Možná volby opět vyhraje a bude pokračovat zarputile ve své krajně keynesiánské politice v naději, že nakonec to vyjde. Ale už dnes je jasné, že v zemi vycházejícího slunce tak jako obvykle vyhrál Josef Adolf Schumpeter nad lordem Johnem Maynardem Kyenesem vysoko na body.
Možná by to naši evropští bojovníci s recesí mohli také alespoň zaregistrovat, když už nejsou ochotni se poučit.
Abe zpolitizoval centrální banku a donutil ji k masivnímu kvanitativnímu uvolňování, dvojnásobně silnému oproti mnohem většímu a silnějšímu Fedu. BOJ natiskla jeny v hodnotě 1,4 bilionu dolarů.
Dvouletý experiment bez výsledku
Pak se rozjela fiskální stimulace v rozsahu 120 miliard dolarů převážně do infrastruktury. Spolu s reformami na trhu práce to mělo přinést nová pracovní místa a nastartovat privátní investice.
Jenže ani po dvou letech tohoto experimentu prováděného na obrovském národě to privátní investice nenastartovalo. Právě propad kapitálových investic a investic do bytové výstavby je důkazem, že Abenomics nefunguje a dva kvartální propady nemají příčinu jen v reakci veřejnosti na navýšení daně z obratu, jak se snaží tvrdit japonská vláda a její keynesiánští obdivovatelé.
A opět od nich uslyšíme nikoli přiznání vlastní pomýlenosti, ale přesvědčování, že jen ten impuls byl příliš slabý a trval krátkou dobu. K tomu lze dodat jen to, že když se Abemu podaří volby vyhrát a keynesiánský impuls dostatečně prodlouží, dokáže rozhodně spíše přivést zemi k defaultu než k nějakému udržitelnému vzestupu.
Italské uvolněníčko
Nás může těšit, že Mario Draghi také plánuje kvantitativní uvolnění, ale bude to spíš jen takové uvolněníčko, protože mu strach a němečtí politici Abeho velkorysost nedovolí. A až přinese předseda Evropské komise a hlava lucemburských daňových optimalizátorů Jean Claude Juncker svůj plán na nové investice EU do infrastruktury v rozsahu 300 miliard eur, bude se ho jedna protivná Angela ptát, kdože by to měl zaplatit.
Čímž zase z těch plánů sejde. Takže můžeme s poměrně velkou nadějí doufat, že z „Junckeronomics“ nic nebude. Žel k pochopení, kde je v Evropě zakopán pes, mají evropské politické elity pořád ještě daleko.
Čtěte další pravidelné komentáře:
