Hodně trávy, něco málo krav a štědré podpory. Velkofarmáři si užívají blahobytu na horách, ten ale může skončit
Říká se jim rančeři. V českých podmínkách se jim daří mimořádně dobře – skoro bez práce dostávají největší koláče. Díky čemu? Mají stovky, a nejlépe tisíce hektarů luk v kopcovitém pohraničí, na pastvinách od jara do zimy nezbytně nutné minimum dobytka, který se nedojí, ale chová pro maso. Na práci si majitelé takových farem najímají pár lidí, ostatní zvládne výkonná technika. Většinu pozemků, nesoucích každoroční dávky dotací, nakoupili rančeři od státu. Mnohdy za pakatel a na splátky rozložené až na třicet let.
Byznys na loukách a pastvinách zdejších hor a podhůří vyrostl díky rozdávačné unijní zemědělské politice. O to, aby dotační polštář byl stále pěkně nadýchaný, se už dobrovolně postarala Česká republika. Systém podpor doladila tak, že přeje hlavně největším farmám ve vyšších nadmořských výškách, orientovaným na extrémní extenzitu. Mnohem méně pomáhá malým rodinným hospodářstvím, na která přitom dotační politika Evropské unie myslí.
Také čtěte: V létě bylo sucho. Zemědělci chtějí jako kompenzaci 750 milionů
Na obrovskou nevyváženost podpor v takzvaných méně příznivých oblastech (LFA – less favoured areas), které v Česku zabírají přes polovinu území, upozorňuje studie Ústavu zemědělské ekonomiky a informací. Dá se čekat, že aktéři věčného boje „hory versus nížiny“, ve kterém si kvůli rozdělování dotací vyčítají kdeco, použijí tento materiál při dalších přestřelkách.
Přepálené dávky
„Systém podpor bude nutné revidovat. Sazby plateb by se měly více diferencovat, a to jak podle závažnosti přírodních podmínek, tak podle velikosti farem,“ doporučuje hlavní autorka analýzy Marie Štolbová. Oblastem LFA se dlouhodobě věnuje a dobře zná i situaci v evropských zemích. Předpokládá, že rozsah LFA a balík peněz, které půjdou do znevýhodněných oblastí v dalších letech, budou zhruba stejné jako dosud. Platby by se ale měly rozložit rovnoměrněji.
„Není možné, aby existovaly strmé rozdíly v podpoře jednotlivých farem, když přitom hospodaří ve srovnatelných podmínkách. Řada podniků dostává kompenzační platby v neúměrné výši, zatímco životaschopnost jiných je v ohrožení,“ poukazuje Štolbová.
Špatně vyladěný dotační systém, zahrnující vedle příspěvků za ztížené podmínky také významné platby na takzvanou údržbu krajiny a ekologické zemědělství, může ilustrovat na těchto příkladech: velké extenzivní farmy v horské oblasti s minimem zvířat na pastvinách získaly v průměru 1,3 milionu korun provozních dotací na pracovníka ročně. Naproti tomu velké farmy, které ve stejné oblasti produkují mléko, dostaly jen 290 tisíc korun. První skupina jednoznačně vyhrává, i pokud se dotace přepočtou na hektar zemědělské půdy. U farem s více než 500 hektary a extenzivní živočišnou výrobou dosahují v průměru 14,5 tisíce korun na hektar, zatímco stejně velké farmy s chovem dojnic, daleko náročnějším na lidskou práci, berou na hektar necelých deset tisíc korun.
Dotace pro život Česká republika patří mezi země EU s nejvyšší závislostí zemědělců na dotacích. „Podíl dotací na zemědělském důchodu představuje asi 75 procent a je téměř dvojnásobný oproti evropskému průměru,“ vyčísluje Štolbová. Připomíná ovšem, že díky unijním dotacím stoupla životaschopnost farem měřená čistou přidanou hodnotou na pracovníka ve všech oblastech, tedy horských, podhorských i v nížinách. „V některých letech přitom farmy na horách v tomto ukazateli v průměru předčily farmy v úrodných nížinách,“ porovnává Štolbová.
Kromě základních agrárních dotací přidělovaných na hektar, které mají zemědělci v Polabí i na Šumavě stejné, jdou do méně příznivých oblastí platby navíc z takzvaného Programu rozvoje venkova financovaného hlavně z unijních zdrojů. Přes polovinu peněz pro venkov směřuje právě na podporu hospodaření v LFA. Za to nemůže Brusel, toky dotací si takto nastavila sama ČR. Přestože s celkovým rozsahem méně příznivých oblastí je naše země až osmnáctá v evropské sedmadvacítce, po vstupu do EU nasměrovala do tohoto území výrazně větší finanční podíl z vymezeného budgetu než například Francie a Německo, které mají obdobný podíl LFA. A Česko vydává dokonce víc než Rakousko či Polsko, kde je podíl znevýhodněných oblastí vyšší.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro
