Platnost Lisabonské smlouvy zásadně změnila výkon pravomocí Evropské unie v oblasti regulace přímých zahraničních investic. Před 1. prosincem 2009 byly otázky zahraničních investic doménou členských států EU, Lisabonská smlouva však přesunula většinu pravomocí v této oblasti na unii. S účinností od 1. prosince 2009 je proto oblast přímých zahraničních investic nově zahrnuta do společné obchodní politiky EU. V ní vykonává výlučné pravomoci, a její členské státy tedy nadále svým jménem v zásadě jednat nemohou.
Dvoustranné dohody
Klasickým nástrojem k ochraně zahraničních investic jsou dvoustranné dohody. Jejich atraktivita je vedle hmotněprávních garancí dána možností zahraničních investorů podat v případě porušení těchto záruk na hostitelský stát žalobu – nejčastěji k mezinárodním rozhodčímu tribunálu. V EU dnes mezi členskými státy existuje zhruba 190 platných investičních dohod. Až na dvě výjimky je jednou stranou vždy země bývalé EU „patnáctky“ a druhou jeden ze států přistoupivších k EU v letech 2004 a 2007. Tento počet dohod je však zanedbatelný oproti několika stovkám investičních dohod, jež členské státy EU uzavřely se třetími zeměmi.
Obě kategorie dohod představují z hlediska nové pravomoci EU právní problém, který přináší mnoho otázek. Mezi ně například patří: Jsou tyto dohody nadále aplikovatelné? Bude nutné jejich obsah přizpůsobit nové pravomoci EU? Jaký bude mít změna pravomocí dopad na ochranu zahraničních investic na území EU? Projeví se nějak na ochraně evropských investic na území třetích států? Jak se nová pravomoc projeví v řešeních investičních sporů? Co vše obsahuje pojem „přímé zahraniční investice“?
Ekonomické důsledky
Obecně se má za to, že pouhou změnou pravomocí v rámci EU platnost investičních dohod členských států automaticky nekončí. Opačný závěr by se neslučoval se zásadou pacta sunt servanda – smlouvy se mají dodržovat. Tato zásada tvoří pilíř mezinárodního veřejného práva. A z jeho perspektivy je třeba konfrontaci nové kompetence EU a mezinárodních závazků členských států analyzovat. Na vývoj pravomocí EU bývá nejčastěji nahlíženo jako na vnitřní vývoj unie, který by dohody uzavřené se třetími zeměmi neměly narušit – aspoň teoreticky. Současně však slučitelnost pravomoci EU a investičních dohod členských států bude v rámci unie posuzována právě z perspektivy jejího práva. A dohody mohou narazit na odmítavý postoj Evropské komise (EK) a Evropského soudního dvora (ESD).
Na tyto otázky se sice poukazuje stále častěji (EURO 6/2010), ale EU k nim dosud veřejně nezaujala žádný postoj. Ani nevysvětlila, jak se bude úprava právních vztahů do budoucna odehrávat. Změna pravomocí přitom nepřišla náhle. Jako většina obsahu Lisabonské smlouvy byla předvídána již v jejím právním „předchůdci“ – Smlouvě o Ústavě pro Evropu z roku 2004. Přitom není sporu, že pro zahraniční i evropské investory může být současný právní stav nepřehledný. A to může mít nemalé ekonomické důsledky.
Riziko postihu
Z hlediska evropského práva tedy od 1. prosince 2009 členské státy EU pravomoc regulovat přímé zahraniční investice v zásadě ztratily. A jejich investiční dohody se proto musejí této situaci přizpůsobit. Pokud se to nestane, vystaví se riziku možného postihu od EK a ESD, rozhodne-li se Evropská komise uplatnit své právo toto porušení postihnout.
Ta však dosud nevyslala žádný signál, že by zamýšlela přistoupit k takovému radikálnímu řešení, jímž by řízení pro porušení práva EU bylo. Spíše se zdá, že současnou situaci bude řešit postupnými konzultacemi. Pravděpodobně za účasti dotčených třetích zemí, jejichž spolupráce bude k úspěšnému vyřešení problému nezbytná.
