Většina lidí na světě vyměnila zájem o politiku za konzumní způsob života
Karel Marx se mýlil. Opiem lidstva není náboženství, ale kapitalismus. Poskytněte lidem dobré možnosti nákupu a zapomenou na volnost, rovnost i bratrství. Současně s tím je přestane zajímat, kdo a jak jim vládne. Během jejich nakupování v supermarketech, jež lidem nahrazuje bohoslužbu, vládnoucí třída vede stát dle vlastních představ. A se souhlasem lidí, kteří si blahobytu cení víc, než se obávají ztráty vlastní svobody.
Těžký úkol pro demokracii Tvrdí to bývalý zahraniční dopisovatel, později šéfredaktor anglického týdeníku New Statesman a dnes čtvrtletníku Index on Censorship John Kampfner v knize Freedom for Sale: Why The World Is Trading Democracy for Security (Svoboda na prodej. Proč svět obchoduje demokracii za bezpečnost). Kampfner mapuje globální politiku a popisuje to, co nazývá „zkorumpovanou“, „autoritativní“ nebo „kontrolovanou demokracií“. A v osmi kapitolách se postupně věnuje Singapuru, Číně, Rusku, Spojeným arabským emirátům, Indii, Itálii, Velké Británii a USA. Konec studené války znamenal vítězství kapitalismu, nikoli demokracie, domnívá se Kampfner. To činí vítězství méně heroickým a pozoruhodným, protože Západ soupeřil s nefungujícím ekonomickým systémem. Demokracii dnes čeká mnohem těžší úkol ve formě souboje se systémem, který si vede materiálně velmi dobře. Dle Kampfnera možná většina vyspělých států světa funguje na základě nepsané „smlouvy“ mezi jejich vládami a občany. Vyšší a střední třída souhlasily s výměnou zájmu o politiku za konzumní způsob života a osobní svobody – cestovat, oženit se s kýmkoli, žít kdekoli na světě, číst cokoli, podnikat bez státních regulací nebo zásahů odborů či platit nízké nebo žádné daně. Vlády drží zkrátka opoziční strany, masová média, akademiky a novináře, kteří odhalují jejich nepravosti. A s rostoucím dohledem ubývá společenských svobod. Transparentnost, odpovědnost a občanská iniciativa byly obětovány ve prospěch pořádku, bezpečnosti a blahobytu. Proč je tolik lidí ochotných vzdát se svých společenských svobod ve prospěch bezpečnosti a blahobytu? ptá se Kampfner.
Singapur Tato otázka je ústřední pro politickou a ekonomickou krizi, které zasahují státy na celém světě, ať už o sobě tvrdí, nebo netvrdí, že v nich vládne demokracie. Kamfpnerova odpověď zní: nepsaná „smlouva“, která se však v jednotlivých zemích liší. Jejich občané odevzdávají odlišné společenské svobody ve shodě s vlastními zvyky a prioritami. V některé zemi svobodu tisku, v jiné právo zvolit si vlastní vládu, v další nezávislé soudnictví. A jsou také státy, jejichž občané se vzdávají práva vést své životy, aniž by byli sledováni. Kampfner začíná popis nové autoritativní demokracie, jež se rozšířila ve světě, v Singapuru, malém městském státě s pěti miliony obyvatel, v němž se narodil. Singapurský HDP na občana patří k nejvyšším na světě. Bohatí Singapuřané jsou značně bohatí a chudí žijí velmi dobře. Singapur dosáhl hospodářského úspěchu především díky pevnému vedení Lee Kuan Yewa a jeho Strany lidové akce. Lee Kuan Yew byl premiérem od roku 1965, kdy Singapur získal nezávislost, až do roku 1990. Od té doby pak nejprve starším premiérem a poté premiérem-učitelem. Singapur však za svůj hospodářský úspěch zaplatil vysokou cenu. Singapuřané jsou svobodní a mají mnoho osobních svobod. Jejich společenské svobody – především kritizovat režim – jsou však značně omezené. Neprotestují však proti tomu a v podstatě se s tím smířili. Dle Kampfnera pro to, že hmotná proměna Singapuru ospravedlňuje autoritativní politiku.
Čína Žádné jiné společnosti se nepodařilo zcela napodobit toto singapurské propojení dynamického rozvoje ekonomiky a kulturního a politického paternalismu. Mnoho jich však o to usiluje a nejvíc Čína. Čínští političtí představitelé a byznysmeni na všech úrovních dle Kampfnerovy zkušenosti tvrdí, že „singapurský model“ je pro jejich zemi vhodnější než západní liberální demokracie, jež ctí odlišné názory a občanská práva. Vztahy Singapuru a Číny jsou dobré a neustále se zlepšují. Singapur najímá mladé talentované Číňany a Čína do něj každoročně posílá několik set stranických byrokratů, aby studovali jeho státní administrativu. Kampfner tvrdí, že ve hře je víc než „asijské hodnoty“, které údajně upřednostňují kolektivní blahobyt před individuální svobodou. Někteří západní byznysmeni v Singapuru mu totiž sdělili, že „pokud je autoritativní režim stabilní, představuje lákavou alternativu pro tvorbu bohatství“. Tato výměna politické svobody za hospodářský růst se stále víc prosazuje v Rusku, Indii, na Blízkém východě, v Evropě i v USA. Kampfner poznamenává, že v Číně „se stát v podstatě stáhl z každodenního života lidí a poskytl Číňanům nebývalou svobodu konzumovat a organizovat si svůj profesní a osobní rozvoj. Tento nárůst osobní svobody však doprovázela stále promyšlenější kontrola veřejného života“.
