínečně žádá nějakou částku, v kuloárech se objeví informace, že kupec ji není ochoten akceptovat. Stav firmy prý tomu neodpovídá. Ministři neoficiální zprávy dementují, nic takového nepřipadá v úvahu! Později připustí, že je to pravda. Nakonec s propadem souhlasí, přičemž si neodpustí prohlášení, že níže už ani o halíř! A tak pořád dokolečka. Už je to směšné. Možná se dočkáme prodeje za korunu a všichni se ještě budou chvástat, jaký je to vlastně skvělý výsledek.
Špidlův tým si však těžko může dovolit nějaké furiantské gesto za situace, kdy stav konta Fondu národního majetku začíná připomínat poměry v centrální Africe a další solventní „pán na holení“ v privatizační čekárně nesedí. Ještě že nebyl schválen návrh ODS, aby za peníze z Telecomu byly financovány nápravy povodňových škod. Na obnovu země bychom mohli čekat do aleluja.
Jak hluboko je možno klesnout, aby si kabinet zachoval tvář? Ministři by si měli především položit otázku, co je prvotním cílem. Výše privatizačního výtěžku je důležitá, ale neměla by být tupě démonizována. Pokud by výsledkem snažení bylo plně konkurenční prostředí, potom lze souhlasit i s uvedenou jednou korunou. Občanům by se prodělek vrátil v nižších cenách a lepší kvalitě telefonních, internetových a datových služeb. Nepochybně by to byl impuls pro celkovou modernizaci hospodářství i domácností. Stát by nemusel vynakládat miliardy na nejrůznější pochybné projekty, jako je Internet do škol, do knihoven, na pošty, do hospod…
Bohužel se však nelze ubránit dojmu, že česká privatizace představuje tu nejhorší myslitelnou kombinaci. Celé odvětví bude prodáno za levno a ve výsledku povede k další monopolizaci.
