Státní zastupitelství zpracovalo analýzu ochrany novinářů před odposlechy. Ve skutečnosti jde o recept, jak žádost o odposlech správně napsat.
Soudy před časem řešily důležitý a precedentní případ. Obrátil se na ně novinář Janek Kroupa s tím, že ho policie odposlouchávala a nikdo se ho o tomto vpádu do soukromí neobtěžoval informovat. Kroupa, kterému napíchli telefon kvůli tomu, že v případě korupční kauzy lobbisty Marka Dalíka odmítl prozradit svůj zdroj, se stížností neuspěl. Tím ale věc neskončila.
V půlce září sepsal žalobce Vrchního státního zastupitelství v Praze Martin Berka z popudu své šéfky Lenky Bradáčové materiál s báječným názvem: Zvýšená ochrana novinářů při ochraně zdroje ve vztahu k úkonům dle § 88 a § 88a trestního řádu. Když se o analýzu začali zajímat novináři, vydalo státní zastupitelství v listopadu tiskovou zprávu, ve které analýzu označilo za interní „pracovní pomůcku“, která má žalobcům pomoci „k nastavení jednotných postupů, jež by se neodchylovaly od závěrů vysokých soudních institucí a nezasahovaly do práv, která garantuje novinářům český právní řád“.
Zní to hezky – snad až idealisticky, ovšem při podrobném čtení nabude pozorný čtenář rychle dojmu, že účel analýzy je právě opačný: dát žalobcům do ruky návod, jak správně napsat a odůvodnit žádost o odposlech žurnalisty tak, aby ji soudy přijaly. Tři renomovaní právníci, které týdeník Euro oslovil, mají velmi podobný dojem.
O co jde
Petr Toman, který Kroupu před Nejvyšším a Ústavním soudem zastupoval, si myslí, že materiál je velmi podrobnou a objektivní analýzou současného stavu. „Osobně vidím trochu rozpor mezi judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a našich soudů. Zatímco evropský soud připouští zásah do práva na ochranu novinářského zdroje v zásadě pouze při existenci mimořádně výjimečných okolností – objasnění pedofilie, zabránění terorismu či jeho objasnění –, naše soudy tak přísné nejsou,“ tvrdí Toman. Svědčí o tom podle něj i Kroupův případ, ve kterém došlo k zásahu do ochrany zdroje jen kvůli tomu, aby se zjistilo, který státní zástupce „to Kroupovi o Dalíkovi řekl, i když nesměl“.
Materiál Toman nechápe jako snahu zamezit odposlechům novinářů, ale naopak jako návod, jak to správně dělat: „Stručně řečeno, nebojte se je odposlouchávat, jen si dejte trochu práce s odůvodněním.“
Bradáčová chce mít vše pod kontrolou. Čtěte více:
Hlaste všechny případy, instruuje své podřízené Lenka Bradáčová
Také podle advokáta Lukáše Trojana není název Ochrana novinářů před odposlechy zrovna případný: „Autor analýzy dochází k závěru, že je v souladu s ústavou nařídit odposlech za dvou podmínek. Státní zástupce musí logicky popsat, jaký bude důkazní přínos takového odposlechu a také to, co si od daného důkazu slibuje.“ Druhá podmínka de facto znamená, že v daném případě neexistují jiné důkazy než odposlechy. V praxi však podle Trojana beztak už nějaký čas platí, že policie v podobných případech jiné důkazy než odposlechy nehledá…
Kritický je rovněž Tomáš Sokol. Charakteristický je, jak říká, už pouhý fakt, že zásadní doporučení, dle kterého musí při nařizování odposlechu převážit veřejný zájem nad právem žurnalisty na utajení zdroje, vložil autor analýzy až na její úplný konec – do poslední řádky před závěr.
Počty napíchnutých? Mlčení
Kolik novinářů bylo a je odposlouchávaných, není jasné. Týdeník Euro o tyto informace požádal jak Nejvyšší státní zastupitelství, tak obě vrchní státní zastupitelství, ovšem k relevantní odpovědi se nedostal. Olomoucké a pražské vrchní státní zastupitelství se i přes dvě urgence odpovědět neobtěžovaly. Nejvyšší státní zastupitelství sice odepsalo, vykonává však jen dohled, a tak odpověď zněla vcelku očekávaně, že za posledních pět let nepodalo ani jednu žádost o odposlech novináře.
Vraťme se ale na začátek, k případu novináře Kroupy. Soudy zamítnutí jeho stížnosti na vpád do soukromí zdůvodnily ryze formálně. Nejvyšší soud zkonstatoval, že před pravomocným skončením věci, tedy rozsudkem v Dalíkově kauze Pandur, „nelze návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu k Nejvyššímu soudu podat“, a Ústavní soud se s tímto právním názorem ztotožnil.
Na závěr nezbývá než jedovatě dodat: pokud by státní zástupci stejně aktivně řešili všechny úniky – včetně těch, které o jejich práci referují pozitivně – soudy by se nejspíš zavařily.
Dále čtěte:
