Podíl národního důchodu na HDP trvale klesá
Předběžné údaje Českého statistického úřadu říkají, že hrubý domácí produkt vzrostl v minulém roce o šest procent a v letošním prvním čtvrtletí o 7,4 procenta. Oba výsledky jsou nejvyšší v historii České republiky. Po vyprchání bublinek ze sektu je však vhodné se na toto číslo podívat střízlivějšíma očima. Nejde v žádném případě o to, že bychom zpochybňovali čísla o HDP jako taková. Spíše považujeme za nutné připomenout potřebu jejich zasazení do širšího kontextu a do kontextu dalších makroagregátů. Při většině politických i ekonomických diskusí se totiž řečníci a analytici obvykle omezují právě na minulý či očekávaný vývoj uvedeného agregátu a poněkud zapomínají na další, nikoli nevýznamné výstupy, které nabízí systém národních účtů a jež jsou například z hlediska dopadu na životní úroveň obyvatelstva minimálně stejně významné. Vyvstává i otázka, kdo vlastně má z tohoto rychlého ekonomického růstu (měřeného vývojem HDP) prospěch. Ponechme ji otevřenou a připomeňme stručně jednotlivé přístupy vedoucí k odhadu velikosti HDP.
Třetí přístup.
Hrubý domácí produkt je chápán jako hodnota zboží a služeb vyrobených či poskytnutých na ekonomickém území za určité časové období. Z tohoto pohledu jde vlastně o součet přidané hodnoty jednotlivých výrobců a poskytovatelů služeb. Dále můžeme HDP posuzovat z pohledu užití - jako součet výdajů na konečnou spotřebu, hrubé tvorby kapitálu a čistého vývozu. Konečně třetím přístupem je chápání hrubého domácího produktu coby zdroje důchodu, který je následně rozdělován a přerozdělován a po těchto a dalších transakcích je užit pro financování konečné spotřeby a investic. Tento přístup je při analýzách neprávem opomíjený, snad i proto, že při odhadování HDP se zatím používá spíše doplňkově a o rozdělování a přerozdělování důchodu nejsou zveřejňovány údaje ve srovnatelných cenách.
Podíváme-li se, velmi zjednodušeně, na posloupnost rozdělování, přerozdělování a užití důchodu z pohledu jednotlivých sektorů, pak po odečtení mezispotřeby od produkce získáme hrubou přidanou hodnotu. Od té odečteme náhrady zaměstnancům, což jsou náklady na výrobní faktor práce, daně z výroby a vlastnické důchody, tedy náklady na kapitál (v případě držitelů tohoto faktoru je naopak přičteme), čímž získáme prvotní důchod. Po odečtení běžných daní a dalších běžných transferů dojdeme k disponibilnímu důchodu, který slouží pro financování konečné spotřeby. Rozdílem těchto položek vzniká úspora, z níž po přičtení salda kapitálových transferů získáme zdroj pro financování hrubé tvorby kapitálu včetně změny stavu zásob. Je-li takto upravená úspora vyšší než hrubá tvorba kapitálu, vzniká přebytek prostředků, který můžeme poskytnout ostatním sektorům. V opačném případě si musíme prostředky od ostatních sektorů půjčit.
Různá tempa.
Z pohledu celého národního hospodářství je to podobné s tím, že většina transakcí probíhá právě mezi rezidentskými sektory, takže nemají na celkové hospodářské výsledky vliv. Tudíž od HDP musíme odečíst náhrady, které platíme nerezidentským zaměstnancům, a vlastnické důchody plynoucí do zahraničí, a naopak přičíst příjmy našich zaměstnanců ze zahraničí a vlastnické důchody z českých investic v zahraničí. Tím získáme hrubý národní důchod, který po očištění od salda běžných transferů slouží v podobě hrubého národního disponibilního důchodu k financování konečné spotřeby a investic.
Přitom vlastnické důchody vyplácené do zahraničí strmě rostou (od roku 2000 do roku 2004 o 75 procent na necelých 176 miliard korun) stejně jako vyplácené náhrady zaměstnancům (ve stejném období růst o 60 procent na 37,5 miliardy). Náhrady vyplácené našim zaměstnancům, které naopak náš národní důchod zvyšují, byly v roce 2004 na úrovni 17 miliard korun a přijaté vlastnické důchody ze zahraničí v období 2000 až 2004 stagnovaly na úrovni okolo 60 miliard. Saldo běžných transferů (druhotných důchodů) nemá významnější vliv ani trend, takže vývoj hrubého národního důchodu je velmi podobný vývoji hrubého národního disponibilního důchodu. Znamená to, že zatímco hrubý domácí produkt výrazně roste, hrubý národní disponibilní důchod, z něhož financujeme spotřební a investiční výdaje, se zvyšuje pomaleji.
