Mezinárodní konference o poválečné obnově Iráku se už připravuje. Jednací agendu, natož pak výsledky, lze samozřejmě pouze odhadovat. Kdo už má svou účast jistou, jsou USA, Velká Británie, Austrálie a Polsko.
Šance českých firem při obnově země je třeba hodnotit střízlivě
„Byl by to pro nás historický úspěch,“ komentoval jednání s Američany šéf polské petrochemické společnosti Rafineria Gdaňska. Řeč údajně byla nejen o podílu na rekonstrukci iráckého ropného průmyslu, ale i o těžebních právech k nalezištím v Iráku. Za americkou stranu jednání vedli manažeři firmy Kellog, která už příslušné kontrakty má v kapse. I to naznačuje, kdo má největší šance odkrojit z iráckého koláče podstatnější díl.
Výměna stráží v irácké ekonomice
Úvahy na téma, kdo a kolik získá v Iráku a jeho ekonomice, jsou tak sice nanejvýš aktuální, ale co do šíře možností poměrně omezené. Nejen politicky a vojensky, ale i ekonomicky vše mluví pro americko-britské duo. Je takřka jisté, že s nástupem civilní vlády v Bagdádu se prostor pro jiné - hlavně mohutné firmy, které budou moci garantovat velké investiční akce i finančně - rozšíří. Svého druhu výměna stráží v irácké ekonomice, kde francouzsko-ruský vliv bude postupně nahrazen americko-britským, bude nicméně otázkou velmi krátké doby. Zkušenosti z Kuvajtu, kde bylo odstraňování válečných škod téměř výhradně záležitostí amerických firem, budou v tomto směru určující.
Češi oťukávají terén
Co se českých šancí týče, na místě bude pravděpodobně aktivní skepse. Tedy konat, ale mnoho si neslibovat. Ministr průmyslu a obchodu Milan Urban plánuje na květen spolu se zástupci českých podnikatelů cestu do Spojených států. Jednat má hlavně s představiteli amerických firem. Řeč bude o případných subdodávkách pro irácké kontrakty - a to je zřejmě maximum, které lze dosáhnout. Ministerstvo také posílá do Iráku dva specialisty, kteří mají zjišťovat možnosti zapojení českých firem do poválečné obnovy země. K vyslání zástupců do týmu, který bude zajišťovat správu Iráku, vyzvala Česko již dříve americká strana.
Co se bude krájet
Irácká ekonomika je ve předovýchodním regionu výjimečná. Jednak není - zejména v regionálním měřítku - nijak zaostalá: HDP na obyvatele je odhadován na zhruba 2000 USD (HDP na obyvatele v ČR je zhruba 4x vyšší).
A za druhé - na rozdíl od jiných ekonomik na Středním východě - nejde o ropnou ekonomickou monokulturu. Irák má díky příznivým podmínkám rozvinuté zemědělství, které zaměstnává zhruba třetinu Iráčanů a mj. svého času stačilo pokrýt 80 % světové spotřeby datlí. Slušné příjmy z exportu ropy umožnily v sedmdesátých letech velkoryse, i když ne vždy racionálně koncipovanou výstavbu infrastruktury a proces industrializace, který měl omezit závislost země na dovozu takřka veškerých průmyslových výrobků. Ropa a petrochemický průmysl samozřejmě i nadále zůstávaly základem ekonomiky. Před první válkou v Zálivu měly 50% podíl na tvorbě HDP a export ropných produktů byl pro zemi zdrojem 95 % exportních příjmů. Embargo, které zničilo zbytek průmyslu, tato čísla ještě zvýšilo.
