Ropná a plynárenská společnost...
… a stala se nejrychleji rostoucí hvězdou
Po potopení se společnosti Enron koncem roku 2001 šla ke dnu i reputace dceřiné firmy Mariner Energy. Byla to úplně zdravá ropná a plynárenská společnost, ale Enron ji zneužíval, protože systematicky nafukoval její hodnotu, aby plnil plánované výnosy. V době rychlého pádu Enronu měl Mariner účetní hodnotu 367,4 milionu dolarů. Při kontrole podnikání Marineru, která byla provedena po bankrotu, však bylo zjištěno, že společnost má zaručený odpis ve výši 257 milionů dolarů.
Osmdesát zaměstnanců Marineru utrpělo újmu, přestože nemělo kontrolu nad finančními manipulacemi Enronu s jeho podílem v jejich společnosti a prohlašují, že neměli ani ponětí o ostatních rozsáhlých nekalostech houstonské mateřské firmy. Pouhé spojení společnosti s Enronem stačilo, aby se bankéři dali na úprk. Následkem toho se vypařily úvěry a ředitel Marineru Scott D. Josey se usilovně snažil udržet firmu nad vodou.
A přece od těch perných dnů dosáhl Mariner neuvěřitelného úspěchu díky novým vrtům, stoupajícím cenám zemního plynu a včasné fúzi. Loni dosáhly jeho výnosy 121 milionů při tržbách 660 milionů dolarů. V posledních třech letech rostly prodeje společnosti ročně v průměru o 75 a zisky o 33 procent. Takové výsledky vytáhly Mariner v letošním roce na 48. místo v každoročním žebříčku nejrychleji rostoucích společností, který sestavuje BusinessWeek, „dalo nám zabrat, abychom se odpoutali se od Enronu,“ přiznává Josey, „Pořád to považuji tak trochu za zázrak.“
Na podzim roku 2001, kdy se Enron řítil k bankrotu a skandálu, Josey si vzpomíná, jak se díval z okna a pozoroval zlověstné kroužení supů. Na blízké střeše hnízdila káňata, ale s ohledem na nejistý osud Marineru „si člověk nemohl pomoci, aby tomu nepřikládal nějaký význam,“ přiznává Josey. Jako zkušený pracovník Enronu byl jmenován ředitelem Marineru jen několik dnů poté, co náhlý odchod generálního ředitele Enronu Jeffreyho K. Skillinga odstartoval skandál. Josey uvádí, že byl pověřen, aby kompenzoval riskantní strategii společnosti v oblasti těžby v hlubokých vodách bezpečnějšími vnitrozemskými projekty.
„Příliš solidní“.
Brzy nato, 2. prosince 2001, mateřská společnost ohlásila úpadek. „Nikdo si nemyslel, že by (Enron) mohl zkrachovat - byl prostě příliš solidní,“ vzpomíná Richard A. Molohan, viceprezident Marineru pro ložiskový průzkum. Mariner ovládala korporace JEDI, jedna ze speciálních účelových entit Enronu, kterou vymyslel nyní uvězněný finanční ředitel Andrew Fastow. Podle Komise pro cenné papíry (SEC) zaměstnanci účetního oddělení Enronu podvodně nafukovali hodnotu Marineru, aby pomáhali plnit plánované výnosy.
V říjnu 2002 Mariner zjistil, že má velmi přiškrcený přístup ke kapitálu. Žádná banka nechtěla prodloužit Marineru úvěr „jakéhokoli rozumného druhu,“ konstatuje Josey, třebaže s jeho velmi reálným podnikáním v těžbě ropy a zemního plynu nebylo očividně nic v nepořádku. „Museli jsme provádět geologický průzkum uprostřed druhého největšího bankrotu na světě nekompromisně za hotové,“ dodává. Počet pracovníků byl snížen z osmdesáti na čtyřicet. Obligátní výhody energetického průmyslu jako členství ve sportovních a společenských klubech na venkově a slevy na automobily vzaly za své.
Aby Mariner zvětšil hotovost, zbavil se poloviny prokázaných zásob přibližně za 200 milionů dolarů. Josey přeorientoval těžařské úsilí na předvídatelnější a levnější vnitrozemské projekty. Podniknuté kroky - snížení nákladů, zmenšení dluhu a zvýšení peněžních toků - vybavily společnost Mariner téměř dokonale k odkoupení za 271 milionů dolarů v roce 2004, v jehož čele stála soukromá kapitálová firma ACON Investments z Washingtonu. Ve snaze o nový start těsně po obchodu s firmou ACON se zaměstnanci Marineru pokoušeli vymyslet nový název společnosti a pohrávali si s možnostmi jako Appaloosa, Saga a Rialta. Nakonec zůstali u Marineru. S injekcí od firmy ACON a díky tomu, že s poločasem rozpadu se skandál zmenšoval, Mariner získal majetek v mělkých vodách Mexického zálivu, který se rozrostl téměř na dvojnásobek po fúzi v březnu 2006, kdy se s jeho akciemi začalo veřejně obchodovat.
Nízkonákladový podnik.
Mariner jednal úsporně i poté, co jeho tržní hodnota dosáhla 1,8 miliardy dolarů. Podle newyorské firmy Calyon Securities loňské náklady Marineru na hledání a rozvoj ložisek - v zásadě stejné jako částka, kterou vynakládá, aby dostal zemní plyn na povrch a do plynovodu - činily v přepočtu 3,86 dolarů na milion krychlových stop, přičemž u jiných hráčů v Mexickém zálivu dosahovaly v průměru téměř pěti dolarů. A poměr dluhu ke kapitálu činí u Marineru asi 32 procent, zdůrazňuje Neal Dingmann z firmy Dahlman Rose, zatímco u konkurentů je mnohem vyšší než 50 procent.
Navzdory úspěchu se cena akcií Marineru drží zhruba na 21 dolarech, což z něho dělá nejhůře hodnocenou energetickou průzkumnou společnost, pokud jde o poměr ceny k peněžním tokům. Dingmann i akciový analytik Michael Kay z agentury Standard & Poor’s se domnívají, že v horečnatě obchodujícím energetickém sektoru by společnost Mariner mohla být lákadlem k převzetí. Co se Joseyho týče, prohlašuje, že Mariner „na sobě nemá cedulku, že je na prodej“. Ovšem to, že je po všech těch letech, kdy se s ním v tomto odvětví zacházelo jako s vyděděncem, konečně vyhledáván, musí chutnat sladce.
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
