Autorem textu je americký historik českého původu, profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University. Publikuje knižně a přispívá do českých médií. V mnoha rozhovorech nastínil inspirativní postoj k věcem, které vnímáme jako běžnou rutinu, a zároveň českým čtenářům nabídl pohled na jednotlivé prvky života v americké společnosti. V PROFITU se budete setkávat s jeho články o nedávné české historii.
Foto: ČTK
Existují lidé, smyslem jejichž existence není jen přežít v závětří a pak jít do pohodlné penze. Žene je touha budovat a práci neberou jako nepříjemnou nezbytnost, ale jako privilegium a příležitost tvořit. Občané tohoto typu jsou v každém národě a ty úspěšné pro ně vytvářejí co největší prostor, v němž se mohou svobodně rozvinout. Není to tak ale všude.
České prostředí se v druhé polovině 20. století zachovalo ke svým šikovným občanům krutě. Těch pár dobře známých – Baťa a Petschek – nechalo v exilu, kam je zahnal Hitler. Ty ostatní, neméně talentované, zdrtilo tak úspěšně, že je dnes zná už jen málokdo. Chtěl bych čtenářům představit jednoho z nich a na jeho příkladu odhalit krutost systému, který ničil nejen své odpůrce, ale i občany, kteří se o politiku nezajímali a nepřáli si nic jiného než možnost a prostor pracovat ku prospěchu všech.
Jako mnoho jiných úspěšných lidí začínal Jan Prošvic (narozený 1907) od nuly. Vystudoval průmyslovou školu v Praze a začal vyrábět stavebnice, z nichž se sestavovala rádia. Ve svých třiadvaceti se na matějské pouti v Praze seznámil s Jiřinou Haškovou a udělal na ni takový dojem, že se zanedlouho vzali. Přes den prodávali stavebnice, po večerech je jezdili zákazníkům k nim domů sestavovat.
Svou první továrnu Prošvic založil v Libni. Nakoupil pár strojů a začal vyrábět elektrospotřebiče pro domácnost, především žehličky a elektrické mlýnky na kávu. Od samého počátku kladl důraz na kvalitu, a protože měl smysl pro moderní design, šly jeho produkty na odbyt. Vzápětí mohl Prošvic postavit druhou továrnu, tentokrát v Hřensku. U obou měl krásnou vilu (ta u Prahy byla ve Vonoklasech). Později si koupil i letadlo, aby neztrácel čas cestováním po silnicích. Prošvicovi měli čtyři děti, a tak si navíc ještě najímali byt v Praze v Senovážné ulici. Válku přežili celkem bez pohromy a Prošvic měl zejména radost z toho, že jen malá část jeho výroby šla na válečné úsilí. A to ještě jako daň za to, že jeho dělníci byli osvobozeni od totálního nasazení v Říši.
Prošvic byl člověk apolitický a po válce si naivně myslel, že se vše vrátí do starých poměrů. Snahy KSČ o uchopení moci šly zcela mimo jeho zájem. Středobodem jeho světa a života byly kávovary a vysavače světové úrovně. Nechápavě kroutil hlavou, když se někteří jeho známí začali připravovat na emigraci a radili, aby je následoval. Těsně před únorovým převratem byl Prošvic obchodně v Americe, ale zůstat tam ho ani nenapadlo. Neviděl k tomu důvod.
V únoru 1948 ho akční výbor, který vznikl v jeho vlastním podniku, vyhnal jako „vykořisťovatele, kapitalistu a kolaboranta“. Naivního Prošvice to šokovalo. To horší ale teprve mělo přijít. Estébáci továrníka neprodleně zatkli a na Pankráci ho bezdůvodně ztýrali, načež ho po pár týdnech bez vysvětlení propustili. A právě v této situaci se do bytu v Senovážné dostavil agent StB Josef Janoušek, který se představil jako „Johny“. Tvrdil, že ho poslala americká CIA a že jeho úkolem je Prošvicovy a jejich dvě nejstarší děti Věru a Janu převést za hranice a zachránit je tak před kriminálem. Manželé bez váhání „Američana“ vyhodili. Věřili, že nedávné zatčení byl omyl a že jejich život bude normálně pokračovat dál. Navíc Prošvic svou práci miloval a doufal, že to ocení lidé za všech režimů. Kromě toho manžele děsila představa, že by doma museli nechat své dvě mladší děti Evu a Jana, které „Johny“ odmítal vzít pro jejich nízký věk. Falešný Američan musel přijít celkem třikrát, než Prošvicovy přesvědčil.
Pak už šlo všechno ráz na ráz. „Johny“ Janoušek dopravil své oběti do Kdyně, kde je převzali další estébáci v roli amerických agentů. Ten poslední je v noci zavedl na místo, které označil jako hranici a ukázal jim na nedaleký dům, který prý už stojí na německém území. Tvrdil, že jde o stanice U.S. Army; ve skutečnosti se vše odehrávalo stále na československém území. Estébák Amon Tomasoff v uniformě amerického důstojníka přivítal uprchlíky ve své kanceláři, která byla vyzdobena americkou vlajkou, načež zahájil Prošvicův výslech. Na jeho konci ale čekalo vyčerpanou rodinu kruté překvapení. „Američan“ Prošvicovi oznámil, že lidi jeho typu Západ nepotřebuje a jeho žádost o azyl se proto zamítá. Než se všichni vzpamatovali, byli v autě, které je zavezlo do Všerub. Tam je domnělí Američané předali StB. Ta je zatkla, okradla o všechno, převezla do Prahy a zavřela na Pankráci. Prošvicovi se tak stali prvními obětmi provokační akce Kameny.