Rusko a Indie V Číně a Rusku novináři a občanští aktivisté riskují životy i existenci, ale dohoda státu s běžnými lidmi je stále stejná – otevřená společnost je obětována ve prospěch stability a bohatství. Vzhledem k dějinám obou států v posledních sto letech existuje mnoho důvodů, proč je tato dohoda přitažlivá pro průměrného Číňana nebo Rusa. Výsledkem je podpora autoritativního režimu, kterou umožňuje efektivita kapitalismu. Dle Kampfnera jsme se mýlili, pokud jsme se domnívali, že šíření kapitalismu povede k demokracii. V Rusku je demokracie spojována s atmosférou „divokého Západu“ za vlády prezidenta Borise Jelcina v letech 1991 až 1999. Tehdy v důsledku tržních reforem vznikla skupina oligarchů i masová nezaměstnanost a zhroutily se sociální služby. V Indii, v níž na rozdíl od Číny vládne demokracie, Kampfner vidí jiný způsob výměny tvorby bohatství za politickou svobodu: „Indové, kteří v posledních dvaceti letech využívali nového bohatství země ke zlepšení vlastního života, si buď selhání společnosti nevšímali, nebo z nich měli prospěch. Mohli aktivně vystupovat ve veřejné sféře a na rozdíl od autoritativního státu by za jimi způsobené problémy nebyli potrestaní. Rozhodli se však do veřejné sféry nevstoupit. Míra jejich spoluviny je proto vyšší.“ Další konzumní ráj, Spojené arabské emiráty, funguje podobně. Pokud se jeho občané nezajímají o politiku a náboženství, mohou vydělávat, kolik chtějí. Dokonce média – například televizní stanice Al-Džazíra – mohou informovat, o čem chtějí, pokud nekritizují místního vládce. To je však dle Kampnera spíše ekonomické než politické společenství.
Itálie, Velká Británie a USA Kampfner tvrdí, že Západ prodělává „demokratickou recesi“. Italský premiér Silvio Berlusconi systematicky oslaboval nezávislost parlamentu, médií a soudů. Jeho trvalá popularita je částečně důsledkem toho, že v Itálii vlastní mnoho médií a zbytek dokáže ovlivnit. Dílem však také nedůvěry Italů v politiku a jejich touhy, aby si jich stát nevšímal – především výběrčí daní. Velká Británie za vlády bývalé konzervativní premiérky Margaret Thatcherové v letech 1979 až 1990 a labouristického premiéra Tonyho Blaira od roku 1997 do roku 2007 zažila obrovský nárůst dohledu sledovacími zařízeními – na dvanáct Britů připadá jedna kamera – a trvalý pokles parlamentní a soudní kontroly exekutivních složek státu, zejména policie a tajných služeb. V jejím případě nebyl důvodem hospodářský růst, ale bezpečnost před teroristickými hrozbami – nejprve Irské republikánské armády a následně Al-Káidy. Tradici svobody projevu, novinářské skandalizace a oficiální možnosti podávat udání pomohlo ještě víc oslabit centrální místo Londýna v mezinárodním finančnictví a vstřícnost vůči bohatým cizincům s podezřelou minulostí. V USA zase bývalá republikánská vláda prezidenta George W. Bushe zaútočila na občanské svobody, přičemž Kongres, média ani soudy jí v tom nedokázaly zabránit. Pro republikány se stal teroristický útok z 11. září 2001 příležitostí nejen k obraně národní bezpečnosti, ale i k zaštítění daňových a regulačních opatření před dohledem médií a Američanů.
Politické zvíře Kampfner sice přesně popisuje současnou nesvobodu ve světě, ale jeho popis oslabování svobody nelze jednoduše vysvětlit Faustovskou dohodou mezi občany usilujícími o zbohatnutí a státem, jenž prahne po jejich svobodné duši. Takovým vysvětlením se totiž riskuje zopakování nedůvěry vůči lidským zájmům – v tomto případě touhy po vyšším hmotném životním standardu. Především tato nedůvěra však učinila z občanské společnosti cíl státní regulace. Rozhodně však platí, že západní lidé by si měli připomenout a znovu začít brát vážně výrok starořeckého filozofa Aristotela: „Člověk je ze své přirozenosti politické zvíře.“ Nikoli ekonomické, jak se snaží si bláhově namluvit.
Box:
FREEDOM FOR SALE: WHY THE WORLD IS TRADING DEMOCRACY FOR SECURITY
(Svoboda na prodej. Proč svět obchoduje demokracii za bezpečnost)
AUTOR
John Kampfner
VYDAL
Basic Books New York 2010
ROZSAH
294 stran
