Můžete potvrdit zprávu, že jste byl jmenován poradcem pana premiéra? otázala se mě po telefonu reportérka Práva. Člověk se málokdy setkává s lepším náběhem na politickou komedii. Vznikl takto: V pátek 23. září jsem se setkal s ministrem kultury Jandákem, na jeho pozvání, k velice přátelskému povídání. O stavu české kultury. O zlínském festivalu, na němž mě už kdysi chtěl mít porotcem, ale mně to časově nevyšlo. O jeho kulturních projektech kombinujících státní fondy se soukromým kapitálem. O náboženství. A o mých knížkách, kterým pan ministr fandí.
Berlinova pravda.
V navazování nových známostí se řídím zásadou, že kdo fandí mým knížkám, nemůže být úplně špatný, a tak se mezi námi vyvinuly vzájemné sympatie, ač jsme lidé znatelně odlišných typů, temperamentů i politických orientací. Těm, kteří si rádi stěžují na všelijaké negativní stránky té či oné osoby s vysokou lidovou popularitou, rád obvykle připomínám citát slavného skladatele Irvinga Berlina: „Nikdy neohrnuj nos nad písničkou, které se prodal milion výlisků“. Posezení s populární osobou je pro mě vždy ohromnou inspirací a dobrodružným zjišťováním, co ji činí populární.
Ke konci setkání, které ani na vteřinu nevybočilo z dobrosrdečnosti, pan Jandák navrhl, abych se stal jeho poradcem, a to v nějaké zatím nekonkretizované formě externího konzultantství, se zaměřením na kontakty se západní kulturou, především britskou. Dohodli jsme se, že o tom budeme měsíc přemýšlet a nápady si vyměníme v polovině listopadu za mé příští návštěvy. Nebylo dohodnuto žádné zadání, žádné dodání, žádné podmínky, nebyla podepsána ani sepsána k podpisu žádná smlouva, žádné jmenování. A mě napadlo, že kombinace Jandákových prokázaných manažerských schopností a populární bodrosti s Kurasovým ležérním světáctvím by mohla v české kultuře vytvořit něco zajímavého, nad politikou a mimo politiku. Začal jsem seriózně přemýšlet, co bych pro českou kulturu v cizině a z ciziny mohl udělat. Nebylo toho málo.
Zrádné veřejné mínění.
V sobotu nato pronesl premiér Paroubek svůj diktátorský prokomunistický a promarťanský projev, z něhož české kultuře přeběhl mráz po zádech. V neděli ministr Jandák v televizi oznámil, že mě jmenuje poradcem. Od pondělka mě začali známí, jejichž názorů si vážím, střídavě gratulovat, střídavě se ptát, zda jsem se nezbláznil, střídavě hrozit, že mě odepíšou ze seznamu svých přátel a spolupracovníků. Ztratíš několik kamarádů, ale zase ti hodně lidí poleze do zadku, upozornil mě jeden. Ve čtvrtek mě reportérka Práva, viz výše, udělala v telefonátu némlich poradcem premiéra. V sobotu ráno si mohl každý v Právu přečíst, že jsem s ministrem jednal a na ničem konkrétním jsme se nedohodli. Večer jsem na to byl dotázán při autorském čtení, diskusi a autogramiádě. Dal jsem o tom hlasovat. Třetina publika byla pro, třetina proti, třetině to bylo putna. Pak se řiďte veřejným míněním.
A při tom mě napadla tato otázka: Do jaké míry může britský konzervativec spolupracovat s českou kulturou za vlády, která laškuje s komunisty, aniž by riskoval zneužití svého jména k politickým účelům a vlastní diskreditaci? Tak jsem panu ministrovi odeslal seznam smluvních podmínek, za nichž bych mohl takovéto externí angažmá přijmout. Podmínkou číslo jedna byla absolutní nepolitičnost mé práce a její nevyužívání k účelům jakékoli strany. Číslo dvě byla nedotknutelnost mé novinářské nezávislosti.
Sranda.
Jenže pak se dostavily tyto otázky: oč lépe budu svou práci dělat, nebudu tím bezděky, ale automaticky, o to víc pomáhat Paroubkově vládě (kterou bych nikdy nevolil) vyhrát volby? A jsou moje dvě hlavní podmínky splnitelné, jestliže o využití mé práce nebudu moci rozhodovat já, nýbrž ministerstvo a vláda? Samozřejmě že nejsou a být nemohou. A tak jsem necelý den po odeslání podmínek panu ministrovi s díky a politováním dalším e-mailem sdělil, že nabídku přijmout nemohu.
To bylo pondělí 3. října. V úterý jsme se dočetli, že mediálním poradcem ministra kultury byl jmenován bývalý komunistický cenzor. A mému naivnímu a vážně se beroucímu emigrantskému dlouhému vedení neznalému subtilností českého politického humoru, konečně po více než týdnu došlo, že pan ministr si ze mě udělal srandu. Dobrou a vtipnou. A já nemohu než mu blahopřát.