Janu Prošvicovi brzy došlo, že ho „Johny“ vlákal do léčky. Když ho soud poslal na nucené práce, při první příležitosti uprchl a úspěšné přešel západní hranice. Na anglické vízum pak čekal v německém uprchlickém táboře dva roky. Jeho manželce mezitím komunisté zabavili veškerý majetek, byt v Senovážné a oba domy. Při prohlídkách ukradli, co mohli: příbory, kamery i umělecká díla. Paní Prošvicovou nesměl nikdo zaměstnat, a tak zůstala sama s malými dětmi zcela bez prostředků. Rodina pak žila s těžce nemocnou babičkou v domku bez topení, záchodu a tekoucí vody v kolonii na okraji Prahy.
Samotný Prošvic se dostal do Anglie až v roce 1950. Našel si práci v továrně, kde pracoval u ponku a učil se jazyk. Brzo si ale pronajal garáž, pár strojů a sehnal pomocníka. Spolu se pak pustili do výroby nejrůznějších kuchyňských pomocníků . Když už se zdálo, že začnou vydělávat, nepojištěná garáž kompletně shořela. Ten neuvěřitelný člověk se ale zase nevzdal. Získal patent na bimetalový gril a založil novou firmu RIMA Sunbeam, ve které vyráběl grilovací zařízení, helmy na vlasy a elektrické nože. Po letech si mohl koupit dům s pozemkem na ostrově Tenerife, kde sice dál denně studoval technické časopisy, ale svůj čas teď mohl věnovat i koníčkům, jako například své lodi s motory Rolls-Royce.
S jeho rodinou v bolševické Praze to vypadalo jako s mnoha dalšími oběťmi komunismu. Léta museli žít v těžkých podmínkách v domku bez příslušenství. Zde také babička v roce 1956 zemřela na rakovinu. Brzy nato těžce onemocněla nejmladší z Prošvicových dcer, Eva. V důsledku špatné transfuze krve se její stav zhoršil natolik, že lékaři rodinu připravili i na možnost, že zemře. Zoufalý Prošvic se ji pokusil zařídit lékařskou pomoc z Anglie, ale estébáci poté, co se o jeho snaze dozvěděli, ji z nemocnice propustili. Naštěstí se díky statečnému lékaři dostala do jiné, kde pak ležela déle než rok. Své 16. narozeniny v roce 1958 oslavila ještě na nemocničním lůžku.
Vraťme se ale zpátky do poúnorové doby. Zatímco Prošvic po útěku v roce 1948 mařil čas v uprchlickém táboře čekáním na anglické vízum a zatímco jeho rodina v Praze trpěla nouzí, bossové KSČ si velmi rychle zvykali na život v luxusu. Bylo to pro ně o to příjemnější, že si na nic nikdy nemuseli vydělat. Všechno prostě ukradli lidem jako Jan Prošvic.
Prof. PhDr. Igor Lukeš, Ph.D., M.A.L.D. (*1950)**
Vystudoval filozofii na Karlově Univerzitě, kde získal i doktorát. Z Československa odešel v roce 1978 do USA. V roce 1986 obdržel doktorát z mezinárodních vztahů na Fletcher School of Law and Diplomacy na Tufts University. Od roku 1988 působí na Boston university, kde přednáší historii a mezinárodní vztahy. Zabývá se především historií střední a východní Evropy a komunismu. Vydal několik knih, například Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis. V češtině vyšla jeho kniha Československo mezi Stalinem a Hitlerem: Benešova cesta k Mnichovu. V současné době je českým honorárním konzulem v americkém Bostonu.
A že toho bylo! Po zatčení Prošvicových v dubnu 1948 konstatoval protokol, že „Prošvic měl s sebou velký majetek, hlavně ve skvostech“. To ale nebylo nic v porovnání s tím, co rodina nechala v Praze. Estébáci zmiňují „přepychové vybavení“ a nádherná umělecká díla v domech. To vše se rychle přesunulo do fízlovských bytů a nomenklaturních domů; je to tam dodnes.
Dům ve Vonoklasech patřil paní Prošvicové, kterou soud zprostil viny, protože její „útěk“ byl vyprovokován a odehrál se na československém území. Nešlo tedy ani o pokus o nezákonné opuštění republiky. Přesto byl její majetek kompletně zabaven. Dům ve Vonoklasech nezůstal prázdný na dlouho. Už v září 1949 si ho pro sebe „koupil“ za směšnou cenu přítel pracujícího lidu Antonín Zápotocký.
V lednu 1957 se ministerstvo vnitra odhodlalo případ Prošvicových tajně prostudovat. Závěr byl jednoznačný: „Pro konfiskaci vily nebylo zákonných podkladů, zabavení bytu bylo nezákonné a prodej vily ve Vonoklasech s. Zápotockému byl nevhodný. Mohl by nepřátelům sloužit k pomluvám.“ Ve zprávě nebylo ani slovo o tom, ze Prošvic byl v exilu a jeho rodina žila v domku bez tekoucí vody.
Nikoho nepřekvapí, že po smrti Zápotockého se vila ve Vonoklasech přes pár dalších „vlastníků“ stala majetkem StB, která tam léta hospodařila tak úspěšně, že ji MV předávalo dětem Prošvice (zemřel v prosinci 1989) naprosto zničenou. Jak by to asi dnes vypadalo v České republice, kdyby tam lidé jako Prošvic mohli po konci války svobodně pracovat a vychovávat generace svých nástupců?
