Vydala jste trháky, jako je Šifra mistra Leonarda, Sex ve městě či Jíst, meditovat, milovat. Dá se tedy říct, že máte návod na to, jak poznat bestseller?
Vlastně je to hodně o intuici. S tou pak souvisí samozřejmě i to, jak je kniha napsaná, což zpravidla zjistíte po přečtení prvních 30 stránek. Během dalších dvaceti se pak rozhoduji, jestli mám vůbec chuť s příběhem pokračovat. O něco víc prostoru knize dávám v okamžiku, kdy jsem na vážkách – pokud to ani pak není ono, ještě zalistuji a podívám se o kousek dál. Mnohokrát se stane, že je celá kniha dobrá a posledních 30 stran ji kompletně pokazí, až z toho člověka kolikrát přepadne smutek. No a v neposlední řadě pak rozhoduje téma.
To, předpokládám, podléhá aktuálním trendům…
To samozřejmě taky. Obecně ale platí, že aby nakladatelství přežilo, musí vydávat takzvaný mainstream, tedy komerčně potenciálně úspěšné tituly. Dále ideálně alespoň několik bestsellerů, pak se může klidně soustředit na populární literaturu, která ho bude živit.
Po čem čtenáři aktuálně touží?
Stejně jako u filmu i v literatuře platí, že existuje 10 základních syžetů, a ty se doplňují různou akcí. Příkladem je třeba klasická shakespearovská tragédie, do které dosadíte současné hrdiny. Aktuálně například dobře fungují romantické příběhy s dvojitou časovou linkou. Populární jsou od covidu, což je dáno tím, že čtenáři touží po příjemné literatuře, po takzvané feel-good tvorbě, která je přenese na pozitivní vlnu, a oni na chvíli zapomenou na to, co je zrovna trápí. Na výsluní pak samozřejmě zůstávají také thrillery, populární začínají být i klasické detektivky à la Agatha Christie. Je přitom jedno, jestli se děj odehrává v historii, nebo se současnými hrdiny – typicky třeba s matkou a dcerou jako amatérským detektivním duem.
Když z 20 rukopisů vypadnou dva
Letos plánujete vydat 50 titulů. Kolika rukopisy se musíte pročíst, abyste se k tomuto číslu dopracovali?
Tak například včera jich přišlo třicet, což je kolem veletrhů běžné (rozhovor vznikal před veletrhem Svět knihy v Praze, poznámka redakce). Mezi těmito rukopisy jsou samozřejmě i ty, které automaticky mažeme, protože se nám tematicky nehodí. Ve finále je to tedy tak, že z nějakých 20 přečtených rukopisů vypadne jeden nebo dva, jež se rozhodneme realizovat.
Dáváte šanci i začínajícím autorům?
Jestli sázíme na divokou kartu? Ano (smích). Ale s debutovými romány je to hop, nebo trop. Na druhou stranu, v současné době máme hned několik debutových autorů, kteří s námi spolupracují už na třetí nebo páté knize. Platí navíc pravidlo, že autoři se postupem času sami vypracovávají, takže spolupráce s nimi bývá s odstupem lepší a lepší. Teď například poprvé vydáváme autorku, která vydala hodně knih v zahraničí, ale žádnou v Česku. A myslím, že to vypadá na slušný start. Většinou to ale funguje tak, že si nakladatelé své autory drží a vydávají je pravidelně.
Vydání knihy po schválení rukopisu předchází velké množství kroků včetně koupě licenčních práv, schvalovacího procesu redakční rady, překladu, korektury a tisku. Kolik takový proces vlastně stojí?
To samozřejmě záleží na vícero faktorech. Rozhoduje třeba to, jak dlouhá je kniha, jak obtížný je překlad, ale i to, jak velký je náklad knihy. Tam platí pravidlo, že čím větší, tím nižší jednotková pořizovací cena. Rozhodně se to ale pohybuje v řádech statisíců. Takže když pak dílo poskytnete knihkupcům, čekáte, až se vám investované peníze zhruba za ,sto let‘ vrátí (smích).
Jaký vámi vydaný titul drží prvenství v počtu prodaných kusů?
Jednoznačně Šifra mistra Leonarda. Té se prodalo asi 280 tisíc výtisků, zhruba 50 tisíc jsme myslím dosáhli v případě Jíst, meditovat, milovat. Úspěch pak sklidil i životopis mexické malířky Fridy Kahlo. U té jsme realizovali hned několik vydání, protože o ní natočili skvělý film. Dobré zkušenosti pak máme třeba s románem Zasvěcení od Elisabeth Haichové, což je spíše ezoterika, a v neposlední řadě určitě také Matrix od Gregga Bradena. Dlouhodobě si držíme také úspěšnou islandskou autorku Yrsu Sigurđardóttir, která píše severské thrillery.
