Zakladatel obuvnického impéria Tomáš Baťa i jeho nevlastní bratr Jan usilovali o vybudování nejmodernějšího města v republice. Stopy jejich snažení nese Zlín dodnes.Nejprve Tomáš a po něm Jan pozvali do Zlína nejlepší architekty své doby. Jejich rukopis najdeme nejen v továrně, přilehlém náměstí a obytných čtvrtích, takzvaných Baťovských domků, ale také ve většině ostatních budov.
foto: fotoarchív muzea jhv. Moravy - Obuvnického muzea Zlín
Zakladatel obuvnického impéria Tomáš Baťa i jeho nevlastní bratr Jan usilovali o vybudování nejmodernějšího města v republice. Stopy jejich snažení nese Zlín dodnes.
Nejprve Tomáš a po něm Jan pozvali do Zlína nejlepší architekty své doby. Jejich rukopis najdeme nejen v továrně, přilehlém náměstí a obytných čtvrtích, takzvaných Baťovských domků, ale také ve většině ostatních budov. Rodina vybudovala ve Zlíně nemocnice, internáty a školy, a také kulturní a společenská centra. Vznikl tak dodnes typický komplex budov, postavený převážně z neomítaných cihel.
Zlín podle Jana Kotěry
Ještě na počátku 20. století byl Zlín městysem s necelými třemi tisíci obyvatel. Sourozenci Baťovi se sovu obuvnickou firmou teprve začínali. V moderní centrum se začalo město rozvíjet ještě před první světovou válkou a jedním z prvních architektů, kterého si Tomáš Baťa do Zlína pozval, byl Jan Kotěra. Podle jeho plánů byla vystavěna dělnická kolonie Letná, kde se začaly budovat domy s rovnými střechami, dnes tak typickými pro město Zlín. Jan Kotěra projektoval také vilu Tomáše Bati na Čapkově z roku 1911. Zahrada byla kdysi členěna řadou altánků, promenád a pergol, které vilu opticky spojovaly s továrnou. Později ji bohužel radikálně přeťala silnice na sídliště Jižní Svahy. Vila byla nedávno nákladně rekonstruována a je nyní sídlem Nadace Tomáše Bati.
Jednotný styl
Ze staveb, které Baťova rodina ve Zlíně zanechala, je vidět, že zakladateli impéria nebylo bydlení jeho zaměstnanců lhostejné. Jednotný styl bydlení ostatně poprvé viděl Tomáš Baťa v Británii a v Americe. Budování továren, internátů i obytných čtvrtí se ujali architekti František Lydie Gahura, Vladimír Karfík a později byl dozorem pověřen také švýcarský odborník Le Corbusier. Všechny budovy měly jednotnou kostru s modulem o půdorysu 6,15 x 6,15 metrů.
Základní podobu městu dala nepochybně továrna firmy Baťa, ze které vyčnívá správní budova závodu, takzvaná „jedenadvacítka“ neboli mrakodrap, od Vladimíra Karfíka z roku 1938. V době svého vzniku byla údajně nejvyšší stavbou v kontinentální Evropě. Kromě své výšky nabízí ještě několik dalších, ve své době nevídaných řešení, z nichž nejoriginálnější je ředitelská kancelář firmy. Místnost o rozměrech 6 x 6 metrů s umyvadlem s teplou a studenou vodou, místem pro sekretářku a přímým telefonem se totiž nachází ve výtahu. Ředitel tak mohl projíždět kolem velkoplošných kanceláří a kontrolovat všech dvě stě úředníků na každém patře.
Školy a nákupní centra
Ve stejném stylu nedaleko továrny vyrostl areál škol. Ta architektonicky nejzajímavější, Masarykova, od Františka L. Gahury, však těsně před listopadem 1989 spadla. Upomíná na ni tedy pouze Masarykova socha, která se naopak po revoluci vrátila na své původní místo. Na školu logicky navazovaly do terénu dobře zakomponované internáty od stejného autora, ukončené památníkem Tomáše Bati (dnes Dům umění).
Naproti továrně dodnes stojí další dvě nepřehlédnutelné zlínské budovy - Obchodní dům a hotel Moskva. Obchodní dům Baťa z roku 1929 je také dílem architekta Gahury. Ve své době nabízel zaměstnancům Baťových závodů možnost nákupů a v nejvyšším patře byla umístěna závodní jídelna. Hotel Moskva, dříve Společenský dům, od Vladimíra Karfíka z let 1932-1933, podtrhuje svou typizací jednotnost zlínských budov.
Soutěž na rodinný domek
Ve Zlíně bydlely rodiny zaměstnanců díky Baťovi dobře, ale poněkud stejně. V roce 1935 byla vypsána soutěž na rodinný dům, v jejíž porotě zasedl i slavný Le Corbusier. Byly vybrány návrhy čtyř architektů, mezi nimi i návrh Karfíkův. Obyvatelé Baťových domků byli především vesničané a aby byl zachován moderní ráz města, platil zde přísný zákaz chovu domácích zvířat, zahradničení a výsadby ovocných stromů. Stromy vysazoval pouze městský zahradník a o nedělích chodila komise, která kontrolovala upravenost předzahrádek. Zákaz stavění přístavků byl před druhou světovou válkou samozřejmostí. Socialismus však pravidla uvolnil a dnes je již téměř nemožné nalézt domek bez přístavku, garáže či altánku.
Péče o duši i o tělo
Baťův Zlín, to však nebyly pouze továrny a rodinné domky. Myslelo se také na kulturu. V průběhu 30. a 40. let vznikly na okraji města filmové ateliéry a laboratoře podle návrhu Vladimíra Karfíka. Točily se zde nejprve reklamy firmy Baťa a po válce také řada animovaných a dětských filmů. Za všechny jmenujme Uzel na kapesníku Hermíny Týrlové nebo Cestu do pravěku Karla Zemana. Baťa myslel i na smutnější stránky života. Na východním okraji města nechal roku 1927 postavit nemocnici podle návrhu Františka L. Gahury. Také místo posledního odpočinku mělo být příjemné. Tomáš Baťa vykoupil pozemky na Kudlově a nechal zde vybudovat Lesní hřbitov. Ironií osudu byl jedním z prvních, kteří zde nalezli svůj klid.
Konec velkých plánů
Baťovy urbanistické plány přibrzdil Vítězný únor. Město se přejmenovalo ze Zlína na Gottwaldov. Přesto byla ještě v letech 1949-55 dokončena jedna z největších původně plánovaných staveb - centrální sklad obuvi architekta Vladimíra Kubečky. Desetipodlažní průmyslový kolos nabízel šest tisíc metrů úložné plochy na každém patře a byl prvním československým pokusem o moderní technologii skladování. Dnes ho využívá několik firem a jeho jedinečnost je téměř zapomenuta.
Přínos zlínských architektů Kotěry, Gahury či Karfíka a hlavně originalita jejich zadavatelů Tomáše a Jana Bati by však zapomenut být neměl. Navždy ovlivnili tvář města.
