Nákladová křivka České republiky musí vycházet z energetické rozvahy
Na jedné straně referenční scénář předpokládá růst domácí poptávky po elektrické energii, na druhé jsou tři stupně emisních limitů, z nichž by bylo záhodno dodržet alespoň prostřední. Autoři studie připravili s pomocí nákladových křivek šest odlišných variant, kudy by se mohl do roku 2030 ubírat rozvoj české energetiky. Volba energetického mixu je klíčová pro stanovení nákladové křivky Česka.
Zmapování situace
O volbě českého palivového mixu se bude rozhodovat už v příštích letech. Referenční scénář předpokládá růst domácí poptávky ze současných 65 na 90 terrawatthodin v roce 2030. Mezitím však nastane úbytek výroby 22 terrawatthodin v polovině z dosud fungujících uhelných elektráren, které se budou muset odstavit. I když se zastaví současný vývoz třinácti terrawatthodin, bude jich stále 35 chybět.
Bude nezbytné vystavět nové energetické zdroje. Volba palivového mixu bude zároveň mít zásadní dopad na emise oxidu uhličitého. Odvětví energetiky nabízí mnoho významných příležitostí ke snížení emisí. Posuzování výhod a nevýhod volby energetických zdrojů však ani zdaleka nebude záležet jen na ekonomické rozvaze a posouzení emisí. Bude se muset zvažovat například bezpečnost dodávek suroviny, rizika jaderné energie nebo hrozba demolice sídel kvůli těžbě uhlí.
Scénář „vše při starém“
Uhelný scénář zvolili autoři především jako referenční, protože by zachoval zhruba stejný palivový mix, jaký existuje v současnosti: 54 procent uhlí, 29 jádro, deset plyn a osm procent obnovitelné zdroje. Roční emise oxidu uhličitého by byly o dvacet procent nižší přičiněním lepších spalovacích technologií a díky obnovitelným zdrojům, proto by dosahovaly 45 megatun. Průměrné náklady na výrobu energie by byly poměrně nízké, 47 eur za megawatthodinu. Zavedením aukcí emisních povolenek by však dle autorů scénáře náklady narostly na 69 eur za megawatthodinu. Tato varianta by však znamenala prolomení limitů těžby a zkázu severočeských obcí.
Uhelný scénář s ukládáním skleníkových plynů do geologického podloží je až na to ukládání stejný jako předchozí včetně oné plánované zkázy. Emise oxidu uhličitého by poklesly o třetinu na hodnotu 30 megatun. Ukládání oxidu by dle předpokladu přišlo na 44 až 57 eur na tunu. Vyrobená energie by se proto zdražila o 30 až 40 eur na megawatthodinu. Protože by však toto řešení snížilo potřebu nákupu povolenek, vyšly by obě varianty nastejno. Ale to riziko! Metoda ukládání plynu do podloží není u nás vyzkoušená. Není ani jisté, zda by se našla vhodná hornina v blízkosti elektrárny. Kdyby se ukládání nakonec nepodařilo, dopadla by tato varianta hůř než referenční projekt - kvůli promarněným investicím do ukládání.
Všechno vsadit na plyn!
Dle tohoto scénáře by se žádné uhelné zdroje neobnovovaly a budovaly by se paroplynové elektrárny. V roce 2030 by palivový mix vypadal následovně: 37 procent plyn, 27 jádro, 26 uhlí a deset procent obnovitelné zdroje. Roční emise by byly oproti prvnímu uhelnému scénáři nižší o dvacet procent, tedy o devět megatun. Průměrné výrobní náklady by při pominutí nákladů na povolenky dosáhly 58 eur za megawatthodinu, tedy o 23 procent víc než v referenčním scénáři. Rozdíl v nákladech by však byl mnohem menší při započtení povolenek– 74 eur za megawatthodinu v případě plynu vůči 69, pokud by šlo o uhlí.