Nošovická ilustrace.
Plasticky jsou všechny tyto vztahy vidět například na analýze možných dopadů při stavbě nošovické automobilky. Nejzajímavější pohled opět nabízí důchodový přístup. Zde totiž dopad na národní a posléze i disponibilní důchod klíčově závisí na struktuře mezispotřeby a struktuře budoucích zaměstnanců. Není nám v tuto chvíli jasný předpokládaný podíl dodávek nakupovaných ze zahraničí, které snižují za jinak stejných podmínek hrubou přidanou hodnotu a tím i HDP, nemluvě o dalších souvislostech. Rovněž není jasná struktura zaměstnanců. Zkušenosti již má kolínská TPCA, která má určité problémy při získávání nových zaměstnanců včetně nekvalifikovaných. Čeští zaměstnanci, zejména ti nekvalifikovaní a nízkopříjmoví, se naučili využívat český sociální systém téměř dokonale, přičemž do Nošovic je to ze Slovenska a Polska velmi blízko a tamní pracovní síla je ochotná pracovat za nižší mzdu. Za těchto okolností najdou právě Poláci a Slováci uplatnění v továrně ve výraznější míře. V tom případě by sice hrubý domácí produkt ke spokojenosti vládních představitelů rostl, nicméně o dost menší bude přínos k disponibilnímu důchodu, potažmo k životní úrovni v Česku. Disponibilní důchod totiž bude nižší jednak o mzdy vyplacené do zahraničí, jednak o dividendy, které automobilka zaplatí své mateřské společnosti. Tato položka je nesporná, neboť dosahování zisku je investorovým cílem.
Předpoklady optimismu.
Z tohoto pohledu se nám studie dopadu výstavby nového závodu, které jsou k dispozici na internetových stránkách CzechInvestu, jeví jako poměrně optimistické. Netroufáme si posoudit kvalitu odhadu dopadu výstavby na HDP, protože neumíme zhodnotit udržitelnost předpokladů, na nichž jsou studie postaveny. Domníváme se však, že pokud by dopady na českou ekonomiku byly vyhodnocovány nejen prostřednictvím dopadu na hrubý domácí produkt, ale i na další agregáty, byly by výsledky daleko bližší realitě. Současně by bylo možné odhadnout, jaká část doma vytvořeného důchodu odplyne do zahraničí ve formě mezd a dividend a jaká část zde zůstane pro financování dodatečných investic a konečné spotřeby.
Česko jako Irsko.
Podobné efekty můžeme sledovat i v zahraničí. Velmi dobře jsou zřetelné na příkladu Irska, které je co do velikosti HDP na obyvatele ve srovnatelných cenách na druhém místě v Evropské unii, a je proto označováno za evropského ekonomického tygra a vzor všech transformujících se zemí střední a východní Evropy. Nechceme samozřejmě snižovat nesporné úspěchy Irska, ale při podrobnějším zkoumání zjistíme, že národní důchod činí pouze 74 procent hrubého domácího produktu, zatímco ve třetím Dánsku se tento podíl rovná 84 procentům. V Česku lze dlouhodobě sledovat obdobný vývoj, neboť podíl národního důchodu na HDP postupně klesá ze 79,8 procenta v roce 1995 na 76,3 procenta v roce 2004 (data za rok 2005 v době přípravy textu ještě nebyla k dispozici). Masivní přísun zahraničních investic v posledních dvou letech tento trend ještě posílí
Popletená adresa?
Zahraniční investice považujeme za jednoznačně pozitivní jev pro ekonomiku, ale na druhou stranu je nutné vzít v úvahu jejich veškeré dopady a neomezit se na očekávaný vývoj hrubého domácího produktu. Je pochopitelné, že v dnešním nelítostném boji mezi státy o zahraniční investice se žádná země neobejde bez investičních pobídek a bylo by iluzí tvrdit opak. Z dlouhodobé perspektivy je mimochodem úsměvný radikální obrat české hospodářské politiky z původně vyloženého odporu k zahraničním investicím v počátcích budování kapitalismu (výprodej rodinného stříbra) k současnému nadbíhání investorům.
Místo závěru si ale přece jen připomeňme otázku položenou v úvodu. Nebude významnou veřejnou podporou výstavby nošovické továrny, jejíž dopad je poměrně zřetelný z pohledu HDP, méně však již z pohledu dalších agregátů, docházet (bez současně prováděných reforem trhu práce a sociálního systému) spíše k řešení strukturálních problémů jiných zemí za peníze českých daňových poplatníků?