Konec nadějím
Program modernizace ale vzal za své už počátkem osmdesátých let. Víceméně se stal obětí Saddámových velmocenských ambicí - vojenský útok na Írán byl podložen chybným vojenským kalkulem a po osmi letech bojů, které obě země lidsky i ekonomicky velmi vyčerpaly, válka skončila, aniž by se sporné hranice mezi oběma státy změnily. Enormní vojenské výdaje a válečné ztráty byly z ekonomického hlediska katastrofou, z níž se irácké hospodářství už nevzpamatovalo. Tím spíš, že zanedlouho se Bagdád pustil do dalšího vojenského dobrodružství v Kuvajtu, jehož závěr byl pro zemi ještě ničivější než vleklý konflikt s Íránem. Přímé ztráty a obchodní embargo iráckou ekonomiku víceméně zbavily schopnosti plnit základní funkce. Přesných statistických údajů je k dispozici velmi málo, ale odhaduje se, že po roce 1991 klesla HDP o 75-85 %, tedy na úroveň roku 1940. V jistém slova smyslu lze tedy počítat s tím, že Irák má pro poválečnou obnovu i vlastní zdroje. Na druhou stranu se záhy jistě přihlásí věřitelé. Podle jednoho z posledních odhadů, který provedla britská společnost Exotix, je Bagdád v zahraničí dlužen 100-130 mld. USD (naše pohledávky byly vyčísleny částkou 1,6 mld. USD), a ani to ještě nejspíš není konečná suma. Kuvajt stále nárokuje nemalé reparace, řada arabských zemí pak miliardové sumy, které ovšem saddámovský režim prohlašoval za „nevratnou pomoc“.
Hlavní a vedlejší kuchaři
Bez ohledu na poslední politické peripetie je zřejmé, že hlavním architektem poválečné rekonstrukce bude - jak ostatně střízlivější pozorovatelé usuzovali už na počátku konfliktu - Washington, jemuž bude sekundovat Londýn a pak ještě ti, které Bushova vláda označí za „koaliční spojence“. Zatím se zdá, že to nebude seznam dlouhý a zatím v něm viditelně figurují jen Austrálie a Polsko. Jedná se tedy o ty státy, které se na osvobozování Iráku podílely přímou vojenskou účastí. Američané budou hrát prim i z dalšího důvodu: hospodářskou obnovu země bude zejména v počátečních obdobích zapotřebí i financovat, jakkoli jistě tlaky na iráckou „spoluúčast“ budou značné. Americký Kongres už na válečné náklady vyčlenil částku 80 mld. USD s dodatkem, že z tohoto fondu v žádném případě nemohou čerpat firmy německé, francouzské, ruské a syrské. Jistě nikoli shodou okolností jsou to státy, které v Iráku mají nemalé hospodářské zájmy. Podle dostupných údajů byla Francie největším dodavatelem zboží do Iráku. Její podíl na iráckém dovozu činil v roce 2001 takřka 23 %, čínský a ruský dosahoval asi 6 %. Trochu překvapivě se na druhém místě žebříčků importérů ocitla Austrálie. Neméně překvapivý je ovšem primát USA na seznamu odběratelů iráckého zboží, čímž se rozumí ropa.
Sprcha pro Rusy a Francouze
Rusové a Francouzi přitom s dnes už bývalým režimem spolupracovali nejen v obchodní sféře. Na období po ukončení obchodních sankcí byly sjednány dohody pro oblast petrochemie, ať už jde přímo o koncese na těžbu, nebo dohody o pomoci při opravách poničených těžebních a zpracovatelských kapacit mj. v nich figurovali Lukoil a TotalFinaElf. Pravda, podobně se v Iráku angažovala britsko-nizozemský Royal Dutch/Shell - tomu se ovšem právě nyní perspektivy ještě více rozjasňují. Na ruské a francouzské ropaře naopak čekají problémy. Jejich kontrakty budou po válce bezpochyby přehodnoceny, byť je otázkou, kam až transatlantická aliance bude chtít hnát roztržku s kontinentální Evropou. Už se na to i chystají - představitelé Lukoilu oznámili, že svá práva v Iráku hodlají bránit soudní cestou, u mezinárodní arbitráže v Ženevě. V počátečních etapách a zřejmě i později bude rekonstrukce financována z amerického rozpočtu.
