Hospodářská soutěž je ekonomický jev, k jehož poznání nemá právo potřebné nástroje
Při dopravní nehodě se policista snaží objasnit důležité okolnosti. Ohledá místo a vyslechne svědky. Zkontroluje, má-li řidič oprávnění a zda před jízdou nepil, dá zpracovat posudek o stavu vozidla a znalec posoudí brzdnou dráhu a rychlost při nárazu. Dále zjišťuje, jak a proč se nehoda stala. Zkoumá, jak by vše dopadlo, kdyby začal řidič brzdit dříve či vůz neměl sjeté pneumatiky. Ze všech informací pak vyvodí závěry o možné odpovědnosti. Zní to logicky – nejprve objektivně zjistit, co se stalo a jaké to mělo důsledky, a dle toho se zachovat. Při ochraně hospodářské soutěže v České republice však tato logika neplatí.
Pokřivené zrcadlo
Soutěžní kauzy se odehrávají v pokřiveném zrcadle právních rozborů, pseudoekonomických dohadů a politických her. Často se poukazuje, že v rozhodnutích Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) se to hemží nepodloženými spekulacemi postrádajícími seriózní ekonomický základ. Soudní přezkum se často omezuje na procesní nedostatky, aniž by se soudy věnovaly podstatě věci. Zda byl spáchán delikt, kdo jej spáchal a jaké důsledky to mělo pro soutěž a spotřebitele. I v podáních soutěžitelů se objevují účelové argumenty, které zjevně překrucují ekonomická fakta, většinou však žádná nepředkládají. Stručně řečeno, ochrana soutěže je v ČR odtržená od ekonomické reality.
Ke zlepšení je třeba málo. Především uvědomit si, že soutěž je ekonomický jev, k jehož poznání nemá právo potřebné nástroje. Jak může právo odpovědět na otázku, zda technologie pro připojení ADSL a CATV spadají do jednoho trhu přístupu k internetu? Jak může posoudit, zda přínosy dohody o vertikální fixaci cen převyšují její soutěžní rizika? Či představuje-li cenotvorba dominantního hráče zakázanou praktiku stlačování marže? Copak může právník posoudit, zda byly v pořádku brzdy vozidla či způsobilo-li smrt vykrvácení? Brzdy přenechává znalcům z oboru dopravy, příčiny smrti patologům. K posouzení, zda konkrétní jednání narušilo soutěž, se však právník cítí zcela povolán. Na tuto otázku však bez ekonomické analýzy odpovědět nelze, přičemž na jejím správném posouzení závisejí sankce. Nemluvě o možnosti soukromoprávního vymáhání – tedy vznášení nároků na náhradu škody postiženými soutěžiteli či spotřebiteli u soudů. To je důležitým pilířem ochrany konkurence a nezbývá než doufat, že brzy dorazí i do Česka.
Zanedbávání ekonomie
Ekonomie má určitě slabiny. Ekonomické modely občas vycházejí z nerealistických předpokladů, protože nejsou k dispozici potřebná data. Ekonomická analýza vždy neposkytuje jednoznačnou odpověď a někdy jsou její výsledky příliš komplikované. To jsou nejčastější výtky, se kterými se musí seriózní analýza vyrovnat. Pouze ekonom však může nabídnout relevantní vhled do soutěžního problému a objasnit informace potřebné k jeho řešení. Ostatně všechna pravidla soutěžního práva nejsou ničím jiným než „vydestilovanými“ závěry ekonomických modelů. Jejich platnost je však vždy podmíněna splněním modelových předpokladů, jimiž se však právník zpravidla nezabývá.
Zanedbávání ekonomie v soutěžních kauzách není jen problémem ČR. Je typické přinejmenším pro celý region střední a východní Evropy, v němž režimy soutěžního práva vznikly až v první polovině devadesátých let. Zkušenosti z vyspělých soutěžně-právních kultur však ukazují, že příklon k ekonomii je jedinou možnou vývojovou cestou. A nemají-li být rozhodnutí v oblasti soutěže považována za nepovedenou beletrii, musejí se jí vydat i příslušné úřady a soudy v ČR. Je to jediný přístup, který spotřebitelům zaručí všechny přínosy soutěže, a přitom nebude svazovat zdravý konkurenční boj nesmyslnými požadavky soutěžních úřadů.
Problém analýzy
Je dobré, že se v rozhodnutích ÚOHS již občas objevuje ekonomický přístup. Velkou nadějí je ustavení týmu hlavního ekonoma, který má podporu vedení ÚOHS. Pouze pokud bude ÚOHS provádět ekonomické analýzy a zohledňovat zkoumání předkládaná soutěžitelům, i oni budou ochotní investovat do vlastních výzkumů. Kromě toho bude záviset na tom, zda se soudci začnou zabývat věcným přezkumem soutěžních případů a dokážou-li odlišit dobrou ekonomickou analýzu od špatné.
Často se totiž objevuje námitka, že s čísly lze „kouzlit“ a dokázat prakticky cokoli. To je však omyl. Dobrá analýza musí být replikovatelná, obhajitelná při námitkách a dotazech protistrany, konzervativní v jakýchkoli odhadech a předpokladech a především založená na správné ekonomické teorii.
Máme co dohánět
Globální ekonomika je v krizi. V této době mají podnikatelé přirozenou motivaci nahrazovat rizika vyplývající z konkurenčního boje jistotou vzájemných dohod. Rovněž dominantní hráči ve vyšší míře spoléhají na svou sílu a na možnost kompenzovat výpadky prodejů v důsledku utlumené poptávky. Současně však existuje tlak politiků, aby se kvůli zachování pracovních míst či záchrany toho či onoho národního šampiona nad nějakým tím prohřeškem přimhouřilo oko. Bylo by fatální, kdyby za takových okolností odsunuly stranou ochranu soutěže i soutěžní úřady. Účinnou soutěž je nutné ochránit právě v době krize, kdy má konkurence „nejočistnější“ účinek na eliminaci neefektivních podniků. Navíc je třeba připomenout dvě lekce z hospodářských dějin. Za prvé krátkozraké ústupky kartelům a monopolům pravděpodobně významně prodloužily nejen Velkou hospodářskou krizi, ale i japonskou v devadesátých letech. A za druhé v dlouhodobém horizontu je konkurenční prostředí jedinou cestou k ekonomickému růstu a zvyšování blahobytu.
Účinnou soutěž nelze bez prosazení ekonomického přístupu ochránit. Často se lze dočíst, že Česká republika je v přejímání evropských postupů a pravidel „papežštější než papež“. Lze jen doufat, že při prosazování ekonomického přístupu v soutěžních případech budou nejen české úřady a soudy, ale i soutěžitelé a jejich advokáti přinejmenším stejně papežští jako řadový bruselský úředník. Máme co dohánět.
