Pokud se zelení nepoučí, skončí tam, odkud je vytáhl jejich bývalý předseda Martin Bursík
Několik kočárků s batolaty a hafanů přímo v sále opět nechybělo, ale jinak byl sjezd zelených předminulý víkend v Brně docela nudnou záležitostí. Delegáti nevázaně nepokřikovali, nýbrž hovořili, jen dostali-li slovo. Chyběly nekonečné obstrukce, čímž sjezd dodržoval svůj „jízdní řád“. Pokud chtěli Ondřej Liška a jeho lidé navodit dojem, že ze zeleného „pytle blech“ se stává spořádaná a docela normální strana, víceméně se jim to podařilo. Opíraje se o dvoutřetinovou většinu delegátů měl Liška průběh sjezdu spolehlivě pod kontrolou. Když ve volbě předsedy získal z 253 hlasů 170, ale jeho konkurenti Matěj Stropnický 60 a Jan Linhart jen šest, si už opozice „neškrtla“.
Vedení Strany zelených proto není nijak pestré, a Liška s ním nebude mít problémy, jaké míval jeho předchůdce Martin Bursík, zejména byla-li první místopředsedkyní Dana Kuchtová. Spíše než Liškovo však prý mají zelení Bursíkovo předsednictvo! Bývalý šéf strany a ministr životního prostředí lobboval v kuloárech najmě za ředitelku Inspekce životního prostředí Evu Tylovou, zvolenou do sedmičlenného předsednictva zelených. A také za náměstka ministra životního prostředí a kdysi unionistu Františka Pelce, jenž se vyšvihl do funkce prvního místopředsedy. Bursíkovy a Liškovy vzájemné vztahy jsou přitom pouze korektní. Tedy kdo ví, zda Bursík nepomohl Pelcovi, Tylové a dalším lidem do vedení především proto, aby měl Lišku pod kontrolou a podržel si ve straně vliv? Mohlo by se to hodit Straně zelených, pokud by měl značně tolerantní Liška snahu vycházet v ní s každým. A zkušený Bursík mu chtěl být kotvou, aby Liška udržel kurz. A mohlo by se to hodit i osobně Bursíkovi, rozhodne-li se umístit na pražské kandidátce zelených do sněmovny a „rozdat“ si to se „zběhem“ Karlem Schwarzenbergem. Dle STEM je dnes Bursík na předposledním, 22. místě žebříčku popularity politiků, a pokud by měl přesto do sněmovny kandidovat, může to být jen s požehnáním šéfa strany Lišky.
Co se jejího kurzu týče, bude jej muset Liška pevně držet, nechce-li se Stranou zelených v supervolebním roce 2010 havarovat. Poslední troje volby zelení „projeli“ způsobem, že i Bursík ztratil kus sebevědomí a z čela strany se vzdálil. V březnu navíc padla Topolánkova trojkoalice, jež zeleným garantovala podíl na státní moci, a nastoupila „úřednická“ vláda Jana Fischera, která jim jej naopak negarantuje. Neuspět v dalších volbách – a první na řadě budou do Poslanecké sněmovny – si strana nemůže dovolit, nechce-li se vrátit do diluviálního stadia zelených aktivistů. Leč je tu problém. Zatímco v červnu 2006 získala Strana zelených 6,3 procenta hlasů, v současnosti má dle průzkumů čáku asi jen na čtyřprocentní výsledek.
Ve snaze vyhnout se mimoparlamentnímu propadlišti, jež každou stranu připraví o miliony korun státního příspěvku za mandáty, konexe a o reálný vliv, byl Liška na sjezdu „pioneersky“ rezolutní. Připustil, že Strana zelených udělala chyby, ale převažuje prý to, co od roku 2006 dokázala, anebo čemu zabránila. Část svých příznivců sice ztratila, leč získá prý jiné! Jak? Inu lidem, pro něž je model udržitelné ekonomiky a rozvoje důležitý, kteří chtějí jednoznačnou proevropskou politiku a jejichž krédem je rovnost šancí v české společnosti. A těm, kteří si přejí konec korupce v české politice, musejí prostě zelení dle Lišky říci, že „jejich stranou je Strana zelených“, a pochopitelně jim také ukázat, „že mohou věřit, že chyby, které jsme dělali v minulosti, se nebudou opakovat a že se o prosazování našich návrhů a politiky budeme zasazovat ještě odhodlaněji než doposud“. Jak prosté, Watsone…
Dějiny se však neopakují! Když se před volbami 2006 „položila“ Unie svobody, část jejích příznivců se jako k alternativě uchýlila k zeleným a ze strany setrvale „tříprocentní“ se rázem stala parlamentní. Podobná situace nastane v květnu 2010 jen stěží. „Středový“ volič má nově k dispozici TOP 09, případně Věci veřejné, a směrem doleva Zemanovu Stranu práv občanů či ČSSD. Zelení nejenže nejsou málem univerzální alternativou, jak je v Brně prezentoval Liška, ale i pro početně omezený okruh pravo- a levostředových voličů toliko jednou z možností, komu dát hlas. Pokud si navíc zelení jako Matěj Stropnický v posjezdovém Právu nenechají zajít chuť veřejně se „masírovat“, strana se ukáže být nepoučitelnou, a poněvadž ji pak budou volit jen lidé omezeně zelených obzorů, skončí neslavně tamtéž, odkud ji teprve před několika lety Martin Bursík vytáhl.
