Vítězství outsiderů. Tak lze nazvat zvolení Václava Klause prezidentem. Radovat se může jak odepisovaný čestný předseda ODS, tak komunisté, kteří učinili další medvědí skok ke své rehabilitaci. Kdo prohrál, je rovněž jasné. Zpětný pohled na tři prezidentské volby ukazuje, že šlo o festival zmařených šancí vládní koalice.
Špidlův tým neprohrál jen v parlamentu. Neuspěl ani v bitvě o veřejné mínění. Do boje o hlavu státu nastupoval kabinet se jménem Otakara Motejla, který v průzkumech jasně porážel Václava Klause. Nesrozumitelné manévry, osobní spory a tahání jmen kandidátů jako králíků z klobouku však otočilo poměr sil. Před posledním kolem se Klaus, coby jediný čitelný pretendent prezidentského stolce, stal i miláčkem publika. Tentýž Klaus, který měl sice vždy hodně příznivců, ale ještě více odpůrců. Stačilo k tomu málo: jen důsledně trvat na svém. Vytrvalost přinesla růže i komunistům. Vedle ODS byli od samého počátku jedinou disciplinovanou silou. Postupovali naprosto pragmaticky, bez ohledu na ideologii, jednotně a s otevřenou výzvou: zvolíme toho, kdo nám nabídne víc. Aby to bylo úplně zřejmé, byli to oni, kdo si jako jediní vyžádali před třetím kolem páteční volby půl hodiny času „na rozmyšlenou“. Nakonec valná většina komunistů odevzdala svůj hlas Václavu Klausovi. Za jakou cenu? To se v této chvíli můžeme jen dohadovat. Jisté je jedno: kdyby se koalice uměla na volbě prezidenta shodnout alespoň tak, jako na zvyšování daní, neměli komunisté nárok.