Všechny tyto příběhy čtete dřív než běžní čtenáři. Nemáte nutkání se o příběhu s ostatními bavit?
Neustále. Ale je hrozně fajn vědět, že jste první, kdo ví, jak celý příběh dopadne. Zároveň je vtipný ten časový rozestup. Protože teď například vydáváme knihy, které jsme četli před rokem nebo rokem a půl. Když novinka následně vyjde, ptají se mě lidé kolem na detaily, momentálně jim říkám: promiňte, ale já už jsem v roce 2024.
Brána do trochu jiného světa
Co vás na knihách tolik baví? Předpokládám, že čtení musí být i vaše hobby, když jím strávíte tolik času…
Moje tchyně vždycky říká, že život bez knížek by byl strašně smutný. Knihy vás totiž zavedou do trochu jiného světa a poskytnou vám velký přehled. Já osobně mám třeba ráda příběhy s historickou tematikou, tedy v podstatě beletrii, která je založená na skutečných historických faktech. Vždycky jsem milovala dějepis, ale zároveň jsem nikdy neměla hlavu na letopočty, proto jsem si událost vždy pojila s nějakým příběhem. Ten pro mě byl stěžejní.
Kolik knih za rok přečtete?
Těžko říct, asi kolem tří set.
Původně jste studovala překladatelství a tlumočnictví. Jak jste se nakonec dostala k vlastnímu nakladatelství?
Když se to tak vezme, tak překladatelství a tlumočnictví je s literaturou vlastně také docela provázáno. Navíc jsem knihy měla vždycky ráda. Roli v tom tenkrát hrál také manžel, který pochází ze slavné spisovatelské rodiny v Bratislavě. Takže slovo dalo slovo a nakladatelství bylo na světě.
Vaší první úspěšnou knihou byl Svět tajemných sil Arthura C. Clarka. Jak jste poznala, že půjde o hit?
V osmdesátých letech mě k ní přivedl stejnojmenný seriál. Signálem pro mě byl fakt, že dokonce i pánové byli kvůli němu ochotní odejít domů z hospody jen proto, aby se na něj podívali. Říkala jsem si, že určitě musí existovat i kniha. Našla jsem ji, získali jsme ji a začal celý proces získávání licence.
Místo e-mailu pošta a telefax
Vzhledem k absenci internetu a moderních technologií to byl asi o poznání složitější proces…
Určitě. Oproti devadesátkám a době ještě před nimi je hlavní rozdíl ten, že zatímco dnes dostáváme rukopisy výlučně do e-mailu, předtím nám knihy k posouzení chodily vytištěné poštou a komunikovali jsme přes dopisy nebo telefax.
Metafora spolupracuje hlavně se zahraničními autory. To znamená, že překládáte již hotové knihy, které jsou na zahraničním trhu už v prodeji?
Tak to bylo kdysi. Dnes už to ale neplatí. Běžně nám posílají rukopisy v cizím jazyce ještě předtím, než vyjdou v zahraničí. Teď se například zabýváme knihami, které v angličtině vyjdou knižně v roce 2025. Takže kniha kolikrát není ani napsaná, máme k dispozici jen dlouhou nebo krátkou synopsi a už se s ní obchoduje. V průběhu roku dostáváme nabídky ve formě anotací od zahraničních nakladatelů, většinou ale spíš od agentur zastupujících jednotlivé autory. My si pak vybereme, co nás zajímá, a o to si agentuře řekneme. Podobně to funguje i při osobním setkání. Výhodou je, že nás agentury znají, a tak už dopředu vytipují díla, o kterých si myslí, že nás zaujmou. Pak pošlou rukopis a my začínáme číst.
Kolik lidí v nakladatelství se na vydání jedné knihy podílí?
Nás je v redakci sedm, přičemž každý má svoji specifickou roli. Z toho důvodu je hrozně důležité, aby si všichni v týmu sedli. Myslím si, že mám štěstí, jsem obklopená samými šikovnými lidmi.
Metaforu koupila v roce 2018 společnost Grada. Ovlivnila tato skutečnost knižní produkci?
Samozřejmě že jsme se museli začlenit do struktur, ale v podstatě si držíme tu linii, kterou jsme měli, za což jsem opravdu ráda. Máme teda o něco víc administrativy, což je u velkých korporací přirozené. Na druhou stranu disponujeme větším prostorem pro prezentaci vybraných titulů, takže vnímám silnější marketingovou podporu. Pokud jde o to, jak se knihy mezi čtenáři následně uchytí, to je opravdu zajímavé sledovat. Někdy si myslíme, že máme v ruce obrovský poklad, ale čtenář to nakonec příliš nepřijme. A stejně je to i naopak – kniha, o které máme pochybnosti, se ukáže jako hodně dobrý kus.