Žádná totiž neexistuje. Je jen nekonečná vypočítavost, podle níž nemáme nic společného vymýšlet, protože z EU máme jen brát, rozhodně nic dávat, ať už jsou to peníze na pomoc, nápady, nebo entuziasmus.
Solidarita je vždy otázkou míry. Pro druhé se nelze rozdat zcela, protože bychom sami upadli do bídy. Řecký filozof Aristoteles proto považoval za morálně schůdnou střední cestu mezi rozhazovačností a lakomstvím. Dávat tolik, na kolik ještě máme, což platí i pro sdílení společného, z něhož berou všichni.
Česko je v rámci EU bohatší zemí.
Tváří se však často jako chudý příbuzný, což ukázal i směšný český příspěvek na hledání evropské vakcíny proti nemoci covid-19. Přispívat do fondu Merkron částečnou zárukou za půjčky, z nichž budou čerpat dotace i čeští občané, je přesně tím středem solidarity, kterou vůči nemocí nejpostiženější Itálii a Španělsku můžeme projevit. Pomůžeme udržet funkční evropský trh, z jehož výhod česká ekonomika čtvrtstoletí žije, a přitom sami sebe vnitřně životně neohrozíme.
Nakonec největší solidaritu projeví opět Německo, které do fondu přispěje nejvíc, přestože dosud principiálně odmítalo ručit za společný evropský dluh.
Z průzkumu veřejného mínění vyplývá, že fond Merkron podporuje 51 procent Němců, přičemž platí, že čím vyšší životní úroveň, tím větší podpora.
Bohatší Němci potřebu evropské solidarity v ekonomické koronakrizi chápou velmi dobře. Že ji nechápe jeden z nejbohatších českých občanů stojících momentálně v čele české vlády, je na pováženou.
Lakomý premiér, lakomé Česko. #
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz
