Začátek seriálu o pravicových receptech rostlinných
„Jídlo se v každé tradiční společnosti vnímá jako akt společenský a často náboženský, krášlený rituálem a radostně prožívaný jako oslava sounáležitosti. Člověk se při něm kultivuje konverzací, chutěmi, vkusem, způsoby chování a pohostinností. Oddělit jídlo od těchto praktik znamená zbavit je jeho pravého smyslu,“ píše filozof nejpravicovější Roger Scruton v kapitole Pojídání přátel své nové knihy Politická filozofie, která je mistrně argumentovanou výzvou k obnově konzervativního přístupu ke všem aspektům každodenního života. Jídlo je aspekt nejkaždodennější, v němž několikrát denně projevujeme svůj morální či nemorální postoj k životu svému i okolnímu. Scruton rozlišuje mezi jedením ctnostným a nemravným, přičemž ctnostné je to, co se dělá úctyhodně nebo čestně a odolává pokušením. To znamená nejen kultivaci ohleduplných jídelních mravů, ale také ohleduplnost ke zdrojům potravy, především zvířatům. Scruton sám farmaří, takže o ohleduplnosti ke zvířatům z vlastní zkušenosti něco ví.
Ohleduplné zacházení se zvířaty jako zdroji potravy by si vyžadovalo dvojí: jednak zrušení většiny praktik industrializovaného chovu a návrat k chovu přírodnímu, jednak konec vulgárního přejídání masem. To nemá být bráno jako propagace vegetariánství (ani od Scrutona, ani ode mně), nýbrž jako projev úcty k životu. Kdo jí maso, měl by se obeznámit s celým procesem jeho výroby. Od rození mláďat, přes péči, kterou je potřeba jim věnovat, než dospějí do stadia, kdy jsou vhodná k porážce, až po způsob zabíjení, který by měl být co nejrychlejší a bezbolestný. Zvířátka se nám za svého života stanou přáteli, jejich zabití je pro nás určitou citovou ztrátou a obětí, a maso se tak stává něčím svátečním, vzácným, až posvátným.
V souvislosti s jídlem Scruton nabádá k oživení jednoho tradičního aspektu naší kultury a tradic, který z našeho života mizí. Anglicky se jmenuje „piety“, pochází z latinského „pietas“ a do češtiny se obvykle překládá jako zbožnost. A je to překlad nedostačující, protože pietas nesouvisí nutně s náboženstvím, ale je projevem úcty, úžasu, pokory, loajality, lásky a vděku vůči zázrakům přírody a života. Bez tohoto projevu je pojídání masa marnotratným obětováním života a industriální výroba masa krutostí na bezbranných tvorech.
Scrutonově filozofické obhajobě střídmějšího posvátnějšího pojídání masa sekundují i dietní doporučení taoistická, zenová a ajurvédická, podle nichž by maso nemělo tvořit víc než desetinu celkové spotřeby potravin. Přitakávají jim i argumenty ekonomické, dle nichž se na téže rozloze zemědělské půdy dá vypěstovat mnohonásobně víc potravy rostlinné než živočišné. Pro střídmost v mase a rozšíření rostlinné potravy mluví i argumenty zdravotní a hygienické. Maso se rychleji kazí a jeho toxiny mohou působit smrtelné otravy jako málokterá stářím zkažená rostlina. Žádné maso neobsahuje tolik léčivých látek jako téměř každá zelenina a ovoce. A nakonec opět ten aspekt citový: s mrkví a cibulí se nikdo nedokáže spřátelit tolik jako s jehňátkem nebo králíčkem.
„Jsem vegetariánem ne proto, že miluji zvířata, nýbrž proto, že nenávidím rostliny,“ říkával jeden z nejslavnějších vegetariánů George Bernard Shaw.
Protože v české kuchyni chybějí pestré a chuťově uspokojivé rostlinné alternativy – jako jimi naopak oplývají kuchyně středomořské –, budeme celý tento seriál věnovat pravicovým receptům rostlinným, s občasným přidáním vajec a potravy mléčné. Čili jak se tomu odborně kulinářský říká, ovo-lakto-vego podle gramatického vzoru vepřo-knedlo-zelo. A opakujeme, že nebude propagací vegetariánství a rozhodně ne vegetariánské ideologie, která tak ráda tvrdívá, že v člověku pěstuje touhu po míru, zatímco maso v nás vytváří agresivitu, aniž by brala na vědomí, že vedle Shawa mezi nejslavnější vegetariány 20. století patřil také Adolf Hitler. Ostatně i ten Shaw byl často agresivní jedovatý dědek.
Skalním vegetariánům se tento seriál bude snažit život zpestřit a obohatit. Nám všem ostatním umožní si pravicově pochutnávat na rostlinách po tu dobu, kdy se zamýšlíme nad Scrutonovou úctou k přátelům a místo pěti hamburgerů a buřtů si dáváme jednu porci dražšího biologicky produkovaného masa a čtyři porce zeleniny a ovoce.
Zde tedy pro začátek typické menu, při jakém za přátelských debat na své moudrosti přicházeli Aristoteles, Sokrates a Platon. I dnes je dostanete v každé slušné řecké nebo turecké restauraci a říká se mu „meze“. Olivy. Ovčí sýr. Vařená mrkev rozšlehaná s česnekem a hustým jogurtem a zdobená bazalkou. Na drobné nudličky nakrájená okurka smíchaná s jogurtem, jarní cibulkou, česnekem a listy máty. Kroužky baklažánu prudce osmažené v rozpáleném oleji a podávané s hustým jogurtem. Kaše ze sezamových semínek zvaná „tahina“ smíchaná s kaší z cizrny zvanou „humus“. Pečený baklažán prokvedlaný s tahinou. Drcené vlašské ořechy smíchané s rajským protlakem, citronem, olivovým olejem a troškou čerstvé feferonky. Grilované papriky, cukety a rajčata. Do měkka rozvařená čočka. Špenátové taštičky z lístkového těsta. Vinný list plněný rýží a borovicovými oříšky. Pražené mandle. Čerstvé ovoce.
Vydržíte při tom s vínem celé dlouhé moudré a veselé hodiny.
