V posledních týdnech si média ani neoddechla od povodňových speciálů a hned musela chrlit informace o dramatické policejní razii. Během těchto dní se řada důležitých zpráv ze zahraničí ztratila na posledních stránkách novin, případně se do nich vůbec nedostala. Jen pro představu, tady je přehled několika z nich:
ECB před soudem – Evropská centrální banka se dostala před německý ústavní soud, který rozhoduje, zda její nákupy dluhopisů neodporují mezím, které stanovují smlouvy o evropské integraci. Nezní to moc sexy, ale negativní rozhodnutí by mohlo položit celou eurozónu.
Protesty v Turecku – zprávy o násilí v ulicích Istanbulu už si svou cestu do éteru probojovaly, ale až po hodně dlouhé době. V týdnu okolo povodní jako by novináři záměrně Turecko vymazali z mapy.
Nový íránský prezident – stát, který byl podezřelý z podpory terorismu, vývoje jaderné zbraně a ještě před rokem málem spustil ozbrojený konflikt, vyměnil autokratického diktátora Mahmúda Ahmadínežáda za proreformního Hasana Rúháního. Člověk by čekal trochu více pozornosti.
Rusko a Putinovo tažení proti homosexuálům – podle nově schváleného zákona snad ani nemůžete být v Rusku veřejně gay. Za propagaci „jiné než tradiční sexuální orientace“ mohou Rusové dostat pokutu, cizince pak mohou zatknout a okamžitě deportovat.
Masové nepokoje v Brazílii – protesty proti zdražení jízdného se během pouhého týdne rozrostly v mohutné demonstrace, kterých se ve více než stovce měst účastní již přes milion lidí.
Čína a vesmír – jde spíš o zajímavost, ale na to, jak jsou vesmírné mise atraktivní téma, nebylo o té čínské slyšet ani trochu.
Tedy stručně řečeno, zapadlo toho víc než dost. Můžeme láteřit nad tím, jak jsou čeští novináři neschopní, a strhat třeba Českou televizi, která se tak ráda vyžívá ve svých krizových vysíláních (užívání věty „ať už s tím dají pokoj“ vzrostlo na internetových fórech ČT24 o 2600 procent). Nebo to celé shrnout tím, že Češi jsou knedlíkový národ uzavřený do sebe, a o zbytek světa se nestarají.
Těžko říct. Nelze se úplně divit majiteli domu, který v noci strachy nespí z představy další velké vody, že na nějaký Istanbul nebo eurozónu zvysoka kašle. Stejně tak je logické, že novinář mu chce takové informace dát. Na tom, že se společnost během tak neobvyklých událostí uzavírá, není nic až tak zvláštního. Jak daleko to ale může zajít? Co by se ve světě muselo stát, aby nás to zajímalo i přesto, že máme po delší době mediální nudy také vlastní a k tomu, co jsme přehlédli, se zase vrátit?
Čtěte další komentáře Tomáše Plhoně:
Tomáš Plhoň: Krize kvality a levné cetky z Číny
Ekonomická apatie a svalování viny
Prát si trička a žehlit košile
