Jenže ani to se neobejde bez zklidnění politické a hospodářské situace a alespoň elementární dohody s Ruskem. V opačném případě bude třeba i mnohamiliardová finanční pomoc podle klasického modelu známého ze všech zemí, kde chybí důvěra v politickou a ekonomickou stabilitu, okamžitě přetočena do dolarů a odeslána mimo Ukrajinu. Z toho by měly paradoxně prospěch jenom privilegované skupiny, které z pokřiveného a zkorumpovaného ukrajinského ekonomického systému tyly nejvíce.
Mezinárodní finanční instituce mají s Ukrajinou již více než dvě desetiletí zkušeností, a nehledě na vynaložené desítky miliard (celková historická angažovanost pouze Mezinárodního měnového fondu a Světové banky představuje skoro 19 miliard dolarů) jsou výsledky mírně řečeno nepřesvědčivé.
Janukovyčova ekonomická zhovadilost
Ilustrujme si to na jednom příkladu. Na sklonku loňského roku Viktor Janukovyč odmítnul uzavřít jednání s Mezinárodním měnovým fondem, mimo jiné s odkazem na to, že si nenechá vnutit zvýšení cen plynu pro domácnosti o 40 procent. MMF přímo navrhoval, aby zvýšené tarify byly dvěma pětinám nejchudších domácností kompenzovány adresnými finančními dávkami, ale tohle nějak zaniklo.
Janukovyč se tak prezentoval jako obránce národních zájmů a levné energie pro domácnosti. Prvoplánově to je asi politicky atraktivní, což nic nemění na tom, že jde o ekonomickou zhovadilost čítankového formátu.
Země dováží zemní plyn z Ruska, a následně se dodává ukrajinským domácnostem řekněme za pětinu ekonomických nákladů, tedy zhruba pětkrát levněji než v sousední a ještě mnohem chudší Moldově. Jako sociální politika je to pozoruhodně neefektivní, protože ze subvencí energií vždy a všude disproporčně více profitují bohaté vrstvy.
Rusko si subvence může dovolit
Ukrajina sice není sama, kdo to dělá, třeba Rusko nebo Írán mají podobnou politiku, ale s jedním obrovským rozdílem: mají největší zásoby konvenčního zemního plynu na světě.
Rozdíl mezi stejnou politikou velkého vývozce a dovozce je samozřejmě zásadní: Rusko si otevřené i nepřímé subvence energií může dovolit. Neboť všechno, co v krátkém horizontu obětuje, jsou nižší exportní příjmy z vývozu a nižší přebytek běžného účtu platební bilance. Jednou se každé masívní plýtvání zdroji vymstí, ale odklad splátek je u zdrojově bohaté země dlouhý.
Udržování závislosti na Rusku
Zkoušet pěstovat stejnou politiku na dovozně závislé Ukrajině ve vztahu k nesrovnatelně mocnějšímu sousedovi je nejenom finanční sebevražda (subvence energií představovaly v roce 2012 ekvivalent 7,5 procenta HDP, tedy více než ukrajinské výdaje na zdravotnictví), ale také udržování trvalé závislosti na Rusku, které tak dostává možnost povolováním či utahováním kohoutů ovlivňovat ukrajinskou politiku. Je to jenom jeden prvek ukrajinského rébusu, ale důležitý pro pochopení, proč Západ nemůže – a ani nechce – hrát stejnými kartami jako Rusko.
Udržovat Ukrajinu pod svým vlivem levnými dodávkami plynu pro něj znamená fakticky rozšířit svoji domácí politiku na další, byť velkou a lidnatou provincii. Pro Západ znamená profinancování mamutího deficitu běžného účtu platební bilance (loni přes 8,5 procenta HDP) způsobeného subvencemi energií, ale i jinými absurdně chybnými politikami, které nahrávají ukrajinským elitám do kapsy, rychlé zvyšování finanční expozice vůči zemi, která fakticky funguje jako potrubní pošta. Pošta, kterou se s vysokými přenosovými ztrátami posílají peníze kam? Do Ruska.
Hra s garantovanou prohrou jedné strany není hra a nemá ani smysl ji hrát. A Kreml musí bavit.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Majdan aneb Konec milovníka pštrosů