Posuzován byl i scénář s kombinací plynu a obnovitelných zdrojů, přičemž ty by v něm hrály prim. Tento scénář připadá autorům studie nepravděpodobný kvůli vysokému podílu obnovitelných zdrojů a modelovali jej jen proto, že připomíná návrhy některých nevládních organizací. Za hlavní zdroj obnovitelné energie byla vybrána biomasa. Hydroenergetický potenciál je totiž už téměř plně využit, kapacita větrné energie patrně nepřekročí čtyři terrawatthodiny ročně a průměrné náklady na výrobu elektřiny z fotovoltaických článků by byly mnohem vyšší než z biomasy. Jako strop výroby elektrické energie z biomasy si autoři zvolili třináct terrawatthodin, protože už to samo o sobě by znamenalo využívat pro elektrárenské účely patnáct procent zemědělské půdy. Další zvýšení kapacity by musel obstarat plyn. Proto by v roce 2030 palivový mix vyhlížel následovně: 30 procent obnovitelné zdroje, 28 plyn, 28 jádro a čtrnáct procent uhlí. Oproti uhelnému scénáři by roční emise klesly o 24 megatun. Náklady na výrobu by však byly vyšší o 24 eur za megawatthodinu. Protože je však biomasa považována z hlediska emisí za neutrální a nevyžaduje placení povolenek, rozdíl ve výsledné ceně by se zase výrazně snížil.
Jaderné svátky
Jaderný scénář předpokládá, že by do roku 2022 byly spuštěny další dva bloky Temelína a do roku 2028 by byla uvedena do provozu nová jaderná elektrárna s kapacitou 3,6 gigawattu. Dostatečnou výrobní kapacitu by do roku 2025 zajistilo prodloužení životnosti uhelných elektráren s kapacitou 2,5 gigawattu. S výrobními náklady 46 eur za megawatthodinu a minimální potřebou nákupu emisních povolenek vykazuje tento scénář nižší náklady na tunu odstraněných emisí než kterákoli další zvažovaná možnost.
Šestým navrženým scénářem je postupná změna palivového mixu. Dle autorů studie má být pouze „očištěním“ současné soustavy. Hnědouhelné elektrárny nejsou odstavovány, ale rekonstruovány. Fungovat by měly bez prolomení limitů na těžbu. V důsledku toho by v nich postupně klesala výroba elektřiny. Proto by v roce 2022 měly být spuštěny dva nové jaderné bloky v Temelíně, ale s další elektrárnou se nepočítá. Palivový mix v roce 2030 by vypadal následovně: 50 procent jádro, 27 uhlí, dvanáct plyn a jedenáct procent obnovitelné zdroje. Roční emise ve výši 28 megatun představuje snížení oproti uhelnému scénáři o 38 procent. I průměrné náklady na výrobu při započtení emisních povolenek vycházejí nižší – 62 eur za megawatthodinu.
Vedlejší efekty
Redukcí emise skleníkových plynů však environmentální otázky okolo palivového mixu ani zdaleka nekončí. U jaderné energie stále straší rizika při odkládání odpadu a možného úniku radiace, uhlí produkuje i jiné, nepříjemnější emise než oxid uhličitý a plantáže biomasy by mohly narušit rovnováhu v krajině. Uložený oxid uhličitý hrozí případným únikem z podzemí. Nejméně problémový je v tomto ohledu zemní plyn. Z hlediska jiné, ekonomické bezpečnosti dodávek je však plyn naopak nejrizikovější, protože monopolní dodavatel může kdykoli zavřít kohout.
Hledání správného energetického mixu upozornilo na propastné rozdíly v nákladech na výrobu energie. Jaderný scénář by na první pohled mohl zásobovat Česko při průměrných nákladech na domácnost ve výši 903 eur ročně. To je o 30 až 530 eur méně než v ostatních scénářích.
Ve výsledku dva extrémy
Při hledání vhodného scénáře pro vyjádření celkových nákladů na redukci emisí předložili autoři studie dva protichůdné návrhy. Dle prvního scénáře je možné splnit i vysoký cíl snižování emisí skleníkových plynů o 33 procent s nulovými celkovými náklady pro společnost. Česko jako celek by muselo uskutečnit veškeré příležitosti s čistým ekonomickým přínosem a zároveň se dohodnout na dalším rozvoji jaderné energetiky.
Pokud by nebylo dosaženo dohody o jádru a nebyly-li by ani vyřešeny nejistoty s ukládáním oxidu uhličitého do geologických vrstev, mohlo by být i splnění středního cíle redukce emisí poměrně nákladné.
Studie potvrdila předpoklad autorů, že celkové náklady na splnění kteréhokoli z cílů snižování emisí závisí především na volbě energetického mixu. A že česká nákladová křivka se zásadně neliší od výsledku na globální úrovni a v ostatních zemích.
